Zažíváme podobné léto s koronavirem jako před rokem, ale s loňským podzimem přišla do Česka zkázonosná druhá koronavirová vlna. Nyní je však už 5 milionů plně naočkovaných lidí, další více než půlmilion má za sebou první dávku. Nemáme se už bát opakování loňska?
Měli bychom se jako většina vyspělých států „obávat“, tedy nikoli jen „bát“. A dělat potřebná opatření. Lepší je „obávat se“ a něco dělat, než „bát se“ a nic nedělat. Problém je, že nikdo neví co. Různé státy přistupují k nadcházejícímu podzimu různě, ale jedno je jasné. Tzv. rozvolnění na základě v určitém okamžiku padajících čísel a podle politické potřeby té které vlády dopadlo všude prakticky stejně. Po prvotním jásání špatně. Nejsem odborník, jen jsem z toho už úplně zblblý.
Koukám na televizi, čtu noviny a internetová zpravodajství a vím prd. Souhlasím s Danielem Kaiserem z Echa, že „současná vlna hysterie nemá žádnou oporu ve statistikách“. Ovšem, zase s ním nesouhlasím, že to, co se děje, je otázka – vládami a dalšími zainteresovanými – vyvolaného strachu. Když u nás zemře na covid-19 úředně 30 tisíc lidí, v USA na 330 milionů obyvatel údajně 615 tisíc, a to úřady přiznávají, že jsou ta čísla uměle podhodnocená, třeba v New Yorku. V Brazílii kopou hroby bagry, aby se hnijící mrtvoly neválely po ulicích, v Indii má být asi 500 tisíc obětí, přičemž odborníci soudí, že ty skutečné údaje jsou asi tak 3x větší. To na „bání se“ stačí samo o sobě. Obávám se, že kdo se nebojí, nemá rozum; kdo má rozum, má přinejmenším obavy. Odborníci praví: „Strach je jednou z nejdůležitějších emocí, která nás chrání a pomáhá nám přežít. Měli bychom ji ale pociťovat jen tehdy, pokud nám hrozí reálné nebezpečí ve vnějším světě. Úzkost je od strachu odlišná. Úzkost je nastavení naší mysli, dalo by se říci, že je to jakýsi chybný, sebedestrukční myšlenkový logaritmus. Je to strach bez předmětu.“
Ale strachu ve společnosti za uplynulý rok a půl koronavirové doby evidentně přibylo. Někdo se bojí onemocnění covidem, jiný zase očkování. Co s tím?
Otázkou je, zda máme strach či obavy předmětné, či bezpředmětné. Na to hezky odpovídá jiný autor z Echa, kterého mám rád, a to Jiří Peňás: „Existuje představa (v kabale), že když se všechno změří a spočítá, tak se tím vyřeší problémy světa. Toto učení předpokládá statistiku a nekonečné řady ústavů, jež do nekonečna něco sčítají, vyhodnocují a poměřují a pak tím krmí úřady, media a instituce, které je pak vydávají za reálný obraz světa. Výsledkem je tak většinou ještě větší zmatek a nejistota. Příkladem je současné počítání s covidem, které už má dávno rysy čisté (fantaz)magie (fantasmagorie), jež je úplně odtržená od reality, ale novou realitu vytváří, což úplně stačí k tomu, aby se za realitu považovala. Už nikdo neví, jestli čísla stoupají, anebo klesají, a kdy a kde. Každou chvíli je to jinak, a co to vlastně znamená. Jestli to vůbec něco znamená.“
Nejistotu a neklid ve společnosti vyvolává i to, že se tzv. odborníci i skuteční odborníci nedokážou shodnout téměř na ničem. Čemu pak věřit?
Stojím si za názorem, že platí zásada vyzkoušená našimi předky už před tisíciletími. Tuto metodu používají a používaly primitivní kmeny, staří Egypťané, Byzantinci, když je zasáhl mor, a používáme ji dodnes. Jde o izolaci nakažených a nemocných a zdravotní opatření na úrovni té které doby. Třeba u malomocenství (lepra – infekční onemocnění přenosné přes sliznice nosohltanu). První zmínka o prevenci proti přenosu infekce malomocenství se nachází v textu zvaném Mannuův zákoník, který je součástí rozsáhlého komplexu textů – tzv. védy z období před rokem 1400 př. n. l.
Protože nemáme ostrovy pro malomocné, jaké byly ještě v minulém století, ani si nedovolíme nakažené zazdít v domech, jako to dělali při moru ve středověké Itálii, nezbývá nám než nemocné nějakým způsobem oddělit od zdravých. A držet relativně bezpečné skupiny obyvatel od těch skupin, o nichž si myslíme, že jsou zdravotně nebezpečné. A také využít vynálezu vakcinace, který Evropa používá masově (první moderní vědecké očkování bylo provedeno proti pravým neštovicím 14. května 1796). A očkovat a očkovat. Ostatně první zmínky o očkování proti pravým, a tedy smrtelným neštovicím jsou z východní Asie a Indie uvedeny právě ve védách.(védy, česky „vědění“, je rozsáhlý soubor náboženských textů sepsaný ve védském sanskrtu přibližně v době 1500 až 500 př. n. l.), kdy se jako ochrana proti pravým neštovicím používaly stroupky z neštovic nemocných.
V zemi panují protichůdně názory na očkování. Jeho odpůrci hovoří o druhém táboře jako o ovcích; zastánci tvrdí, že důvodem pro odmítání vakcinace jsou kombinace faktorů jako nižší vzdělání, nižší inteligence, narcistní porucha osobnosti a pocit nedocenění ze strany společnosti. Jak to dělení na dva tábory vnímáte vy?
Lidstvo přepadá podle mého názoru čas od času kolektivní pomatenost a agresivita, v moderní době například od dob inkvizice přes francouzskou revoluci po marxismus a nacismus. Dnes například hnutí „woke“ (probuzení) zahrnující rysy všech jmenovaných pomateností.
Lidstvo jako by náhle trpělo schizofrenií a Alzheimerovou nemocí najednou. Náhle se vynoří hlasití a postupně vlivní blázni, kteří jako by neměli paměť a ztratili schopnost logického myšlení. Ale zato jsou plní agrese a touhy po moci. Při vakcinaci a boji proti ní jde zřejmě o kolektivní vytěsnění určitých informací. Nebudu se očkovat a nebudu a nebudu, ječí zástupy „bojovníků“ leckde po světě. Co se týká Evropanů z rozvinutých států, a tedy i Česka, jde o blbnutí na kvadrát. Hlasitě proti očkování jako zdravotnickému teroru brojí lidé, kteří jsou od dětství proočkováni skrz naskrz, stejně jako byli jejich rodiče a prarodiče. Stačí si projít přehled nejrůznějších očkování od útlého věku, to je velké množství aplikovaných vakcín. Kromě toho se běžně očkuje proti klíšťové encefalitidě, chřipce a hromadě „tropických nemocí“, bez čehož vás do některých částí světa ani nepustí.
Je poznat, že sám patříte mezi zastánce očkování. Co si myslíte o odpůrcích vakcinace?
Jistěže mě stejně jako značnou část lidí souhlasících s očkováním napadají myšlenky, že ti, co jsou proti očkování, jsou „burani a tupci“. Což ovšem není pravda. Proti očkování a restriktivním opatřením jsou i lidé vzdělaní. Ovšem otázka je, zda jsou také, jak se dříve říkalo, soudní. V současné době je módní odmítat očkování i restrikce a jít si zařvat na ulici, splynout jako jedinec s bezhlavým davem. Je sice známo, že velké bouřící shromáždění lidí je podle mediální a politické potřeby jednou „spravedlivě rozhořčenými občany“ a jindy „běsnícími fanatiky“. V zásadě však platí, že hromadné akce – davy – mají reálné příčiny, byť často samotným účastníkům skryté. Dnes jsme svědky dalšího století existence davů, jak o tom psal francouzský sociolog Gustave Le Bon, který podle mě správně tvrdil, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní. A jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže než samotný jedinec.
Ostatně každý novinář a politik by si, při hodnocení současné epidemie antivakcinačních davových scén měl přečíst knihu „Vzpoura davů“, v originále „La rebelión de las masas“, kterou napsal José Ortega y Gasset. Ale kdo by si takové nudné knihy dnes četl, že?
Pochopení pro ty, kdo chodí protestovat proti omezením a opatřením v covidových časech, tedy nemáte?
Bohužel, mám dojem, že se část lidí úplně pomátla a buď z nevzdělanosti, z potřeby vykřičet svoji úzkost, či hrajíc na politickou strunu, chodí dělat bengál. Ale protože i vzdělaní a mně sympatičtí lidé patří do tábora nepřátel roušek a odpíračů očkování, je nutno hledat jiná vysvětlení. Vysvětluji si to u těchto lidí stresem z nejistoty, vybuchlými potlačenými emocemi, které jinde nemohou dát najevo. Něco na způsob fandění při sportu, které často maskuje různé averze a nenávisti. A také strachu z neznámé nemoci a možné smrti, kterou „zásadně odmítají“. Jde o obecně známé odmítání něčeho, co je nové, co mě může ohrozit, a tak proti tomu bojuji tím, že to vyhlásím za „neexistující“. A snažím se, obrazně řečeno „zalézt pod postel“, aby na mě „bubák“ nemohl. Jako dítě, když bojuje s duševními přízraky.
A mnohým to nahrazuje víru – nějaké náboženství –, ke které se lidé v duševní tísni uchylují. A to vše se týká i jinak vzdělaných a moudrých, viz práce zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda, tzv. volné asociace, a další díla týkající se „vědomí, předvědomí, nevědomí“, anebo spisy zakladatele analytické psychologie Carla Gustava Junga, například „Symbolismus nevědomých projekcí“ a „Bytostné Já“.
Společnost ale štěpí i to, že ti, co mají dokončené očkování či potvrzení o prodělání nemoci v posledních 180 dnech, mají bezproblémový přístup na kulturní či sportovní akce, zatímco ti ostatní se musejí prokazovat negativním testem na covid, a to i ti, kteří mají protilátky, a ještě jsou jejich počty na akcích limitovány. Je toto dělení na privilegované a diskriminované u nás dlouhodobě udržitelné?
Nic nového pod sluncem! Již od dob Sumerů, například podle eposu Gilgameš, či následně v Egyptě – viz Deset ran egyptských (v bibli i koránu) byla v případě podobných událostí – pandemií – vždy a každou vládou společnost rozdělena na různě „privilegované“ občany.
Ovšem slovo „privilegovaný“, které se tak často v tomto případě používá, je buď nevědomá, nebo záměrná lež. Privilegovaný znamená „zvýhodněný“. Mělo by se správně říci „rozdělených“ do skupin vzhledem k nebezpečí a způsobu, jak mu čelit.
Dnešní očkovaní nejsou v ničem privilegovaní, jen stát (viz Hegel a Engels – Stát jako organizované násilí, často ve prospěch většiny) vyhlašuje podmínky, které si společnost dala jako závazné. Ostatně tento způsob „dělení“ lidí používáme po staletí. Za feudalismu, komunismu i v demokracii. Po vzestupu vědomostí medicíny při nakažlivých chorobách pak prakticky všude. Máte-li infekční žloutenku a další nakažlivé choroby jako třeba tuberkulózu, zavřou vás na infekční oddělení a nepustí vás mezi lidi do té doby, dokud budete představovat nebezpečí. Protože lidí postižených koronavirem jsou miliony, nelze je zavřít do „coronaviárií“, ale je nutno zabránit jim známými a dostupnými prostředky v šíření nemoci. To znamená izolovat je v omezené míře vlastně všude. Můžeme diskutovat, zda právě tato nařízení a zákazy jsou ty „pravé“, zda bychom měli postupovat tak či onak, ale nemůžeme na ně rezignovat.
V Německu od září počítají s tím, že pravidlo tří potvrzení (očkování, prodělání nemoci či negativní test) se změní na pravidlo dvou potvrzení a negativní testy už neumožní ani návštěvy restaurací, využívání ubytování či sportovní aktivity. Jaký vývoj převládne ve světě, a tedy i u nás?
Čas prchá jak splašená mrcha, za pár dní je všechno jinak. Myslím nápady z Německa na téma povinné očkování. Neříkám to rád, zvlášť zde v Česku, kde jsme na nápady Němců alergičtí, ale je to nevyhnutelný trend. Bez očkování nebudete moci pracovat ve státní službě ve Francii, na stejná opatření přistupují jednotlivé státy USA. Pod titulkem Federal workers could face 5 years in prison if they lie about being vaccinated against covid-19: report uveřejnil server Business Insider zprávu o podmínkách dalšího fungování federálních úřadů USA. Jednotlivé státy USA v tom pokračují, ve Francii platí povinná vakcinace pro zaměstnance ve zdravotnictví a sociálních službách. Na druhém konci světa podobně postupuje třeba Čína a Vietnam.
Pokud se nestane nějaký zázrak, bude si muset obyvatelstvo zvyknout, že další typ očkování je součástí běžných zdravotních opatření. Jako například kontrola čistoty vody i ze soukromých zdrojů, nutnost se pravidelně koupat a umývat, provádění případného odvšivování, což naši předkové ještě na začátku 20. století rozhodně nepovažovali za „normální“. Zvyk koupat se alespoň jednou týdně vznikl až na začátku 20 století a denní sprchování dělníků v továrně po každé směně bylo „pracujícímu lidu“ i mnoha intelektuálům zpočátku proti mysli, až je k tomu kapitalismus moderní výroby a „odporný stát“ donutily. Dneska lidi na ulicích – až na bezďáky – nesmrdí. Což si jako starý muž ještě sám pamatuji. Páchnoucí dědci a unikající močí proslavené staré ženy – viz divadelní hra Hrdý Budžes – byly běžné jevy.
Módní vlna „bojovat proti očkování“ prostě přejde a doufejme, že ne tím, že dnešní covid-19 zmutuje na něco, jako byla španělská chřipka. Ta ostatně trvala více než tři roky a vyžádala si podle odhadu 50 až 100 milionů obětí. Smrtnost, tedy počet zemřelých na počet nakažených, byla odhadována na 3 % až 20 %. To by v dnešní Evropě mohlo být, pokud by nebyly k dispozici vakcíny, 70 až 90 milionů mrtvých. Proti této vyhlídce je současný stav rajskou blažeností. Každý, kdo může, s výjimkou zanedbatelné menšiny zdravotně nezpůsobilých k očkování, se může stát „vyvoleným“. Záleží jen na něm.
Jistý nejmenovaný lékař při pohledu na momentálně nízká čísla v Česku řekl, že covid-19 splňuje definici vzácného onemocnění. Mají smysl stále ještě platná některá opatření či omezení jako třeba nošení roušek, nebo se trvání na nich dá spíš vnímat jako souvislost s volbami, které nás 8. a 9. října čekají?
Pan doktor je zřejmě „srandista“. Na nejméně vhodném místě. Mnoho slavných a vzdělaných lidí, například Václav Klaus, považuje covid-19 na základě své zkušenosti za lehké onemocnění. Já mu to přeji a bez ohledu na rozdílné názory jej stále považuji za vhodného kandidáta na příštího prezidenta. Jistěže znám lidi, co prodělali covid-19 jako běžnou chřipku. Podávat to ale jako obecnou zkušenost považuji za chybné. Ukážu to na vlastním případě, za těch 30 tisíc zemřelých a podle odhadů cca 60 až 90 tisíc lidí, co to prožili jinak.
Po prvních příznacích nějakého „nachlazení“ jsem třetí den nákazy přestával dýchat. Ujít pět kroků bylo nad mé síly. Převoz do nemocnice a napojení na kyslík mi trochu ulevilo. Dostavily se však obrovské bolesti v hrudníku a v zádech, bolesti v kloubech jsem měl tak silné, že jeden ze spolupacientů si stěžoval sestře, že v noci ve spánku naříkám bolestí, a požadoval, aby mě někam odvezli. Když mi pak v polobezvědomí vypadla hadička s kyslíkem a já se dusil, uslyšela to sestřička a nasadila mi kyslík v poslední chvíli. Už tohle bylo dost „hustý“.
Bolesti se ale dále stupňovaly. Jeden večer měla službu sestra, která se zřejmě domnívala jako někteří páni profesoři, že koronavirus je „chřipečka“. Po dlouhém přemlouvání a po odmítnutí zavolat lékaře mi dala na bolest 1 – slovy jeden – brufen. A vedla řeči o „obtěžování“. Praskly mi nervy a pravil jsem jí, že je kráva. Což bylo zásadní. A možná mě to zachránilo.
Za chvíli přispěchala vedoucí lékařka a pravila, že nejsem hoden být léčen v tak noblesním zařízení. A odeslala mě sanitkou na Bulovku na Kliniku infekčních nemocí. Tam jsem ležel týden, většinou v polovědomí či úplně „mimo“, napojen na kyslík. Skoro nic si z toho jinak nepamatuji. No, nakonec jsem přežil. Ovšem mnozí nikoli. A za takové jako já, co přežili, a za ty, co nepřežili, zde tedy hovořím.
Myslím, že nelze zapomenout na 30 tisíc mrtvých u nás a podle statistiky 4,6 milionu ve světě, i když při posouzení odborníků je skutečný počet zemřelých na covid ve světě cca 10 až 15 milionů. Podle zdravotních historických statistik nás čeká nejméně jeden či dva roky vracejících se vln pandemie. To se ostatně v současnosti děje a nákaza stoupá. Smrtnost ve vyspělém světě klesá díky opatřením, tedy vakcinaci a zamezování velkému kontaktu mnoha osob. Británie je obrovský hokus-pokus a na jeho výsledky si budeme muset počkat mnoho let.
To jste prožil skutečně krušné chvíle. Překvapivý je ten vámi zmiňovaný lehkovážný přístup k nemoci dokonce i ve zdravotnickém zařízení. Čím si ho vysvětlujete?
Lehkovážný postoj ke covidu-19 je, bohužel, působením psychické únavy akceptován stále větší částí společnosti a odpírači je protest třeba proti rouškám považován přímo za „slovo boží“. Tak to alespoň vypadá podle tisku a sociálních sítí. Což je ovšem klam. Reálné výzkumy ukazují, že i u nás cca 50 procent dotázaných považuje postup vlády včetně lockdownů a očkování za úspěšný.
Z hlediska politiky před volbami lze očekávat, že podle vývoje pandemie u nás a ve světě bude probíhat předvolební rvačka. Určití politici a „televizní mluvící hlavy“ budou vykřikovat, že roušky jsou blbost a že lidi mají právo být, kde chtějí, a sejít se v počtu, kolik se jich kde vejde, a budou ječet o svobodě. A jiní budou hlásat, že jedině díky rouškám a zákazům, jak žádali, národ nevymřel. To je nutný vývoj. To v případě, že to dopadne dobře a covid-19 bude ustupovat.
Pokud se však epidemie opět rozjede, bude opozice ječet, že za to může vláda, a vláda řvát, že za to může opozice. Místo důkazů bude jen řev. A ožije již poněkud směšné heslo: „Kdo za to může?“
A on za to popravdě může mrcha covid a jeho vývoj. A pak také skutečné, a ne deklarované chování obyvatel. A protože všechny politické strany od nástupu covidu několikrát změnily názor od požadavku na zákaz všeho až po povolení všeho, lze očekávat neuvěřitelný závod ve lhaní a špinění konkurence a vychvalování sama sebe.
Zkusíte odhadnout, zda to voliči vládním stranám spočítají za tisíce mrtvých během podzimu a zimy, nebo spíše zapomenou a ocení nynější stav s minimem nakažených?
Bude-li minimum nakažených, bude to podle hesla „konec dobrý, všechno dobré“. Na údajných 30 tisíc mrtvých se zapomene, platy a penze šly nahoru, mnoha lidem se lockdown nakonec líbil a vláda sypala peníze kolem sebe jak ožralý Santa Claus. Přesně podle návodu a příkladu všech vyspělých států. Na politiku „sociálního státu“ přistoupili všichni. Vzorem v rozhazování peněz šly údajně superkapitalistické USA i údajně komunistická Čína. Babišova vláda nedělala nic jiného. A tím, že lidem přidala peníze, pomohla občanům o kousek dohnat ty zatracené západní státy EU, jejichž obyvatelé mají dvakrát až třikrát větší příjmy. Koho by to nepotěšilo? Klesne-li křivka nákaz a úmrtí, tak to má Babiš dobré. Ale jestli ne... To by byl rachot, to by se mohli vyděsit i penzisté a státní zaměstnanci a jít volit nějakého Spasitele. Na to ostatně sází celá tzv. opozice včetně TOP 09 a Pirátů.
Z šetření agentury CVVM z přelomu května a června plyne, že tuzemské domácnosti vycházejí se svými příjmy nejlépe v historii sledování, tedy od začátku tohoto milénia. A to v době, kdy se česká ekonomika čerstvě zotavuje ze svého historicky nejhoršího propadu. Vládní záchrana ekonomiky se tedy povedla nad očekávání, ale účet za ni teprve přijde. Čekáte, že zadlužení během koronavirového roku a půl se stane během předvolební kampaně nejsilnějším a vítězným trumfem nynější opozice?
Heslo pozdního Říma bylo „Po nás potopa!“. Ostatně říká to i bible: „Matouš 6:34 B21. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“
Ostatně, jaký účet, co budeme muset zaplatit, to bude? A jak bude skutečně velký vzhledem k příjmům? V roce 1993 měla Česká republika hrubý domácí produkt 1 bilion 196 miliard Kč, v roce 2019 byl HDP 5 bilionů 647 miliard, tedy pětkrát větší. Máme tedy na placení dluhů pětkrát větší příjmy. Pokud nás neporazí Zelený plán EU, není to problém.
Opozice sice bude mlít o zadlužení a Česká televize se nám to snaží co nejvíce natlouct do hlavy, ale moc to nefunguje. Lidi netuší, co je to bilion, ani co je to miliarda, a většina těch statistik je jim úplně fuk. Je zajímá, co mají a kdo jim co dal.
Jaké mohou být další silné argumenty dvou pro volby vzniklých koalic, aby voliče přesvědčily, že s nimi se budeme mít lépe než v posledních osmi letech, kdy vládu tvořily hnutí ANO, ČSSD a polovinu té doby i přizpůsobiví lidovci?
Podle současného vývoje se domnívám, že opozice drží v ruce kratší konec. Antibabišismus je ohraná píseň, Piráti a TOP 09 slibují či spíše vyhrožují, že musíme zchudnout, protože za sto let se zvedne hladina moře možná až o metr. Na „greténismus“ naskakují skutečně jen mladí greténi a nevzdělanci plus placení agitátoři. Sliby opozice o tom, že to jejich „příští lepší už bude příště lepší“, jsou plytké. S tím, co předvádí takzvaná moderní západní demokracie, všechna ta elektroauta, devadesát pohlaví, výhrůžky, že kdo nebude držet hubu, s tím zametou, moc štěstí nenadělají. Spíš nahrají ANO, SPD a komunistům.
Představují z vašeho pohledu lákavější nabídku spíš Fiala, Pekarová a spol., nebo charismatický pirátský předseda Bartoš?
Z hlediska nynějšího stavu světa a hlavně Evropské unie je Petr Fiala z ODS takový slušný chlapec z maloměstské rodiny, se slušným vzděláním, prostě takový moderní Emil Hácha. O Háchovi si však myslím, že byl vzdělanější, a pokud mu sloužil mozek, i statečnější. A od pohledu dokonce lidštější.
U paní Pekarové a spol. nelze hovořit o žádné nabídce. To je neuvěřitelný spolek. Souhlasím s jedním nejmenovaným novinářem, který navrhoval, aby politické strany do výběru svých předních činitelů také zahrnovaly test IQ a sociální orientace.
Co se týče dredatého pana Bartoše, nějak jsem nepochopil váš výraz „charismatický“. Pan Bartoš může být charismatický pro pubertální studentky zbytečných humanitních oborů, pro fandy bitcoinu, pro partu, co nad sebou mává pruhovanou LGBT vlajkou, tedy pro novou nestabilní třídu - prekariát. O něm praví Wikipedie: Jsou to jedinci žijící v nejistotě ohledně svého zaměstnání, svých příjmů, bydlení. Je to společenská třída charakteristická ztrátou identity jedince, jeho frustrací, vztekem a odcizením. Bartoš není charismatický pro nikoho, kdo má všech pět pohromadě.
Volební nabídka je mizerná, je to jak u politického snědeného krámu.
Ptal se Jiří Hroník, PL, 13.8.2021