9.8.2022 | Svátek má Roman


ROZHOVOR: Jak jsme se po komunistech učili vládnout

15.10.2010

Vzpomíná vnitropolitický poradce prezidenta Havla Jiří Křižan

Ve středu zemřel na infarkt Jirka Křižan. Seděli jsme spolu několik let v jedné místnosti oddělení Víkendu redakce Mladé fronty začátkem sedmdesátých let. Jirka tam přešel z oddělení sportu, kde působil jako technický redaktor. Ve Víkendu se staral o literární dvoustranu. Zařazoval tam i autory, kteří byli na indexu - některé pod pseudonymy, přesně už si to nepamatuji. Bylo zvykem o některých věcech nemluvit. Jirka současně dodělával FAMU a psal scénáře, podle kterých se točily filmy. Potom víceméně plynule odešel na Barrandov. Když měl v osmdesátých letech dostat za scénář k filmu Signum laudis, který zvítězil na MFF v Karlových Varech, státní cenu Klementa Gottwalda, odmítl ji: "Nechci cenu podepsanou vrahem mého otce." Jeho otce totiž komunisté popravili po vykonstruovaném procesu. Potom odešel do dabingu. A odtud byl krůček k disentu.
Jirka mi bude moc chybět. Těšil jsem se, že příští rok koncem října k němu zajedu do Branek na Moravě, abych mu blahopřál k sedmdesátinám. Bohužel.
Aspoň tedy přetiskuji rozhovor, který jsem s ním dělal ve druhé polovině devadesátých let, vyšel tehdy v Magazínu MFD. I když jsme si tykali, na papíře jsme si museli vykat.Začátkem roku 1989 organizoval barrandovský scénárista Jiří Křižan petici za propuštění Václava Havla z vězení. Když vyšel v květnu Havel ven, spolupracoval s ním Křižan na petici Několik vět. Spolu se Sašou Vondrou se stal Havlovým nejbližším disidentským spolupracovníkem - i on okusil zostřené výslechy na StB a ponižující domovní prohlídky. A spolu s ním i s dalšími zakládal Křižan v neděli 19. listopadu Občanské fórum. Potom patřil mezi vyjednávače občanské opozice s premiérem Ladislavem Adamcem a dalšími komunistickými funkcionáři o převzetí moci. Když se stal Havel prezidentem, okamžitě Křižana jmenoval svým poradcem pro vnitropolitické otázky.

Kdy jste přišli na Hrad?

Dorazil jsem tam první jako průzkumník. Asi 2-3 dny před volbou Václava Havla prezidentem mne Občanské fórum poslalo na Hrad, abych se tam Jiří Křižanporozhlédl. Do té doby jsem vůbec netušil, kudy se vchází do prezidentské kanceláře. Když jsem ten vchod na 3. nádvoří konečně našel, přijal mě tehdejší vedoucí KPR František Šalda. Přišel jsem ve svetru, tak jak jsem vždycky chodil. Oni měli košile s kravatami a obleky, prostě vládní úřednictvo.
Měl jsem zjistit, kudy se kam chodí, na koho se obracet v různých záležitostech, prostě ty nejzákladnější úkony. Byl jsem z toho trochu vyplašený, panovala tíživá atmosféra. Převážná část úředníků byli komunisté. Měli strach, co s nimi bude, jestli dostanou vyhazov nebo ještě něco horšího. Dívali se na mně jako na nepřátelského vetřelce a snad si mysleli, že budou vyvražděni.
Ukázalo se, že tam nebylo sídlo moci, to bylo na ÚV KSČ. Husák byl přece mnoho let generálním tajemníkem KSČ a prezidentem. Hrad se zabýval jenom protokolární činností a společenskými akcemi. Proto i význam lidí v prezidentské kanceláři byl nižší.
Když jsem vyšel ven, trénovala na nádvoří Hradní stráž slavnostní pochod. Ten krok vojáků byl takový nepřirozený - museli vysoko zdvihat nohy a potom došlápnout celým chodidlem Všiml jsem si, že jim při tom dupnutí poskočí hlava. Byl tam se mnou i ministr obrany komunista Vacek. Ptal jsem se ho, jestli by se s tím nedalo něco udělat, aby nevypadali tak nepřirozeně, aby tolik nezvedali nohy. Rukama jsme si potom ukazovali, o kolik by měli snížit krok. Nakonec jsme se dohodli na nějakém kompromisu. On jim to hned nařídil. Později jsem se dověděl, že mne za to vojáci nenáviděli, protože museli nový krok trénovat celou noc.

Jak jste se stal vnitropolitickým pobočníkem nového prezidenta?

Když Václav Havel složil prezidentský slib a my se Sašou Vondrou jsme stáli za ním, otočil se a řekl: Ty se budeš starat o vnitropolitické věci a ty o zahraniční politiku. Cítili jsme jako přirozenou povinnost, že s ním půjdeme pracovat na Hrad. Od května 1989, kdy se vrátil z kriminálu, jsme se od něho prakticky nehnuli, zpracovávali jsme spolu dopisy pod petici Několik vět. Stal se z nás pracovní tým v tom nejlepším slova smyslu.
Ostatně museli bychom poslechnout i bez téhle půlroční pracovní spřízněnosti. Když se ve Špalíčku debatovalo o tom, kdo má být prezidentem, Havel nám řekl, že tu funkci vezme, ale pod podmínkou, že když bude někoho z nás potřebovat, bez odmluvy půjdeme. A tak jsme se v tom museli učit chodit.
Ovšem na druhé straně pro nás bylo vlastně každodenním překvapením, kde jsme se to ocitli. Každý den jsme museli sami sebe ubezpečovat, že nesníme, že komunisté jsou pryč a nás doba vynesla na Hrad. Ještě po několika letech, když jsem byl náměstkem ministra vnitra, jsme se museli s kamarády nejednou utvrzovat, že to není jenom sen.
Práce na Hradě nás spalovala. Denně od devíti hodin někdy dlouho do večera jsme museli řešit nejroztodivnější problémy, s nimiž jsme se nikdy před tím nesetkali. Dokonce jsme neměli ani čas, abychom se tam nějak administrativně zaevidovali a řekli si o plat. První výplatu jsme dostali až za duben 1990, bylo to 10 tisíc korun - na tehdejší dobu dost peněz.

Kdo vás tedy živil?

Přítel herec Vladimír Kratina měl náhodou v té době dost peněz, takže mi pomáhal.
Také trvalo nějakou dobu, než jsme se naučili jezdit služebními auty. Já jsem často chodíval z Hradu do Občanského fóra ve Špalíčku na Václavském náměstí. Běžel jsem tedy po Starých zámeckých schodech a na Klárově skočil do tramvaje. A zpátky zrovna tak. Někdy jsem si liboval, že je to jediný pořádný pohyb, který jako úředník mám.

Jak vypadaly vaše první dny v prezidentské kanceláři?

Když jsme nastoupili na Hrad, začali jsme se rozhlížet. Převážná většina úředníků tam zůstala. Ovšem ti, kteří měli nejvíc másla na hlavě, se samozřejmě nejvíc báli, a proto začali na ostatní donášet a udávat, aby si tím vysloužili ostruhy. Nám trvalo několik týdnů, než jsme se v té situaci trochu zorientovali. Nejdůležitější bylo, abychom zajistili fungování protokolu. Musel totiž připravovat důležitá jednání prezidenta s různými zahraničními činiteli. Naši lidé se to museli také učit. Třeba lidé z kultury. Protokolu se ujal Ladislav Kantor, který před tím manažeroval nějakou hudební skupinu. Politickou skupinu jsme tvořili Saša Vondra a já.
Měl jsem pod sebou i Vojenskou kancelář prezidenta republiky, která se starala o hlídání Hradu a spolu s ochrankou i o prezidenta. Vedl ji nějaký generál, který sám přišel a řekl nám, že poměry se změnily a on že nechce tuto funkci už dál vykonávat. Choval se velmi seriózně a my jsme ho marně přemlouvali, aby zůstal.
Museli jsme tedy vybrat nového. Od generála Vacka jsme dostali charakteristiky tří kandidátů. Pročetli jsme si je - byly v podstatě všechny stejné, neměli jsme žádné kritérium, podle kterého bychom je mohli rozeznávat. Postupně jsme si je zavolali a mluvili s nimi. Jeden na nás zapůsobil v takové lidské poloze. Chodil na koncerty, do divadel a na výstavy, nezabýval se jenom vojnou. To bylo nakonec rozhodující. Shodli jsme se na generálu Tomečkovi. Myslím, že tam je dodnes.
Samozřejmě ne vždycky jsme měli takovou šťastnou ruku.

Ale přece jenom jste přebudovávali kancelář...

Na Hradě chyběl politický aparát. Tam neexistoval nějaký vztah k vládě a k parlamentu. Ten jsme museli budovat, přijímat nové lidi a pověřovat je úkoly, jaké před tím nikdy nedělali. Podle těchto potřeb se kancelář doplňovala, případně obměňovala.
Někdy koncem zimy přišel Michal Žantovský a vybudoval tiskové oddělení. To před tím KPR neměla.
Také jsme si uvědomovali, že musíme vytvořit novou strukturu KPR. Někdy v březnu 1990 jsme o tom měli schůzku v Lánech. Myslím, že to, co tam bylo dohodnuto, v podstatě funguje dodnes. Postupem doby se tato práce profesionalizovala, všichni se učili za pochodu a neznalost nahrazovali zápalem a nadšením.

Nebylo velkou a neodpustitelnou chybou jmenovat ministrem vnitra Richarda Sachera?

Sacher patřil k těm lidem, kteří se dobře projevovali už v Občanském fóru. Byl otevřený, podnětný, pracovitý. Dokázal vzbudit dojem, že na rozdíl od jiných lidovců myslí víc na společnost než na lidovou stranu. Proto jsem patřil mezi ty, kteří se domnívali, že Sacher bude dobrým federálním ministrem vnitra. Když začal na ministerstvu pracoval, měl jsem pocit, že dává přednost státu před osobními a stranickými zájmy.
Jenže postupem času se začínalo ukazovat, že je to přece jenom trochu jinak. Například ve Federálním shromáždění ministr prohlásil, že zrušil Státní bezpečnost. Byla z toho obrovská sláva, ale ve skutečnosti to nebyla pravda, byla to jenom proklamace. Sacher vůbec StB nerozkrýval. Ano, objevil nějaké seznamy tajných agentů, ale nechával si je pro sebe. Nanejvýš přišel tajuplně za prezidentem, aby mu ukázal nějaký svazek vedený na někoho vlivného.
Stále víc se ukazovalo, že si Sacher buduje na ministerstvu vnitra vlastní mocenské centrum. Lidé, které jmenoval do vysokých funkcí, byli buď jeho přátelé anebo exponenti lidové strany, také tam nechával některé vysoké důstojníky StB.
Při ranních poradách s prezidentem vznikla myšlenka, že tam musíme poslat čestného a nadstranického člověka, který se pustí do rozkrývání StB a udělá na ministerstvu pořádek. Navrhovali jsme různé lidi a zase hned zavrhovali. Když padlo jméno Jana Rumla, všichni jsme vyprskli smíchy. Honza, který byl na štíru se všemi policajty, že by jim měl vládnout? Ale potom jsme usoudili, že by to mohla být ta nejlepší volba. Honza je přece čestný a nepodplatitelný chlap.
Dostal jsem za úkol ho o tom přesvědčit. Pozval jsem ho na Hrad. Šli jsme se projít do zahrad, které byly ještě veřejnosti nepřístupné. Naše jednání muselo být tajné, aby se o něm nikdo nedozvěděl. Než jsem mu řekl náš návrh, trochu jsem od něho poodkročil, aby mě nemohl uštědřit ránu. Když jsem to vyslovil, Honza se na okamžik zarazil a potom se strašně rozesmál. Považoval to za vtip. "Ty ses zbláznil!" říkal. Marně jsem mu vysvětloval, jak je to důležité. Nakonec souhlasil s tím, že si o tom ještě jednou popovídáme. Sešli jsme se na Hradčanském náměstí. Chodili jsme okolo Mariánského sloupu a kouřili. Přesvědčoval jsem ho možná čtyři nebo pět hodin. Nakonec jsem ho umluvil.
Honza si přivedl na ministerstvo vnitra několik disidentů, kteří se pustili do rozkrývání struktur StB a jejích agentů. Nebylo to jednoduché, museli se to učit. Velký kus práce tam odvedl historik Jan Frolík, který do celého systému činnosti StB a její agentury poměrně rychle pronikl.

A jaké byly výsledky?

Nebyly zrovna příjemné. Dovídali jsme se, že i mezi disidenty byli agenti, kteří si teď budovali nové kariéry. Byl to děs, když nám to Ruml říkal. Vždyť my jsme jim tolik věřili. Několik lidí včetně prvního kancléře proto muselo odejít i z prezidentské kanceláře. Mizeli potichu, bez skandálů. Věděli, že udělali neodpustitelný kopanec.
První velký skandál vznikl až okolo předsedy lidové strany Josefa Bartončíka. Přitom i on mohl odejít v klidu. Jednou začátkem června 1990 pozdě večer přišel k nám do bytu Honza Ruml: "Prosím tě, pojď ven, něco ti musím povědět. Místopředseda Federálního shromáždění a předseda lidovců Bartončík byl agentem StB."
Hned nazítří jsme to oznámili prezidentu Havlovi. Ten si Bartončíka zavolal a požádal ho, aby se vzdal všech politických funkcí. Byl jsem při tomto jednání a dobře si všechno pamatuju. O tom, že byl agentem, Bartončík vůbec nediskutoval, to přijal jako fakt, o němž my víme. Sám navrhl, že odejde ze zdravotních důvodů.
Pro jistotu jsme se domluvili, že kdyby úmluvu nedodržel, budu to já, kdo Bartončíkovo agentství zveřejní. Kdyby to udělal Ruml, mohlo by pro něho být balvanem v jeho další politické kariéře - a my jsme ho na vnitru potřebovali. Kdybych to odnesl já, nic by se nestalo.
Na to, že se blíží volby, jsme si vůbec nevzpomněli. V době, kdy se všichni oháněli T. G. Masarykem, chtěli jsme skutečně žít v pravdě a pravdu zjevovat.
Potom jsme odlétali s prezidentem na jednání do Moskvy. Ráno před odletem jsme se dověděli, že Bartončíka večer odvezli se srdečním infarktem do nemocnice. Oddechli jsme si - dodržel slib a našel si důvod k odchodu. Jenže odpoledne, když už jsme byli pryč, Ruml zjistil, že Bartončík se svých funkcí nevzdal. Proto večer vystoupil v televizi.
A hned z toho vznikla ohromná aféra. Lidovci nás obvinili, že jsme ji rozpoutali proto, abychom jim ubrali hlasy ve volbách, aby lidé spíš volili OF než jejich stranu. Dokonce i mnozí řadoví lidovci nám láli. Zato všichni ostatní včetně studentů uvěřili nám. Přísahám, že to bylo tak, jak jsem to teď vyprávěl. I když mě mrzí, co se stalo, udělal bych to dneska znovu. Takoví lidé nemají v politice co pohledávat!

Jaká byla největší chyba Hradu během prvního půl roku 1990, do voleb? Co se nepovedlo?

Za největší chybu považuju, že jsme se vehementně nepokusili zvrátit přílišnou měkkost a sametovost - tento termín nemám rád - našeho převratu. Nemyslím, že bychom měli všechny komunisty šmahem zavírat, ale měli jsme být vůči nim tvrdší, měli jsme je odstavit od skutečné moci, stejně jako lidi, kteří jim přisluhovali. Potom by se nemohlo stát, že máme bývalého člena StB v Senátu, komunisty ve vládě - i když už dávno nejsou členy oné strany, pořád myslí a jednají komunisticky. A také by dnes nemohlo panovat to zbožnění Karla Gotta. Komunisté nebyli dohnáni k veřejnému pokání za všechny své chyby a zločiny, a proto se otřepali a všichni ti Grebeníčkové a Ransdorfové jsou dnes stejně neomalení jako před deseti lety.

Proč se to takhle zvrtlo? Kde jsou kořeny téhle příliš velké měkkosti?

To je dlouhá historie.
Někdy koncem roku 1988 jsem vstoupil do HOS - Hnutí za občanskou svobodu. Když v lednu 1989 zavřeli Havla, navrhla mi Eva Kantůrková, abych zorganizoval akci za jeho propuštění. Kupodivu, poprvé nás komunistické úřady vzaly vážně. Vždyť já jsem nakonec dostal oficiální vstupenku na líčení s Havlem, během něhož ho soud podmínečně propustil na svobodu.
Měl jsem přitahovat lidi z takzvané šedé zóny na naši stranu. Chtěli jsme dosáhnout toho, aby vykročili z vnitřního strachu. To se potom projevilo velmi výrazně od léta 1989, kdy přicházely podpisy pod petici Několik vět. Denně jsme se s Havlem a Vondrou scházeli. Leželi jsme na zemi nad kupami archů se signatáři a seřazovali je ke čtení v zahraničních rozhlasových stanicích tak, aby byli všichni důkladně promícháni: herec Jiří Bartoška - traktorista - slavný pediatr profesor Švejcar - zámečník - dirigent Libor Pešek - penzistka... Aby prostě bylo zřetelné, že tuhle petici nepodporuje jenom několik stovek disidentů, ale prakticky celá země.
Tohle propojování pokračovalo i při zvaní na zakládací schůzku Občanského fóra do Činoherního klubu. Vždyť jsme pozvali také komunisty jako Jiřího Svobodu a Evžena Erbana. Stejným způsobem probíhala režie vystoupení i na balkónu budovy Melantrichu v listopadu. Sjednocovali jsme všechny lidi, protože jsme měli obavy, že kdybychom někoho vynechali, nemusel by být náš převrat definitivní. Nikdo z nás si tehdy nebyl jist, že je to nezvratná změna. Že je to výsledek nejen našeho snažení, ale hlavně zásadního mezinárodního posunu.
Z dnešního hlediska byl tento náš přístup chybný. Právě z něho totiž vychází prvky myšlenky "odpusťme si, co jsme si". Přitom jsme byli všichni anebo takřka všichni zkompromitovaní, každý svým dílem, včetně mne - byť třeba jenom tím, že jsme mlčeli. Tehdy jsme si měli říct z očí do očí, v čem každý z nás chyboval, měli jsme se morálně očistit.
Tahle principiální chyba vedla k těžkému stupni nemorality a cynismu, jak je známe dnes. Zpověď v obecném slova smyslu je morální očistou, ale tou jsme my bohužel neprošli.

Hrad byl v první polovině roku 1990 nejsilnějším mocenským centrem v zemi. Neměl být ještě silnější? Neměl prezident rozpustit parlamenty a vládnout pomocí dekretů? Mnohá rozhodování by byla jednodušší...

O prezidentských dekretech jsme diskutovali už v Laterně magice, tedy v prvních týdnech existence Občanského fóra. Avšak vážněji se o tom neuvažovalo. Mělo to své důvody.
V Chartě se setkali nestraníci, antikomunisté a vyobcovaní komunisté - těch byla dokonce většina. Všechny spojoval boj proti společnému nepříteli. Zakořenila se mezi nimi důvěra a přátelství, všichni si navzájem pomáhali. Bylo to poměrně jednolité společenství lidí, které spojoval stejný politický cíl.
Když v Laterně magice vznikaly pracovní skupiny, ukázalo se, že potřebujeme legislativce - právníky, kteří umějí vytvářet zákony. Měli jsme tam jenom jednoho - Zdeňka Jičínského. A toho jsme poslouchali, od něho jsme se všichni učili.
Avšak Jičínský, byť byl vyloučen z komunistické strany, zůstal ve svém nitru komunistou - on byl antihusákovec, nic víc. A právě Jičínský nás přesvědčoval o tom, že je nezbytná právní kontinuita, že nemůžeme zrušit komunistický právní řád. Tvrdil, že v tom případě by vznikl právní chaos - přestala by platit manželství, rozvody, převody majetku a kdeco všechno. My jsme bohužel tomuhle nesmyslu uvěřili. Byla to účelová politika Jičínského, která nám neumožnila, abychom se tvrdě a nekompromisně vypořádali s komunistickým režimem. Později se k němu ve Federálním shromáždění připojili další legislativci, jako Mikula, Rychetský a jiní. Právě tahle právní kontinuita, která vůbec nebyla nezbytná, zplodila všechny ty bastardy zákonů, které jsou dodnes brzdou justice.
Kromě toho na nás tehdy koncem listopadu 1989 působily různé obavy, které opět vyplývaly z naší neznalosti mezinárodní situace.
Například jsme měli zbytečně velký strach z reakcí Moskvy. Vždyť u nás byl stále početný kontingent sovětských vojsk. Přitom jakási delegace, která přijela někdy v prosinci prý přímo od Gorbačova, vyslovila obavu, jestli nebudeme věšet komunisty.
Do toho přicházely fámy o formování armády proti nám, které ještě do Občanského fóra přinášel jeden chartista, o němž jsme až za půl roku zjistili, že byl agentem StB. Jestli si vzpomínám dobře, někdy na přelomu listopadu a prosince jsme poslali Václava Klause a Michala Kocába do Tábora, aby zastavili tanky, které měly mířit ku Praze. Místo toho zastihli velitele Západního vojenského okruhu u oběda - moc se divil, co tam pánové z OF chtějí. Mimochodem, složení téhle dvojice nebylo ničím neobvyklým - byli po ruce, když ta fáma přišla, tak do Tábora jeli.
Dodatečně jsme si blahopřáli k tomu, že u nás nedošlo k takovému násilí jako o vánocích při převratu v Rumunsku. Byli jsme hrdí na to, že předání moci u nás proběhlo bez jediného výstřelu. Přitom v pozadí toho všeho byla nevyslovená obava, že by si rumunské vánoce mohla vzít nějaká skupina komunistů na vzor a pokusit se zbraněmi zvrátit vývoj. Pořád přece fungovala StB, o níž jsme nic nevěděli, a armáda byla v rukou komunistických důstojníků - i když jsme věřili, že obyčejní vojáci by proti nám nešli.
To, co tady říkám, nemá být omluva, nýbrž jenom vysvětlení. Teprve s odstupem času přichází člověk na chyby, které udělal. Žádní revolucionáři nejsou dokonale připraveni - pokud vůbec připraveni jsou - na dělání revoluce.

Dobrá, probrali jsme několik chyb a omylů. Jaké byly další?

Další žádné nebyly. Pokud jsme udělali nějakou botu, rychle jsme se ji snažili odstranit. Každé ráno jsme se scházeli s prezidentem a debatovali o situaci, o problémech... Tam se všechno vyjasňovalo. Byla to doba neobyčejně překotná, s mnoha nečekanými problémy, které se musely okamžitě řešit. Řízení bylo pružné, proto nedošlo k žádným velkým malérům. Jakmile jsme přišli na nějakou chybu, okamžitě jsme ji napravovali. Velkým přínosem byl příchod Karla Schwarzenberga do funkce kancléře. Jeho rozhled, zkušenosti a vysoký intelekt nám moc pomohly.
Václav Havel si sám psal projevy. Večer nám rozdal připravený text a ráno jsme o něm diskutovali, přicházeli s připomínkami. Michael Žantovský měl nevděčnou úlohu hledat v něm nejasnosti, chyby, napadat ho ze všech stran. To byla jeho stálá role. Tím jsme prezidenta připravovali na otázky nepřátelsky naladěných politiků či novinářů.

A teď osobně: máte nějaký zážitek, který vám udělal nějakou radost, který vás povznesl?

Myslím, že ano. V březnu 1990 jsem jel s prezidentem Havlem do Moskvy. Poprvé v životě do Sovětského svazu. Musel jsem jednat s nejvyšší sovětskou generalitou. Já vojín Pomocných technických praporů, vojáků odsouzených k nejtěžší fyzické práci s lopatou, syn člověka zavražděného českými komunisty, jsem byl se všemi poctami odvezen do generálního štábu komunistického impéria.
Prošel jsem těmi obrovskými sály s byzantinsky vulgární výzdobou, které měly každého prosebníka o mír omráčit svou velikostí a udělat z něho malého človíčka. A potom jsem spolu s ministrem obrany Vackem, komunistou, usedl jako partner proti sovětskému ministru obrany maršálu Jazovovi a suitě, všichni s řadami blyštivých vyznamenání na prsou. Dívali se na mne se zvědavostí, někteří s nenávistí. Byl jsem tam s jejich někdejším podřízeným Vackem, který už jim nepodléhal, naopak jehož další kariéra záležela na mně, na tom podivném civilistovi, který bojoval proti nim, proti komunistům. A teď jsme měli jednat o konci Varšavské smlouvy a o odchodu jejich vojsk z Československa. Na tenhle ohromující pocit nikdy nezapomenu.
Ovšem my jsme nic nedojednali, jenom přednesli naše požadavky. Rozpuštění Varšavské smlouvy bylo dílem prezidenta Havla, za odchod sovětských vojsk od nás vděčíme Luboši Dobrovskému, tehdy náměstku ministra zahraničí. Vzpomínám si, že když se projednával tento odchod, čekali jsme na naši delegaci s Michalem Žantovským v moskevském hotelu Rossija. Nespali jsme do časných ranních hodin. Najednou se v pokoji objevil Luboš upravený jakoby se právě chystal na recepci: "Zvítězili jsme!" Luboš uměl dokonale rusky, byl neústupný, výkonný a neúnavný, on je prostě udolal. To byla jeho hvězdná hodina. Škoda, že se na tuhle jeho velikánskou zásluhu zapomíná.

Takže těch čtyř pěti let, co jste působil v politice, nelitujete?

Ne, kdepak. Kdyby se kalendář vrátil o deset let zpátky, šel bych do toho znova. Ovšem zrovna tak bych odešel po tom, co bych odvedl svůj díl práce. Jsem rád, že mě nepostihlo to, čemu říkám mojžíšovský komplex. Příliš mnoho našich politiků, které vynesla na jejich posty doba, nikoliv jejich schopnosti, je přesvědčeno, že jsou po právu vyvoleni samým Bohem a že nad ně není. Jenže když Bůh určil Mojžíše vůdcem židovského národa, ptal se ten dobrý muž překvapeně: A proč právě já, Pane Bože? Tihle se tak neptají, postrádají skromnost a pokoru. A to je příčina postbolševické arogance, ignorance, zpupnosti a nadutosti klausovského, ale především zemanovského typu, která se bohužel často nevyhýbá ani lidovcům, ani uniosvobodovcům. To také zavinilo, že většina nás voličů byla vehnána do skupiny, kterou nazývám BMV - Bez Možnosti Volit.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!