Svět – především ten západní – prochází velkými změnami. Jednak společenskými, pro něž je příznačné upřednostňování nejrůznějších menšin, jednak technologickými, vyvolanými klimatickými hrozbami, které mají být v rámci Zelené dohody pro Evropu šetrné pro životní prostředí. Jde pro lidstvo o přirozený vývoj a cestu správným směrem?
Dějiny lidstva jsou do značné míry odezvou a adaptací na velké přírodní katastrofy, jako jsou sopky či meteority, a zejména klimatické změny. Je to vždy velká výzva, která prověřuje sílu a výkonnost nejen jednotlivých institucí, ale i odolnost společnosti jako celku. Typickým příkladem je sedmnácté století, kdy vrcholila malá doba ledová, která zapříčinila neúrodu, hladomor a epidemie.
Hladem a nemocemi tehdy zemřelo půl milionu lidí, což znamenalo, že etnikum se ocitlo na pokraji zániku a vzhledem k počtu obyvatel šlo o dvakrát větší ztráty, než evropské země utrpěly během první světové války. I dnes přichází éra velkého přehodnocování světa zrozeného v průběhu osmnáctého a devatenáctého století.
V čem přehodnocování tehdejšího světa především spočívá?
Západ přichází o své vůdčí postavení, ovšem je sporné, kdo a do jaké míry je schopen tyto evropské společnosti plnohodnotně nahradit, protože západní civilizace se na svoji úlohu vůdčí síly, která přivedla svět do moderního věku, připravovala celá staletí. Vytvořila si sice specifickou mentalitu demokracie a svobody, ale jistá nevyzpytatelnost zůstala s ohledem na to, co v konkrétní situaci vznikne, což se promítá do nejrůznějších neomarxistických tendencí dneška.
Zažili jsme náležitý kosmopolitní západní svět, ale nedokážeme si představit světoobčanský svět čínský, indický, arabský nebo africký a už vůbec ne pod taktovkou islámu. Stačí si vzpomenout na polovinu patnáctého století, kdy Konstantinopol padl do rukou osmanských Turků, a tak ukončil existenci tisícileté Byzantské říše tehdejšího křesťanského světa.
Obzvlášť poslední zmíněná možnost pod taktovkou islámu je stěží představitelná. Jaká civilizace může být dlouhodobě úspěšná?
Připomeňme si zákonitosti, kterými jsou všechny civilizace charakterizovány. Jedna z nich říká, že každá civilizace je úspěšná tak, jak se dokáže přizpůsobit vnějším podmínkám, čemuž se říká resilience. V případě starého Egypta, který trval tisíce let, máme několik období, kdy se skokově proměnilo přírodní prostředí, a to mělo bezprostřední vliv na úroveň této civilizace. Třeba snížení nilských záplav vedlo k tomu, že byla malá úroda, vedoucí k nízkým daním, takže scházela energie udržet tehdejší státní „komplexitu“ dostatečně funkční.
Dále se ví, že každá civilizace je limitována svými energetickými zdroji, ať už uvažujeme uhlí, naftu nebo i vodu či lidský potenciál, takže archeologie dlouhých časových sledů, kdy analyzujeme a interpretujeme průběh nějakého procesu v celé jeho šíři, z ní vytváří i jakousi strategickou vědu dneška. Takže to, s čím se Egypt musel vyrovnávat, a také to, co zažíváme my, je srovnatelné, kdy se snižujícími se zdroji vzrostla legitimita honorace a její bohatství. Byl to vlastně tzv. Herakleitův zákon, který říká, že přesně ty faktory, které zpočátku přivádějí vývoj k vrcholu, se nakonec stanou důvodem jeho kolapsu. Mimo jiné je to i nárůst státního aparátu, který je ze začátku důležitým produktivně-růstovým jevem, nakonec se ale stane brzdou, protože od určitého momentu začne víc spotřebovávat než produkovat. Koneckonců naskýtá se otázka, zda je lépe snažit se pracně a nákladně „poručit větru a dešti“, nebo se mu naučit přizpůsobit tak, jak to dělaly předchozí generace.
Rozumněji vypadá druhá odpověď. Nebo existuje pro lidstvo lepší recept?
Možná by slušelo poskytnout světu jakousi terapii ve formě paliativní péče, což se jeví jako oáza lidskosti třeba ve smyslu Čapkovy „Bílé nemoci“, a to v dnešním onemocnělém světě, který jako by se zbláznil. Onkologická a chronická onemocnění dnes představují nejvýznamnější zdravotní hrozbu v Evropě. S chronickými nemocemi se potýká více než 80 procent lidí starších 65 let a jsou zodpovědné za 86 procent všech úmrtí. Současné výzkumy ukazují, že čím dříve je paliativní péče zahrnuta do celkové péče o těžce nemocného pacienta, tím více prospěchu z ní pacient i jeho blízcí získají. Protože cílem paliativní péče není jen neléčit, ale i tišit bolest, mírnit tělesné a duševní utrpení, nastolit rovnováhu a zachovávat lidskou důstojnost.
Cílem je udržet kvalitu života na nejvyšší možné úrovni stejně tak, jako by bylo včasné zapojení pro obnovení řádu světa, kdy pacient – svět může žít spokojeněji a déle. K tomu je ale zapotřebí zbavit se narůstající ziskuchtivosti, globalizace. Třeba tak, jak ukazuje příklad zdevastované usedlosti Cibulka v pražských Košířích, která se časem promění v dětský hospic s paliativní péčí, a to díky nezištné pomoci nadace manželů Vlčkových.
V úvodu jsem zmínil Zelenou dohodu pro Evropu, EU však se svými klimatickými cíli nezůstává osamocena. Thajsko už ohlásilo termín, odkdy nebude možné na jeho území prodávat auta na benzín či naftu. Spalovací motory mají brzy skončit v řadě dalších států jak v Evropě, tak v USA i v Asii. Už za čtyři roky si nové auto s konvenčním motorem nekoupí lidé v Norsku nebo v Jižní Koreji. Co říkáte na takový výhled?
K tomu všemu napomáhají politické hrátky s čísly a sny vizionářů, jak zachránit planetu pomocí nejrůznějších ideologií. Udělejme si jednoduchou analýzu, kdy započítáme při výrobě kWh elektřiny znečistění ovzduší cca 400 až 450 gramů oxidu uhličitého, což se v průběhu dne samozřejmě mění vlivem kombinace využití různých zdrojů. U elektromobilu lze kalkulovat při klidné jízdě auta střední kategorie se spotřebou 25 kWh na 100 km, produkujících emise okolo 110 gramů na kilometr, což je ale srovnatelné s podobnými emisemi celé řady hospodárnějších aut se spalovacími motory. Schválený limit emisí ze strany EU ve výši 95 gramů na 1 km je ale absurdně nízké číslo decimující automobilový průmysl a vynucující přechod na elektrický pohon, i když taková cifra není skutkově dosažitelná ani s elektromobily, ale hlavně je plně vizionářská!
Evidentně se vám vynucovaný přechod k elektromobilům nezamlouvá. O jejich přínosu pro udržitelnost životního prostředí tedy pochybujete?
Porovnejme si třeba spotřebu 16,9 kWh u Citigo iV při využití standardního, nijak nezlevněného ČEZ tarifu, vykazující výdaj cca 85 korun na 100 kilometrů. Benzínové citigo spotřebuje cca 4,5 litru benzínu na 100 kilometrů, což představuje cca 145 korun, takže na každém kilometru se ušetří 0,60 koruny. Aby se tak vrátil rozdíl cca 200 tisíc v nákupní ceně vynucené technologií výroby, muselo by Citigo iV ujet až 300 tisíc kilometrů. U Citiga iV poháněného elektřinou je při výrobě vyprodukováno 8,5 tuny oxidu uhličitého, aby následně na sto tisíc kilometrů spotřebovaná elektřina vyprodukovala okolo 10 tun CO2.
Benzínová verze stejného automobilu je na výrobu mnohem šetrnější a způsobí jen cca pět tun emisí. Následně vlivem uhlíkové stopy výroby benzínu a samotného spalovacího procesu je jeho provoz méně šetrný, ale aby bylo možné hovořit přinejmenším o vyrovnání se negativních dopadů výroby elektromobilu, je potřeba, aby najel minimálně 150 tisíc kilometrů, což zabere mnoho let, a je tedy otázkou, zdali nedojde k jeho likvidaci dříve, nežli se navrátí výhoda jeho provozování oproti benzínové verzi.
Navíc v důsledku nutné výměny baterie, obvykle po 160 tisících kilometrů nebo po sedmi letech, bude elektromobil téměř vždy emisně horší než automobil s benzínovým motorem, a to až do ujetí přibližně 250 tisíc km. A automobil s dieselovým motorem nebude elektromobilem překonán z hlediska emisí CO2 prakticky nikdy. Ale jistě se všechny cifry dají interpretoval i jinak. Každopádně by restrikce dopadla stejně, jako kdysi pochodila americká prohibice a benzín i auta by se začaly čile prodávat na černém trhu.
Takže elektromobilita správnou cestou není, ale určitě bude nějakou dobu trvat, než ke stejnému rozhodnutí dospějí i ti, kdo v Bruselu rozhodují o budoucnosti Evropy. Co se tedy rýsuje jako perspektivní zdroj energie a lze mezi ně řadit větrnou či sluneční?
Abychom mohli vyrábět značné množství elektřiny z tzv. slabých energetických zdrojů, musíme je rozložit do obrovských oblastí, takže problém s obnovitelnými zdroji energie není jen výrobně technický, ale spočívá i v hospodářství a zaintegrování základních fyzikálních zákonů. Navíc je potřeba rozsáhlá rozvodná síť, kterou nám v Česku naštěstí postavil už kdysi bolševik, ale je nutné se ptát, zda bude opravdu spolehlivě a bezpečně přepravovat elektřinu přes půlku Evropy, a co nastane při potenciálním „blackoutu“?
Velkou roli hraje i ekonomika, kdy například solární panely vyžadují až třikrát více materiálů ve formě cementu, skla, betonu a oceli než třeba jaderné elektrárny a následně vytvářejí více než 200krát tolik odpadu. Kdo to zaplatí? Samozřejmě to bude prostý občan EU, na kterého bude postupně ekonomické břímě svaleno poslušnými národními vládami. Stejně tak lákavá myšlenka okamžitě ukončit těžbu fosilních paliv, protože jinak prý budou umírat lidé v životně zhoršeném prostředí, by znamenala neprodukovat, nepohybovat se, a dokonce ani nejíst, přičemž někde v pozadí bude hrozit nebezpečí vzájemného vybíjení, protože je nás příliš mnoho potřebných a sobě konkurujících.
Klima na planetě bylo jedním z nejdiskutovanějších témat ve světě, než se před půldruhým rokem objevil koronavirus a lidstvo začalo čelit pandemii. Česká vláda si během ní počínala někdy až příliš úzkostlivě, za což byla nejen kritizována částí veřejnosti, ale začaly se množit verdikty soudů, že některá opatření včetně omezení výuky či obchodů byla nezákonná, protože přítomnost lidí nešlo zcela zakázat. Co si o vládě a jejích krocích za hranice zákona myslíte?
Koronavirové omezení bylo sice protizákonné, ale hluboce lidské, protože omezilo síření nákazy, a zachránilo tak životy. Komunistické zákony byly sice ve své době zákonné, ale omezovaly lidskost, a dokonce ničily lidské životy. Politiky, kteří zapříčinili koronavirovou nezákonnost a možná i lidské oběti, je potřeba potrestat, ale stejné soudy ponechaly po třicet let komunistické pohlaváry bez trestu, protože pokládaly komunistické paragrafy za uctívání hodné a necivilizované chování komunistických papalášů jaksi za normální. Němci postavili komunistické špičky zodpovědné za vraždy na tzv. železné oponě před soud a poslali je do vězení a nepotřebovali k tomu žádné zvláštní paragrafy.
Logicky dospěli k přesvědčení, že se chovali krutě a necivilizovaně. Slováci omezili penze, a tak tehdy exponovaným osobám bude nově stanovena výše důchodu tím způsobem, že se nezohlední jejich příjem za období výkonu politické či jiné funkce pro stát v období komunismu. Konečně tak nastanou porovnatelné důchody vězeňských hlídačů s těmi, kteří se stali oběťmi jejich násilí. Koneckonců tak můžeme porovnávat, ale bohužel v pohledu třiceti let je to jen s „křížkem po funuse“!
Vládě Andreje Babiše už se čas krátí, nové volby se uskuteční ve dnech 8. a 9. října, tedy za tři měsíce. Koalice Pirátů a STAN dokonce už představuje své kandidáty do vlády, a to včetně kontroverzního europoslance Stanislava Polčáka, známého kontakty na okolí Radovana Krejčíře, který se přesto uchází o křeslo ministra spravedlnosti. Máte už promyšleno, na koho vsadíte, a uvažujete i o zmíněné koalici?
Tak třeba v průzkumech donedávna první dvojkoalice se vytvarovala tak, jako že je pro všechny, ale ve výsledku je hlavně sama pro sebe, a tudíž vlastně pro „nikoho“. Aby v tomto heterogenním uskupení nevznikaly animozity, tak se program nastavuje co nejvíce povšechný – gumový – s přívlastky, které si mnohdy napříč programem odporují, což často vyžaduje neřešit svoje problémy veřejně, ale v utajení. Bývá dobrým zvykem neprozrazovat, kdo se v příští vládě objeví na postech ministrů. To je přece věcí povolebního vyjednávání, rozpracování vlastního programu je mnohem důležitější. Koalice Pirátů a Starostů však tento tradiční vzorec narušila a už čtyři měsíce před sněmovními volbami představila své kandidáty na ministerské posty, což neblaze poukazuje na fenomén „křesla jako program“.
Už se chovají jako fanatičtí vítězové a říkají, že demokratickým procesem si zvolili partu nejlepších expertů pro řízení této země, kteří hodlají realizovat jejich koaliční program a kteří dokážou naši zemi dostat z hluboké zdravotní, ekonomické a sociální krize. To je proto, že nám dnes zoufale chybějí kvalitní experti, kteří by naši zemi dokázali posunout kupředu a vrátili lidem perspektivu příznivé budoucnosti, kterou si každý jednotlivý občan zaslouží, což je obvyklá frázovitost a nic nového v politické soutěži.
Oni si ale ty experty už vytvořili bez ohledu na jejich profesní minulost a zázemí s doporučením: „Tak nám to nekažte, prosím!“ Navíc přes veškerá ujišťování, že daně byty nezasáhnou, je myšlenka zavedení progresivní daně z hodnoty nemovitosti stále ve hře, když ji otevřeně zastává jeden z jejich hlavních kandidátů na ministra pro místní rozvoj a pražský radní pro bydlení Pirát Adam Zábranský. Ale politika odvozená od podávání žalob, tu na premiéra, tu do Evropské unie, může mít i tragické následky, jak ukázali bolševici po převratu v roce 1948, kdy v tom došli tak daleko, že žalovali sami na sebe a vytvořili hrůzné monstrprocesy až po legalizaci vražd.
Nynější politické reprezentaci se za koronavirové období vyčítá kdeco, její odpůrci tvrdí, že předchozí garnitury dovedly naši zemi k blahobytu, zatímco Babišova vláda pokazila, co mohla. Ztotožňujete se s tímto hodnocením?
Jsme bohatá země díky našim transformátorům. Ano, žijeme si neobvykle luxusně, ale zůstává otázka, jestli jsme nemohli být ještě bohatší. Třeba kdybychom si ušetřili privatizační krádeže, vyvedení miliard do zahraničí a nezvedli náš komunistický dluh z 20 miliard k dnešním bilionům. Nynější politici prý zapříčinili řadu úmrtí v důsledku epidemie, ale i tady je otázka, jestli by jiní politici svým konáním nezapříčinili úmrtí ještě víc. Náš svět je světem postojů, které nám předkládají nejrůznější zájmové skupiny, od politických až po velké ekonomické hráče.
Čím méně používáme rozum a zkušenosti z praxe, čím hůře ovládáme jazyk a známe jen hesla a internet, tím méně rozumíme světu, který nás obklopuje. Ke svým názorovým postojům člověk dojde až během života, což ale není neměnná počítačová předloha. Pro každého z nás mají stejné události jiný význam, jinou hodnotu, a co je úspěchem jednoho, může být neúspěchem druhého.
Mluvíte o jiných hodnotách pro každého, ale nesměřuje vývoj naopak k tomu, že budeme uctívat všichni stejné hodnoty, striktně dbát na politickou korektnost a kdo se nebude chtít přizpůsobit, bude ze „slušné“ společnosti vyobcován?
Neomarxisté hovoří o šíření nenávisti v případě kritiky islámu, přičemž islám je nenávistná ideologie, která je v rozporu s demokracií a ústavními svobodami. Neomarxisté prosazují takzvanou represivní toleranci, kdy názory, které nejsou neomarxistické, ale vlastenecky hájící tradiční hodnoty, mají být represí potlačovány. Také neváhají převychovávat a stavět rasismus tzv. naruby pomocí politické „překorektnosti“, třeba zvýhodňováním menšin vedoucím v extrému dokonce až k ovlivňování maturit nebo soudů. Varováním se stala i nařčení, že i sama matematika nebo astrofyzický pojem černá díra jsou rasistické, a dokonce podle představ americké profesorky z univerzity v Connecticutu je rasistické už třeba i francouzské jídlo a kultura stravování, když jejich pokrmy jsou příliš „bílé“. Proti demokracii a svobodě jsou tak ve skutečnosti vlastně oni sami.
Zapomenutý český páter Šimerka, zaujatý matematik, přišel s myšlenkou síly přesvědčení, čímž označuje celou řadu stupňů poznání, tj. od prázdné mysli přes tušení, domněnku, hypotézu až k nutnému poznání, tedy přesvědčení s plnou hodnotou 1. Vždy záleží na pravděpodobnosti – „věrojatnosti“ – důvodů. V té souvislosti formuloval poučku, že nedokonalost lidského přesvědčení se rovná součinu z neznalosti jeho důvodů. Při nárazu dvou sporných přesvědčení na sebe trpí na síle slabší více než ten silnější, což znamená, že už při jednom slyšení máme nejsilnější důvod tomu uvěřit a další upřesňování se jen logaritmicky zvětšuje. Současný svět ale jeho poučky staví do protikladu, protože nám vnucuje, co si máme myslet, tzv. svoji pravdoucí pravdu.
Uznávané nakladatelství Elsevier vydalo vaši odbornou knihu o termodynamice. Co jejích 650 stran čtenáři přináší?
Její přínos je v aktualizovaném přizpůsobení staticky pojaté termodynamiky v oblasti praktických měření dynamickou termickou analýzou za neizotermních podmínek, navíc je kniha vyzdobena třiceti uměleckými celostránkovými fotografiemi. Zavedl jsem některé nové termíny jako tempericitu místo temperatury měřenou při velkých rychlostech jejich změn nebo inovativní oblast kinetických fázových diagramů. Velkou radost mám z kapitol, které ukazují mezioborovou aplikovatelnost principů termodynamiky, a to ve specifických oblastech materiálového výzkumu (skla, nestechiometrické a polysialátové materiály, fraktály a nanomateriály, periodické reakce).
Dále je tu uplatnění v sociálních oblastech, kde místo materiálového principu nabytí rovnováhy v momentu dosažení nejnižší energie se jedná o dosažení maximální spokojenosti v pospolitosti. To platí i ve sféře života ve vytouženém optimálním podnebí (klimatologie), prezentované poslední dvacátou kapitolou, kdy musíme nezaujatě analyzovat veškeré vnosy vzájemného ovlivňování Země a Slunce (pravidelné i chaotické), stejně jako i přínos činnosti člověka, které mohou, ale ani nemusejí být opodstatnitelné – tady nelze než souhlasit s rozhovorem Vítězslava Kremlíka pro Parlamentní listy.cz z 9. června. Musíme si však připustit, že lidské plémě se přemnožilo a škodí nejen samo sobě.
Několika obcemi na pomezí Břeclavska a Hodonínska na jižní Moravě prošlo v poslední červnový čtvrtek večer druhé nejsilnější možné tornádo. Napsal jste kapitolu o klimatu a taky jste žil v USA, kde jsou tornáda běžná. Jak na ně vzpomínáte?
Výskyt tornáda není a nemusí být průvodním zjevem oteplování, ale dá se snadno zneužít aktivisty pro odůvodnění jejich boje proti klimatickým změnám. Ano, pracoval jsem na Středozápadě ve státě Missouri, kde byla tornáda součástí běžného života. Lidé věděli, jak se chovat a kde se schovat, kupříkladu v obchodních domech. Předpovědi jejich výskytu jsou sofistikované a kombinují satelitní data s pozemními radarovými měřeními, používají meteorologické balony a počítačové modely, ale i tak byl tehdy čas na varování jen pár minut. Dnes se prodloužil jen na něco přes deset minut! Přes mnohaletou zkušenost, kdy vědí, co, kde a kdy hledat, toho meteorologové vědí o tornádech stále méně, než by bylo potřeba.
Už sám mechanismus jejich vzniku je znám jen zhruba. Na začátku je vždy setkání dvou oblastí vzduchu: teplého a vlhkého s chladným a suchým. Chladný vzduch má větší hustotu a vlivem gravitace klesá dolů, zatímco teplý stoupá vzhůru. Když se setkají, může vzniknout bouřkový mrak. Pokud je rozdíl v rychlosti pohybu obou vzdušných mas dostatečně velký, mrak se může začít otáčet, a to díky Coriolisovým silám (vliv rotace Země).
Jeho rotační pohyb často začne horizontálně jako jakási ležatá roura v důsledku styku dvou horizontálních větrů v různé výšce. Teprve následně se přetočí do svislé polohy a z rotujícího mraku sestoupí k zemi chobot tvořený velmi vlhkým vzduchem plným drobných kapiček a tento dotyk pak znamená tornádo. Jeho síla se označuje stupnicí F – 1 až 5 dosahující rychlost 200–400 km/hod. V Missouri nebyly následky tornád tak tragické, protože domy jsou většinou jednoduché – jakoby z překližek – a rekonstrukce rychlá. Jižní Morava byla tragédií proto, že se jednalo o kvalitně zděné domy, nicméně nepřipravené na nepředpokládaný vyšší stupeň tornáda (F3). Na druhé straně tragédie ukázala sílu češství a solidarity, na což jsem opravdu pyšný, a jsem hrdý na to, že do takové společnosti patřím.
Ptal se Jiří Hroník, PL, 12.7.2021