V těchto dnech se opět veřejně diskutovalo o „manželství pro všechny“, tedy o úpravě, díky které by klasické sňatky mohly uzavírat i osoby stejného pohlaví. Vy jste proti tomu. Proč?

Ale já rozhodně nejsem proti „sňatkům“ kohokoliv s kýmkoliv a obecně proti tomu aby každý si žil podle svého. Jde mi jedině a pouze o právní stránku věci. Aby to, co je obecně srozumitelné, klasické, jak říkáte, nebylo zbytečně naplňováno jiným obsahem, který to bude činit nesrozumitelným.

Není ale umožnění manželství pro všechny jen obyčejné zrovnoprávnění? Lidé s jinou než heterosexuální orientací se mohou cítit jako občané druhé kategorie. A většinové obyvatelstvo to přece nijak nepoškodí…

O jaké potřebě zrovnoprávnění to mluvíme? Odkdy se různá pojmenování různých lidských vztahů a různých činností považují za nerovnoprávné? V atletice kdo běhá je běžec, kdo skáče je skokan a kdo vrhá koulí je koulař. Jakápak druhá kategorie a nerovnoprávnost?

Právní pojem „manželství“ již mnoho let znamená vztah muže a ženy. Pokud spolu žijí dva muži nebo dvě ženy, je to něco jiného, jde o jiný vztah a bylo by, jak si myslím, dobré, aby tento vztah měl jiné pojmenování. Aby bylo zřejmé, o co ve skutečnosti jde. A že vztahy muže a ženy jsou jiné než vztahy dvou mužů nebo dvou žen, to snad nebude popíráno. Nebo ano?

Žádné kategorizování občanů s tím nemá nic společného. Je v zájmu občanů, aby právní řád byl přehledný a aby každému bylo zřejmé, co který institut ve skutečnosti znamená.

Napsal jste v Právu, že jiný než přirozený způsob reprodukce poruší garantované právo dítěte znát své biologické rodiče. Nakolik je takový argument platný v situaci, kdy dnes lze zajistit umělé oplodnění od anonymního dárce? Tam také dítě identitu otce nezná. Nadto, homosexuální páry často situaci dnes řeší tak, že homosexuální muž se domluví se svou homosexuální kamarádkou, mají dvě děti a každý vychovává jedno. Nebylo by lepší to tzv. zlegalizovat, aby se nemusela obcházet pravidla?

To je samozřejmě pravda, ale zde jde o mimořádné případy, kdy rozvoj vědy umožňuje napravit to, co není možné přirozenou cestou. Ale při stejnopohlavním „manželství“ se programově vytváří institut, kdy přirozené početí dítěte rodiči nebude již z povahy věci možné a nebude tedy také s ním počítáno. To je v lidských dějinách něco nového a již proto by to mělo mít jiný název.

Kritici manželství pro všechny často argumentují hodnotami tradiční rodiny a mluví o hrozbě zničení tohoto institutu. Jak ale homosexuální sezdaný pár zničí jiné, heterosexuální manželství? Registrované partnerství bylo též hodně kritizováno a po jeho schválení o tom již nikdo nemluví, nikoho to nijak neobtěžuje.

O zničení rodiny lze hovořit pouze ve shora již uvedeném smyslu, totiž tak, že nikdo nebude vědět, co to ta „rodina“ vlastně znamená. Registrované partnerství jsem, i jako poslanec, vždy podporoval, vidím v tomto institutu východisko z dnešní zmatené situace. Lidé mají právo na to, aby jejich vztahy byly upraveny podle jejich přání – ale nemají žádné právo na název. A manželství, znovu to připomínám, je název pro něco zcela jiného.

A nezapomínejte na důležité: Registrované partnerství nikomu nevadí, ale také není, v rozporu s původními předpoklady, nijak zvlášť využíváno. Kolik vlastně za těch deset let od přijetí zákona existuje takových svazků? A kolik případně bude těch homosexuálních „svateb“? Vím, že práva všech občanů mají stejnou váhu, ale stojí ta další společnost rozvracející „kulturní válka“ vůbec ta to?

V minulých týdnech se začalo opět více mluvit o tzv. Istanbulské úmluvě. Četl jste její text? Co je, podle vás, na úmluvě tak špatného, že bychom ji měli odmítnout? Podle autorů jde o dokument, který má pomoci v boji proti násilí na ženách.

Odhlédnu-li od toho, že ptát se mě, zda jsem vůbec četl Istanbulskou smlouvu, když o ní několik let píši, je skoro urážlivé. Zeptám se naopak já: Opravdu si myslíte, že potřebujeme smlouvu, která u nás zakáže ženskou obřízku nebo obecně násilí na ženách? Nepatří volání po instalaci takových zákazů do jiných částí světa, tam, kde tomu tak není? Nebo jinak: není toto vše již dávno v našem právním řádu zakotveno i bez pomoci istanbulských dobrodějů?

V Istanbulské smlouvě je stanoveno, že státy mají vytvořit „ jeden nebo více“ institucí, které budou na dodržování smlouvy dohlížet. Není snad ta představa o členství v neziskovce vybavené miliony ze státního rozpočtu a mající „za úkol“ dohlížet na to, aby ženám nebylo ubližováno, dostatečným důvodem k podpoře takové smlouvy.

Vaše předchůdkyně ve funkci Anna Šabatová Istanbulskou úmluvu hájí a zdůrazňuje, že bychom ji ratifikovat měli. Česká republika podle ní nesplňuje některé standardy lidských práv. Co na to říkáte? Neměli bychom ohrožené skupiny více chránit?

Česká republika nesplňuje? A které státy splňují? Nejsme dokonalí, ale podívejte se, jak to vypadá tam, odkud nás jiní, třeba právě ti tvořící onu letošní zprávu Social Watch 2020, přicházejí poučovat o našich právech a povinnostech – neměli bychom být v mnoha směrech spíše vzorem, než předmětem výtek a odsuzování? K takovýmto obecným odsudkům, plynoucím z představy o moralizujícím nadhledu nad obyčejnými lidmi, se Veřejný ochránce práv nepřipojí.

Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková tvrdí, že dokument u nás dostal nálepku genderové úmluvy a je to ovlivněno dezinformacemi. Ve státech, kde ji už přijali, se prý žádné katastrofické scénáře kritiků nenaplnily, a naopak prý zástupci těchto států vnímají především pozitiva a úmluva slouží jako symbol odmítání násilí. A v řadě zemí prý skutečně pomáhá, že se o tématu více mluví. Nestojí za to, abychom to také zkusili?

Tomu rozumím a v podstatě souhlasím, jen si nejsem zcela jist, zda zákonodárci zrovna v těchto dnech a týdnech nemají na práci nic důležitějšího, než zabývat se „symboly odmítání“ a přispívat k tomu aby se o něčem více mluvilo. Čtu-li v této smlouvě že „mužům a chlapcům“ je třeba vysvětlovat, že násilí na ženách je špatné, nelze o genderovém zaměření úmluvy vůbec pochybovat. Ale nemělo by snad být odsouzeno každé násilí?

Začátkem týdne přišla zpráva, že Evropská unie chce upravit pravidla pro čerpání rodičovské dovolené. Směrnice stanoví, že dva měsíce z celkové doby budou nepřenosné na druhého partnera, nejčastěji v praxi na muže a žena se bude moci například snáze připravit na nástup do práce. Jak na tuto možnou změnu pohlížíte?

Považoval jsem tuto zprávu nejprve za hoax, ale jde-li o skutečný záměr, pak je to jen další z těch, které dokládají snahu některých evropských orgánů zasahovat do života občanů, aniž by o skutečných životech a zejména přáních těchto lidí něco věděli. Budu doufat, že jde o opatření, které zůstane v konečné pravomoci jednotlivých národních států a že z žádných voleb nevzejde zákonodárný sbor, který by toto posvětil.

V souvislosti s hnutím Black Lives Matter v USA se dostalo toto téma i do Evropy. V naší zemi je zmiňován kontext hlavně ve spojitosti s údajnou diskriminací Romů. Vy říkáte, že se jim nemá dostávat zvláštního zacházení. Proč myslíte? Nepovede to k tomu, že se jejich situace nijak nezmění?

K nespravedlivé diskriminaci Romů bezpochyby dochází, zjišťovat toto je náplní mé práce a s politováním to musím potvrdit. Mnohem důležitější je však to, že aktivisté a obecně ti, kteří se zajímají o tento problém, se dostali do situace, kdy konstatování přítomnosti samotné diskriminace považují za úspěch – ale vůbec je nezajímá, proč se tak děje a jak se vypořádat s důsledky takové diskriminace.

Anticikánští Češi diskriminují, a hotovo! Ale to konstatování k ničemu nevede: To, že majitelé bytů a realitní kanceláře přestanou do svých inzerátů psát „Romy nechceme“, sice povede k tomu, že ve veřejném prostoru nebude patrna žádná diskriminace, ale Rom byt stejně nedostane.

A důvody, proč tomu tak je, by nás měly zajímat především, ale o těch nechce – z důvodů tzv. politické korektnosti – nikdo nic slyšet. Nebo se opravdu začneme vážně bavit o věcech počínajících vznikem vyloučených lokalit – a vyhazováním odpadků z oken bytů konče?

Ale jak řešit problémy, kterým romská komunita čelí – a z druhé strany problémy, kterým může čelit majorita ze strany romské komunity? Existují desítky, ne-li stovky neziskových organizací, dostávají dotace na řešení těchto problémů, ale krom vyplácení dotací se nic viditelně k lepšímu nemění…

Takové problémy, pokud spadají do kompetence ombudsmana, řešit musím, ale odpověď na otázku „jak vyřešit“ by mohla snad obsahovat disertační práce opravňující k vysoké akademické hodnosti, ale nikoliv pouhý rozhovor zde. Mohu pouze sdělit to, co podle mého názoru bude při hledání řešení třeba vzít vážně v úvahu, pokud opravdu chceme něco řešit.

Především to, že dnešní způsob řešení této problematiky, pokud do ohně nepřilévá oleje, tak jej rozhodně nehasí. Nejen stovka neziskovek, ale i státní orgány, jako je Rada vlády pro záležitosti romské menšiny nebo Agentura pro sociální začleňování, jsou v podstatě spíše kouřovou clonou než nástrojem řešení.

Dále pak to, že Romové nejsou žádní migranti, žijí zde již několik století a vzájemné zkušenosti se soužitím jsou takové, jako jsou. Romové se sami musí rozhodnout, zda budou hrdým národem se všemi atributy národnostní menšiny – nebo jen etnicky poněkud odlišní Češi, Moravané nebo Slezané. A pak ovšem s tím, že práva a povinnosti jsou pro všechny a že jakákoliv odlišnost žádná zvláštní práva nepřináší.

A hlavně – lidé již nepřipustí instalaci práva bez povinností! A na to mají plné právo!

Ptal se Radim Panenka, PL, 15.8.2020

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman