Třicet žen se „rozhodlo nemlčet“ a pro Deník N v seriálu vypovídaly o sexuálním obtěžování. K těmto ženám se přidaly i české političky - mezi nimi předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, Olga Richterová za Piráty nebo náměstkyně ministra Michaela Marksová Tominová. Než se k tématu dostaneme podrobněji, co na takový seriál říkáte? Je v české společnosti třeba slyšet tyto hlasy a příběhy?
Každá doba a každá společnost má vlastní témata, o nichž diskutuje. Naši společnost netrápí hlad, války či jiné nedostatky, proto se zabývá oblastmi, jež by dříve byly považovány za malicherné. Jak vidíme u našich západních sousedů, je to trend, řadu lidí diskuse o něm zajímá a vyslovují se k němu, proto se sluší nad ním nemávnout rukou a přemýšlet o něm seriózně. Mávnutím ruky a znevažováním se jej totiž nezbavíme.
Domníváte se, že seriál v Česku je reakcí na dění kolem MeToo, kdy ženy z celého světa vyprávějí o svých zkušenostech?
Naše země je specifická tím, že nepřebírá automaticky zahraniční tendence, ale pouze se jimi inspiruje a hlavní proud přetváří do lokální podoby. Podobně tomu je u MeToo. I u nás ženy vyprávějí o svých zkušenostech, ale pánské hlavy nepadají, lidé nepřicházejí o práci, muži o životy a rodiny o otce. Česká diskuse je kultivovanější a mnohem méně davová, emocionální, krutá a nespravedlivá. To je v každém případě velmi pozitivní situace.
A jak za poslední léta, kdy MeToo oblétlo svět, tento aktivismus hodnotíte?
Velmi o tom tématu přemýšlím, čtu argumenty všech diskutujících a jsem ráda, že až na ojedinělé výjimky na sociálních sítích se diskuse vede vstřícně a racionálně. Pokud bylo cílem hnutí upozornit na sexuální obtěžování a jak ho dotčené ženy mohou vnímat, může svou misi považovat za splněnou. Pochybuji, že u nás najdeme člověka, který o tématu nic neslyšel a sám sobě nepoložil otázku, jak se na věc dívá.
Jste bývalou ministryní spravedlnosti. Jak vnímáte zapojení političek do tohoto seriálu?
Předpokládám, že to bylo jejich svobodné rozhodnutí učiněné po kladné odpovědi na základní otázku: zda jsou připraveny nést následky spojené s medializací svého příběhu a s tím spojené upřímnosti. Motivaci přitom mohou mít různorodou.
Blogerka Andrea Novotná v Press Port magazínu nesouhlasí s úslovím, že se ženy „staly oběťmi“. „Nikdo se nestane obětí, pokud k tomu sám nedá svolení. Aniž bych chtěla bagatelizovat zkušenosti těchto žen, musím konstatovat, že možná jsou silné ve svých oborech, ale nejsou silné v nastavení hranic,“ uvedla a přidala několik příkladů, jak se rychle s podobným chováním mužů vypořádat. Je na tom podle vás něco pravdy? Neumějí si ženy jasně stanovit hranice, a proto jsou obětí?
Nastavování hranic, asertivitě a schopnosti říkat NE se učíme celý život. Někdo, například moje dcera, to dokáže velmi brzy. Jinému, třeba mně, to trvalo déle a v jistém smyslu - například nastavit hranice při jednání s klientem nebo říci NE své matce - se podobně jako řada mých kolegů učím každý týden a měsíc znovu. Emancipační hnutí už několik desetiletí vysvětluje, že ženy, podobně jako muži, mají právo říci NE, vyslovit svůj názor a ohradit se, když se jim děje cokoliv pro ně nepříjemného. Jenomže vědět, že mohu, není totéž jako být schopen to udělat.
Je užitečnou výhodou, pokud se člověk dokáže poučit, pokud se dokáže ohradit a je schopen své hranice pevně stanovit a dodržovat. Naopak ztracen je ten, kdo to nedokáže. Asertivitě i nastavování hranic je možno a nutno se učit, je to tedy dovednost, v níž se lze trénovat a vylepšovat, podobně jako golf nebo hraní na klavír. Debata o nastavování hranic ovšem nesouvisí jen se sexuálním obtěžováním, ale platí i pro všechny ostatní oblasti lidského života, soukromého, pracovního, společenského. Princip je ovšem stejný.
Záleží na ženě, jak se k takové situaci postaví? A je to individuální, když každá žena může mít ony hranice nastaveny jinde?
Hranice příjemných, dovolených, nepříjemných a nesnesitelných situací je u každého člověka individuální, a navíc proměnlivá v čase a v závislosti na kontextu. V diskusi o sexuálním obtěžování někdy nesprávně zevšeobecňujeme, když tvrdíme, že některé chování - úsměvy, mrkání, pískání, dvojsmysly, pochvaly, svádění, doteky, lascivní pohyby, erotické nabídky a podobně - jsou a priori a objektivně nepřípustné. Jenomže tak tomu není. Vždy záleží na situaci, na kontextu, na účastnících komunikace, na okolnostech, sociálním prostředí a tak dále. A proto nejenže každá žena má hranice nastaveny jinak a jinde, ale hranice se v čase mění, a dokonce je pravděpodobné, že jedinec má jiné hranice pro jednu situaci a jiné hranice pro situaci jinou, například pro jinou osobu.
Co dovolíme kamarádovi, to je nepřijatelné od cizího člověka. Proto nelze žádnou situace ani událost vytrhovat z kontextu a posuzovat bez souvislostí, což přece velmi dobře vědí nejenom policisté a soudci, ale také spisovatelé, dramatici i politici. Z čehož dále plyne, že je třeba být ostražitý a dávat pozor, jak reaguje okolí, a způsobem tomu odpovídajícím reagovat na ně. Žijeme ve společnosti, nikoliv o samotě. Tak se přece běžně chováme v práci, na veřejnosti i v rodině. Celý život a každou minutu každého dne vstupujeme do interakce s jinými lidmi a podle jejich reakce a chování se chováme sami. Pokud ovšem někdo nechápe tuto souvztažnost a zákonitost, pokud odmítá pochopit, že i on svým jednáním, chováním a vystupováním působí na ostatní, může být nemile překvapen.
Tažení proti mužům coby agresorům považuje Andrea Novotná za nespravedlivé a urážlivé a varuje před celospolečenskými důsledky. Mezi ně patří, že se slušní muži budou bát pochválit ženě účes, ale na ty, kteří hranice překračují, to nijak nezapůsobí. Může to mít dopad na celou společnost? Na obavy mužů vyjádřit lichotku ženě?
MeToo je sice součástí našeho života už dva roky, jde však ponejvíce o zajímavé a chytlavé diskusní téma. Nepřeháněla bych jeho dopad na společnost a na mezilidské vztahy. Vzájemné chování mužů a žen se ponejvíce řídí biologickou předurčeností, nikoliv tím, o čem se diskutuje v médiích a na sociálních sítích. Tvrdíme o sobě, že my lidé jsme racionální bytosti, které občas prožívají emoce. Ve skutečnosti jsme pudové a emocionální bytosti, jež občas použijí rozum.
„Zajímavé je, že levicově orientovaní progresivisté nemají pokrytou ani tu základní rovinu – totiž osobní hranice a zdravé sebevědomí. Kdyby měli, nevycválané burany by odpálili jedna radost. Žádnou kampaň by nepotřebovali. Ale to už by pak nebyli správní levičáci. Ti totiž potřebují společenský boj a všelijaké kampaně stejně jako sexuální agresor svoji oběť,“ napsala blogerka. Souhlasíte s tím, či nikoliv? Potřebují „levičáci“ společenský boj a všelijaké kampaně?
Nabídnu trochu jiný úhel pohledu: každý člověk se občas ve svém životě setká s nemilou událostí, s obhroublostí, s urážkou, s nespravedlností, s osočením, drcnutím, brutalitou, někdy i s nějakou tou ránou pod pás, muži s pohlavkem, s napadením. Někdo tu událost lehce přejde a za dvě minuty o ní neví. Jiného zasáhne na několik dní. A pokud se sejde hrubost se špatnou dobou - například v dospívání nebo v duševní slabosti či velmi špatném rozpoložení, může tatáž nespravedlnost v duši citlivějšího člověka způsobit šrám, který si ponese hodně dlouho, eventuelně bez dobré terapie po celý život. To ovšem žádná systémová změna, zákon či sebelepší kampaň nevyřeší.
Otázky kladla Zuzana Koulová, PL, 24.7.2020