Rozhovor s Benjaminem Kurasem
v časopise církve husitské Český zápas
Jaká jsou etická dilemata dneška?
Je jich strašně moc, útočí na nás ze všech stran a my už nevíme, kterému se dřív bránit, protože některé už ani nevnímáme, jak ztrácíme smysl pro rozdíl mezi dobrem a zlem, ale říkejme tomu třeba sekulárněji mezi normálnem a odchylkou nebo zdravým rozumem a cáklostí. Následkem toho se na jedné straně rozvolňuje moře všelijakých vymáhaných práv všelijakých identit či – jak se tomu v angličtině říká – „diverzit“, prosazovaných všelijakými „neziskovkami“, které nikdo nevolil, ale ony ovlivňují politiku volených vlád, a to všech, bez ohledu na to, zda si říkají pokrokové nebo liberální nebo konzervativní nebo i populistické. Tomu tlaku se nevyhne žádná, a mnohdy jej ani nezpozorují. Ten tlak ze strany identit a diverzit je cítit nejen v politice, ale i ve školství, žurnalistice, kultuře i byznysu – a v každodenních lidských vztazích, kde se ty diverzity promítají do názorových bublin vzájemně spolu nekomunikujících, a když tak nepřátelsky, protože každá má svou vyhraněnou pravdu.
A každou chvilku vzniká nějaká nová identita, diverzita, či odlišnost vymáhající svá práva. Já jsem si pro tento politický systém vymyslel pojem „diverzitokracie“ a myslím, že nikdo nevymyslí přesnější pojmenování.
Jak tedy ty diverzity ohrožují stabilitu civilizace?
Absurdní až skoro komické je, že všechny tyto diverzity vedou společný útok na „normální“ společnost, kulturu a lidské jednání, i když mezi některými pod povrchem žije totální až skoro vražedná neslučitelnost, jako třeba LGBT versus islám.To je jeden aspekt konfliktu, říkejme mu liberální, a ony ty diverzity se tak taky většinou vnímají. Ten ale dává vzniknout druhému aspektu, a tím je sílící útlak, cenzura, trestání, vyhazovy a někde i násilí oněch diverzit vůči tomu, co je racionální, normální, tradiční, nebo většinové. To je pak označováno za netolerantní, neliberální, xenofobní, homofobní, transfobní, islamofobní a kdovícofobní – s takovým úspěchem, že ta normálnost a racionálnost tomu postupně sama věří, omlouvá se, ustupuje a přizpůsobuje se, mnohdy ze strachu, nebo z nedostatku času nad tím přemýšlet. Výsledkem je pomalý kolaps civilizačních struktur společnosti. Mluvíme o krizi společnosti západní, krizi sebedestruktivní a často též pojmenované „sebevražedná“.
Jak se tomu může naše civilizace bránit?
Probouzením z takto vzniklého eticko-politického zmatení. Část těch, kdo krizi Západu sledují, to už vzdává a pokukuje po alternativních civilizačních strukturách a sympatizují s islámem, Ruskem, nebo Čínou. Tato část se zdá početně sílit, a já bych ji bez rozpaků nazval destruktivní. Ta druhá část, k níž se hlásím já, se zdá početně slábnout, proto potřebuje připomínat tento jednoduchý fakt: „Podělaný Západ“ se nedá zachránit žádnou jinou civilizační strukturou, tedy ničím jiným než „nepodělaným Západem“. Všechny tři uvedené se netají nenávistí k Západu a touhou jej ne-li zcela zničit, tak přinejmenším oslabit a pokořit. Nepodělaným Západem míním zbytky toho, co ještě mezi tím zcvokatěním zbývá normálního, racionálního, tradičního, nadčasového, a hlavně kreativního. Takže komu záleží na přežití toho nejlepšího, co Západ světu přinesl a stále ještě přinášet může, ten musí teď víc než kdy objevovat, oživovat, pěstovat a zaostřit na ty západní ideje, které tu západní kreativitu „přikrmují“ a „pohánějí“ a zároveň identifikovat a zamítat ty destruktivní. Třeba už jen tím, že si k snídani poslouchá Classic Praha s jeho „nejlepšími hity za 500 let“.
Čili návrat k tradicím a historii?
Tomu se na rozdíl od liberalismu říká konzervatismus a zádrhelem české pravicové politiky od samotné sametové revoluce je, že mezi ně klade téměř rovnítko. I ta původní pravicová ODS si říkala „liberálně-konzervativní“ – a vidíme, jak dopadla. Liberalismus je užitečným spojencem v osvobozování od komunismu, a vlastně od jakékoli totality, včetně třeba putinismu a islámu. Ale když získá svobodu, má tendenci jí využívat ad absurdum a neví, kdy přestat. A není-li brzděn konzervatismem, může se vymknout sám sobě z kloubů a začít šílet – smíme-li si vypůjčit metaforu od Hamleta. A právě to se nám děje teď. Ten vzestup a pád Západu a ty „záchranné“ideje jsem sesumíroval podrobně v knížce Soumrak bílého muže, která vyšla poprvé v roce 2012, ale teprve po deseti letech v novém vydání dospěla k realitě, přesněji řečeno realita dospěla k ní, takže je nejen aktuální, ale i nadčasová.
Kdo z nás nesejme etickou odpovědnost, co to pro nás znamená?
Ta právě popsaná povinnost pátrat, objevovat, pěstovat a bránit, co je na Západě tvůrčí, je onou odpovědností, podle přísloví pocházejícího z Talmudu „kdo může zabránit zlu a nezabrání, je za to zlo odpovědný“. Podobnou variantou tohoto přísloví je výrok filosofického otce konzervatismu Edmunda Burkea „zlu k vítězství stačí, když dobří lidé nedělají nic“. A tu odpovědnost máme vůči komu či čemu? K samotné existenci a rovnováze kosmu, podle opět jednoho talmudického přísloví, že „každý náš dobrý čin přispívá ke kosmické tvorbě a každý náš zlý čin přispívá ke kosmické destrukci“. A nikdy nevíme, kdy některý náš zdánlivě drobný zlý čin nebude tou poslední kapkou v té destrukci.
Jaký význam má Desatero - jak jsme na tom u nás v České republice?
Na Desateru a biblických zákonech obecně můžeme dobře a srozumitelně pozorovat onen rozdíl mezi destruktivním liberalismem a konstruktivním konzervatismem. Podstatou liberalismu jsou práva a jak se jich domáhat. A to, jak dnes vidíme, může být nekonečné, s novými a novými právy, a vést k rozkladu a kolapsu civilizace. Ale mně se před nějakými pěti či kolika lety při jednom z občasných biblických rozjímání náhle rozbřesklo toto „zjevení“, které je tak jednoduché, že si jej skoro nikdo dosud nevšiml. Je to toto: Nikde v Bibli nenajdete jediné právo. Jen povinnosti. Žádné právo na život, ale Nezavraždíš. Žádné právo na majetek, ale Nepokradeš. Žádné právo na dobrou pověst, ale Nepromluvíš křivé svědectví. Žádné právo na věrnost manželky, ale Nepožádáš manželky bližního svého. A mimo Desatero třeba: Pečuj o vdovy a sirotky, žádné „Vdovy a sirotci mají právo na péči“. Čili veškerá práva kohokoli existují jen jako povinnosti někoho jiného. V praxi tedy bez povinností nemohou žádná práva existovat.
Ale teď ještě pozor: proč takovéto příkazy a zákazy má smysl dodržovat? Na to odpovídá to úplně první přikázání, které ve zkratkové křesťanské verzi zní trochu nepřesvědčivě: „V jednoho Boha věřit budeš.“ To přesvědčivé a zavazující „proč“ tu stále chybí. V původní Mojžíšově verzi v Deuteronomii je první větou stručné oznámení: „Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z otroctví.“ Klíčem k pochopení smyslu biblických pravidel je ten aspekt osvobozující. Svoboda má určitá pravidla. Ta musíš dodržovat, chceš-li zůstat svobodný a neupadnout znovu do otroctví. A navíc, abyste zůstali svobodní, musíte je dodržovat všichni, stejnou měrou. Žít všichni podle stejných pravidel. Jinak stáhnete všechny opět do otroctví. Je to jednoduché jako fotbal. Fauly se trestají vyloučením nebo penaltou. Nehrajete-li jej všichni podle daných pravidel, může se vám to zvrhnout v chaos a rvačku.
Čili nad světem se vznáší, a pramenem civilizace je, jakýsi ten kosmický intelekt, z něhož vše pramení, který to řídí, sleduje a občas napravuje a dělá rozhodčího, a jeho pravidla udržují vesmír v chodu. A je jedno, zda mu říkáme Bůh, Absolutno, Vrchní architekt vesmíru, Brahman nebo Tao. Ale není jedno, když jeho existenci vůbec nevnímáme. No a to by tak nějak mohl být už po několik generací ten český problém, dnes rozšířený na celý Západ.
Nám se tu dnes hrají všelijaké hry bez pravidel, nebo s pravidly, která se každou chvíli mění v náš neprospěch. Obzvlášť viditelný, až skoro komediální příklad takto hraných her předvádí současná česká vláda. A tím „my“, kdo nesmějí vyhrát, myslím ty přežívající zbytky starého dobrého Západu, který v minulém století porážel všechny totality a žil v osobnostech jako Churchill, de Gaulle nebo Adenauer, a ještě i Reagan a Thatcherová. A jaký se proti přesilám a podrazům snaží vzkřísit například Meloniová se Salvinim, nebo Poláci.
Mám Tvoji knihu s velmi provokativním a razantním názvem Jak zabít civilizaci. Jak se to dotýká nás, v naší střední Evropě, v těchto souvislostech?
Tu jsem taky psal před více než deseti lety a je v ní hodně popisu soudobých událostí, a příkladů západní sebedestrukce, včetně islamizace západoevropských zemí. A taky několik jen tak z rukávu vytřepaných předpovědí, které se ale naplnily – jako byly třeba pozdější džihádistické masakry v Paříži. Jenže od té doby se ta pomalá sebevražda Západu zrychlila. Máme tu Velký reset plánované globalistické přeměny světa na novou totalitu. Amerika se potýká s totalitními praktikami Demokratické strany. Covid ukázal, jak snadno lze svobodě navyklému Zápaďákovi všechny svobody šmahem sebrat. Green Deal likviduje výdobytky západní ekonomiky, aniž promyslel její přežití. Wokismus a cancel culture vymazává dějiny a degraduje kulturu. Celosvětový hon na „dezinformace“ likviduje svobodu slova a přístup k informacím. Islámská imigrace, převážně mužů ve vojenském věku, sílí a mění se v kolonizaci. Tady na vysvětlenou rozdíl mezi imigrací a kolonizací: imigrace se chce nové vlasti přizpůsobit, kolonizace chce novou vlast přizpůsobit sobě. Realita od té doby knížku v událostech předehnala a přetrumfla.
Pro nás ve střední Evropě je z ní důležité uvědomění, že západní sebevražda se nás bezprostředně týká, i když se chováme jako horní poschodí potápějícího se Titanicu a snažíme se to do posledního nadechnutí nevnímat. A že vůči osleplému Západu máme povinnost přinejmenším informační a varující, vyplývající z toho, že jsme díky dvěma totalitám vnímavější na známky blížící se opětné totality, než západní Evropa. Že díky tomu to zde probíhá pomaleji. Ale že odevzdáním suverenity do EU jsme si zaručili, že se tomu neubráníme, až to sem přeteče, jako že už to přetéká.
Kdy jsi začal poprvé vnímat nebezpečí týkající se multikulturalismu a jak to vidíš dnes, když žiješ v Praze?
Multikulturalismus sám o sobě není problém, jestliže přišedší kultury gravitují ke kultuře domácí, a pak ji mohou obohatit. Problém je islám a vlastně skoro jen islám. Proto, že se netají věčným programem měnit domácí kultury, a veškerý multikulturalismus transformuje v monokulturu netolerující kultury jiné. Historicky to prokázal na všech územích a předchozích kulturách, které ovládl, s téměř jedinou výjimkou, kterou je Indonésie, zatím ještě. Jak snadno a rychle se to může dít, vidíme dnes třeba ve francouzských, švédských nebo německých velkoměstech.
První uvědomění nebezpečí islámu jsem zaznamenal v roce 1989, když ajatoláh Chomejní vyhlásil trest smrti nad britským spisovatelem Salmanem Rushdiem, za to, že si trochu zavtipkoval o Mohamedovi v knížce Satanské verše. To děsivé na tom bylo jednak, že trest může bez dalšího šetření a soudu vykonat kdokoli, jednak sledovat, jak západní politici jeden po druhém, místo aby spisovatele a jeho literární svobodu chránili, ho začali napadat, že uráží „náboženství míru“. Tam to začalo, jak se do té doby přizpůsobiví muslimové postupně radikalizovali, když viděli, že jim to prochází. A vlastně se jim nelze divit, když je k tomu domácí politici povzbuzují.
Tvoje knížka Bláhové snění o světě bez padouchů se zdá, jako by padouchům fandila, ale ono to tak není, že?
Bere na vědomí a ilustruje na historických příbězích, že padouši jsou hnací energií civilizace, neboť podnikání a tvoření se velmi často dělá ze sobeckých motivů jako ziskuchtivost, chamtivost, mocichtivost, slávychtivost, a podobně. A že civilizace se tvoří ne potíráním nebo vymýcením padoušství, ale jeho ujařmením, osedláním, využitím a donucením k dodržování pravidel, a to tak, že se padouchům zvýhodní víc, než jejich nedodržování. Padouši vždy jdou po tom nejvýhodnějším a nejziskovějším. Takže demokratická kapitalistická prosperita se tvoří zavedením pravidel, v nichž padouši ze sobectví konají zároveň i něco dobrého pro druhé. A zase tu máme jedno talmudické přísloví „je lepší konat dobro ze zlých motivů, než zlo z dobrých.“ A my víme, kolik zla se už napáchalo z dobrých motivů.
Co naděje a víra věřícího člověka?
To se neobejde bez vtipu. Blíží se záplavy a voda stoupá. Pro starého dědečka přijedou autem. „Dědo, nasedat, blíží se záplavy.“
„Ne, já věřím v Pánaboha, on mě zachrání.“
Voda sahá do prvního poschodí, děda kouká z okna. Přijedou pro něho člunem. „Dědo, nasedat nebo se utopíte.“
„Ne, já věřím v Pánaboha, on mě zachrání.“
Voda zaplaví dům, děda sedí na špici střechy. Přiletí pro něho vrtulník. „Dědo nasedat, to už je poslední.“
„Ne, mě Pánbůh zachrání.“
Děda utone, přijde do nebe a hned na Pánaboha zhurta: „Celý život ti věřím, poctivě se modlím, a ty mě takhle necháš zhebnout.“
„Co víc jsem mohl dělat? Auto jsme pro tebe poslal, člun jsem pro tebe poslal, helikoptéru jsem pro tebe poslal...“
Co si z toho vtipu vezmeme? Jednak, to, že Bůh (a říkejme mu zase, jak chceme) na nás pracuje prostřednictvím jiných lidí – kteří to navíc často ani nemusí vědět a nemusí to ani být žádní světci, klidně mohou být třeba i padouši. A jednak, jak praví další talmudické přísloví, „Bůh pomáhá těm, kdo si pomáhají sami“.
Který ze svých článků pokládáš za klíčový?
„Klíčově“ zrovna žádný konkrétní nevnímám, ale v poslední době jsem pokládal za důležité si v několika článcích zalamentovat, jak nám ze života mizí humor, a jak absence humoru připravuje půdu pro totalitní myšlení. Ty jsem psal do Playboye, kde jsem pravidelně každý měsíc, ale archivují se všechny pod mým jménem na Neviditelném psu.
Jakou tématiku nyní poslední dobou promýšlíš a teprve se o ní chystáš psát?
Nedávno se mně poštěstilo být požádán novým internetovým portálem Cesta želvy, abych psal seriál krátkých esejí na téma Taoismus a Západ. Srovnávání idejí a praxe taoistické s duchovními, filosofickými a vědeckými proudy historického i současného Západu. To téma mě fascinuje a objevuju v něm spousty moudrých a nových nápadů. A je to mimochodem jeden z těch příkladů, kde se Západ nechává obohatit myšlenkami odjinud, které adoptuje a vstřebá do své vlastní kultury. Aniž by se vzdával svého „zapaďáctví“.
Ptala se Olga Nytrová