Emoce vzedmula otázka squatu Klinika a jeho vyklizení. Proč vlastně tento výkon přišel až po tak dlouhé době? Když v jiných případech byly stovky lidí vystěhovaní exekutorem daleko dříve, a jak píšete na svém facebooku, přesto, že plnili všechny své povinnosti – jen jejich byt nebyl, bez jejich vědomí či dokonce viny, za minulého režimu řádně zkolaudován…

Události kolem „kliniky“ jsou jasným důkazem o tom, že právo funguje jen, je-li porušováno občas a jednotlivci. Je-li právo porušováno masivně, dlouhodobě a velkou skupinou osob, pak právo přestává fungovat, protože již v samotném základu liberálního právního státu je zakódována jistá „opatrnost radikálního, tedy důsledného zásahu proti většímu množství občanů, byť by se jednalo o občany zákon nerespektující. Pokud se pak k porušování platného práva přidá ještě ideologické zdůvodnění (mladí, diskriminovaní, toužící po svobodě atd. atd.) je postavení státní výkonné moci obtížné.

A pokud jde o tu zmínku ohledně kolaudovaných bytů: po roce 1948 byla řada velkých bytů v mnoha městech rozdělena na byty menší, aniž by se kdokoliv staral o novou kolaudaci takových „nových“ bytů. To ovšem nové nájemníky nemohlo zajímat. Stovky občanů měly řádné „dekrety“ na byty, ve kterých bydleli, ale tyto byty formálně neexistovaly, protože nebyly zkolaudovány. Toho využili restituenti a jejich advokáti a požadovali vyklizení nájemců z takových, formálně neexistujících bytů, neboť kolaudován zde byl byt 5+1, ale nájemní smlouvy zněly na byty 1+1 a 2+1.
Soudy nejprve tato vyklizení odmítaly, ale pak si tuto absurditu osvojil i Nejvyšší soud a vše bylo jinak. Jedna z polistopadových „trpkostí“, na které lidé těžko zapomínají…

Co říká tato kauza o stavu naší společnosti?

Asi to, že právo je stále méně vymahatelné, ale bezpochyby také to, že justice a výkonná moc vůbec nedokáží rozhodnout věc v reálném čase. Nejde jen o Kliniku, ale i například o případy Ratha, Babiše a mnoho dalších. Snaha řešit příliš mnoho ohledů a nejrůznějších práv vede k tomu, že opožděná spravedlnost je odmítnutá spravedlnost a lidé si důvody takového stavu vykládají po svém. Na straně jedné občané většinově důvěřují soudům, cítí se v zemi bezpečně, ale na straně druhé existuje silný pocit, že se obyčejný člověk spravedlnosti nedovolá, že vše je zkorumpované apod. Tato společenské schizofrenie jen přispívá k neklidu v zemi.

Prezident Miloš Zeman použil termín „lepšolidé“. Vysvětluje ho tak, že jsou to lidé, „kteří se považují za něco lepšího než my ostatní, kteří nám neustále radí, co máme dělat, kteří své názory považují za nadřazené názorům ostatních“. Jak to vlastně prezident myslel? Co je „lepšočlověk“ podle vás?

Tak především je třeba zdůraznit, že prezident, a měl jsem příležitost s ním o tom nedávno hovořit, to rozhodně nemyslel tak, že by se lidé dělili na lepšolidi a horšolidi, jak se to někteří publicisté snažili nám namluvit. Jde o to, že existují obyčejní lidé, běžní občané se svými starostmi, a potom zvláštní vrstva lidí, kteří na ty obyčejné dělají onen příslovečný dlouhý nos svojí rádoby morální převahou. A není pravdou, že to je jen výmysl Zemana. Naštěstí Václav Klaus st. nedávno vysvětlil, že se tento termín, v německém překladu, běžně v politickém žargonu používá.

Nikdo prostě nemůže přehlédnout zvláštní sociologický a politologický fenomén moderní doby, totiž, že existuje početná skupina občanů, kteří v rozporu s dosud platnými atributy zastupitelské demokracie neuznávají výsledek voleb, a to jen z morálních (nikoliv například z ekonomických nebo třeba národnostních a jiných) důvodů: podle jejich přesvědčení by to mělo být jinak. A ti, kteří rozhodli jinak, nejsou občané jiných názorů, ale lidé eticky a morálně pochybní, potřebující poučení, výchovu a patřičné vzdělání.

V polemice s Tomášem Halíkem v LN mimo jiné píšete: „...zdá se mi patrné, že přinejmenším naše evropská civilizace je dotčena až zarážejícím rozdvojením osobností části intelektuálních elit“. V čem toto rozdvojení spočívá?

To je přesně ono, o čem jsem hovořil shora. A není to jen český fenomén, je tím zasažena celá euroatlantická civilizace. Aktuálně „žluté vesty“ ve Francii. Společnost je až osudově rozdělena a netýká se to jen intelektuálních elit. Samotné rozdělení společnosti není nic nového, ani nebezpečného. Na různých představách a názorech je založena celá zastupitelská demokracie, ale v současné době jde již o to, že rozdělení se dotýká již nejen podstaty demokracie, jak jsem o tom již hovořil, ale pohledu na stát a jeho instituce. Slyšíme volání po nových vtazích mezi lidmi a občany, slyšíme volání po nové interpretaci práva podle rasových, genderových, náboženských a bůhví jakých hledisek. Sílí volání po nových formách občanské společnosti, ale zapomínáme, že žádná občanská společnost nemůže garantovat zákony a tedy i právo. To může jen stát. A namísto abychom jej posilovali, zušlechťovali a kultivovali, tak ho rozvracíme.

Letos budeme slavit 30 let od revoluce. Co z těch 30 let bychom si měli připomínat jako to dobré a co jako to horší?

Jistě připomínat v dobrém. Především opět to, že jsou chvíle, kdy se dokážeme sjednotit a chovat se k sobě slušně. Ale je to už historie, ze která nám plyne poučení, že svoboda sama o sobě není absolutní hodnotou a její hodnota klesá, není-li doplněna o sociální jistoty, jistou materiální úroveň a pocit bezpečí. A že se nemůže vyplatit zapomínat na ty, kteří vidí, že práce sice stále šlechtí, ale neuživí, a kteří mají neodbytný dojem, že se jim smějí nejen zbohatlíci a kapitalisté, ale také ti, kteří nechodí do práce a vše jim platí stát. A že oni stále mají, k překvapení mnohých, právo volby. Ať již ve svobodných, demokratických volbách, nebo na ulicích.

Ptal se Oldřich Szaban, PL, 29.1.2019