1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Co si od DOSTu slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?
Naší prioritou je zabránit přijetí antidiskriminačního zákona. Průběžně apelujeme na poslance z řad ODS a KDU-ČSL, aby se nepodřizovali diktátu Evropské unie, ale jednali autonomně. Aby přihlíželi k záporné hodnotě vlastního zákona, nikoli k hrozbě sankcí, kterým budeme údajně čelit v případě, nebude-li zákon přijat. Hlasování o prezidentském vetu antidiskriminačního zákona se podařilo přesunout až na dobu po krajských a senátních volbách, a stále není zřejmé, bude-li mít Sněmovna dostatek hlasů k přehlasování veta. Co bude iniciativa D.O.S.T. činit v případě, že zákon nakonec přijat bude? Z nedávného sněmu signatářů D.O.S.T. vzešel podnět ke vzniku monitorovací skupiny, jež bude na jeho aplikaci dohlížet. V případě, že bude docházet ke zjevně nespravedlivým postihům, bude obětem antidiskriminačního zákona připravena účinně pomáhat. Naším právním konzultantem je JUDr. Milan Hulík, který má již z doby komunismu, coby člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, nemalé zkušenosti s obhajobou osob stíhaných pro politické či ideové „zločiny“.
2) V minulosti jste také nějakou dobu působil jako ředitel Občanského institutu, v jehož čele dnes stojí Roman Joch. Co vás vedlo k odchodu z OI?
Důvody mého odchodu z Občanského institutu jsou ideové, nikoli osobní. S Romanem Jochem mne nepřestává pojit přátelství i oboustranná záliba v konfrontaci myšlenek. Nemohu popřít, že jsem v průběhu těch dlouhých let, co jsem v Občanském institutu působil, svoje některé názory a stanoviska postupně měnil. Na počátku devadesátých let jsem coby nedovzdělaný „studentský revolucionář“, pod vlivem konzervativnější části pražského disentu, našel zalíbení v americkém neokonzervatismu a klasickém liberalismu. Teprve pozdější zkušenosti, důkladnější studium a časté cesty do USA začaly moje dosavadní představy nahlodávat. Stále více jsem se blížil postojům americkou politickou hantýrkou označovaným jako paleokonzervativní (v evropskémprostředí tradicionalistické), ovšemnepodařilo se mi svoje kolegy přesvědčit o tom, že tak, jak se vyvíjejí moje názory, se má vyvíjet i Občanský institut. A jak říkají Angličané – the rest is history.
3) Jak se díváte na teoretický a praktický dopad vizí neokonzervativců, kteří usilují o „spásu světa“ ideou liberální demokracie a jejím šířením? Hrozí podle vás, že taková idea může být zneužita k ospravedlnění hegemonie jednoho státu, v tomto případě Spojených států amerických?
V řadě svých textů či přednášek s neokonzervatismem polemizuji. Dříve, než objasním proč, zmíním jednu „roztomilou“ historku z doby, kdy jsem pracoval v Občanském institutu. Kontakt s americkými neokonzervativci zde byl – a předpokládám, že je dosud - velmi častý. Čekali jsme návštěvu jedné významné osoby, potenciálního sponzora, který se v neokonzervativním táboře pohyboval jako ryba ve vodě. Čekal jsem jej u vchodu do Emauzského kláštera, kde Občanský institut sídlí, a když jsem jej uvedl do krásné křížové chodby, na jejíchž zdech jsou fresky z 15. století, vyrazil mi náš host dech vážně míněným dotazem, za jakou cenu by se tento klášter mohl pořídit, že by se poohlédl po případném kupci… Možná není toto burantsví, alespoň ne v této míře, pro neokonzervativce typické, ale na pozadí jejich ideologických východisek je vcelku pochopitelné. Myslím, že úzce souvisí s jejich přesvědčením o výlučnosti a dějinné poslání USA a blahodárnosti svého politicko-hospodářského systému a jeho aplikovatelnosti kdekoli ve světě. Dosavadní dějiny politických idejí vykládají optikou pokroku, vrcholícím ustavením „nového řádu věků“ (novus ordo seclorum). Amerikanismus v podání neokonzervativců je jakýmsi kvazináboženstvím, sekularizovanou ideou vykoupení z otroctví starého evropského řádu. Neokonzervatismus má misijní povahu, má svoje zapálené kazatele, svůj kánon i posvátné texty. Vše bývá poměřováno společně vyznávanými dogmaty. Přestože jsou v řadách neokonzervativců i křesťané, je pro ně typické, že svoje náboženské postoje přizpůsobují neokonzervativní věrouce. Když jsem si toto ideové manko coby katolík uvědomil, nemohl jsem předstírat, že jsou oba světonázory slučitelné, čímž dosavadní vřelost, kterou jsem ze strany neokonzervativců pociťoval, nápadně ochladla.
4) Jak vnímáte dnešní Rusko? Je opravdu naším nepřítelem, nebo potenciálním spojencem v budoucnosti (zejména proti militantnímu islámu)?
Nejsem pochopitelně ruskou domácí či zahraniční politikou nadšen, ale odmítám výše zmíněnými neokonzervativci zastávaný názor, že se dnešní Rusko navrací k politice sovětské éry. Pragmatický Putin ví, že má-li pozvednout ruský národ k vyšší míře sebeúcty, musí hrát i na jiné struny, než jsou ty, jež vedou do prostředí plutokraticky orientovaných oligarchů a technokratů, jak tomu bylo za vlády cara Borise. Tehdy neokonzervativci slavili konec dějin a definitivní vítězství demokratického kapitalismu ve světě. Jak hluboce se mýlili!
Nemyslím si, že je Putin opravdovým vlastencem, stejně jako není křesťanem, jakkoli se příležitostně pravoslavných obřadů účastní. Nicméně ví, že má-li Rusko mít vůbec nějakou národní budoucnost, musí se orientovat na ty síly, jež reprezentují ideje a hodnoty z doby před bolševickou revolucí.
5) Věříte ministru spravedlnosti Pospíšilovi, který ujistil představitele církví, že církevní sňatky zůstanou i v případě přijetí novely Občanského zákoníku (která je původně rušila) zachovány?
Ministr Pospíšil si zachování současného stavu v oblasti uzavírání sňatků sice nepřeje, nicméně situace se nyní jeví tak, že pokusí-li se svůj původní záměr opět prosadit do projednávaného textu, občanský zákoník neschválí ani vláda, natož parlament. Pospíšil však navrhl ještě jinou, závažnější změnu rodinného práva. Dosavadní zákonná norma uvádí plození a výchovu dětí jako hlavní účel manželství. Pospíšil, v jednotě s hodnotovými liberály a homosexuální lobby, se kterou otevřeně sympatizuje, požaduje odstranění zmínky o účelu manželství v novém zákoníku, aby byl vytvořen prostor pro plné zrovnoprávnění sodomských vztahů s manželským svazkem. Tomu je třeba zabránit.
6) Zajímal by mě váš názor na problematiku interrupcí a euthanasie. Je pro vás obojí naprosto nepřijatelné, či uznáváte jejich legitimitu v extrémních případech (nevyléčitelná nemoc v případě euthanasie, incest, či těžké poškození plodu, ohrožujícího život matky u interrupce)?
Odpověď na tuto otázku plyne z předchozího poznání hodnoty lidského života a jeho smyslu. Zastánci potratu či eutanazie mají vážné argumentační manko. Souhlasíme-li se zabitím nevinné lidské osoby v rané či pozdní fázi jejího života, buďme alespoň důslední. Lidský život pak může být svévolně ukončen v jakémkoli okamžiku, stačí jen, když v jeho okolí převládne mínění, že jeho další existence je z nějakého důvodu bezcenná, že se stává se překážkou pro realizaci druhých lidí apod. Podle jakého měřítka však máme rozhodovat o tom, který člověk je hoden života a který není? To vám nikdo ze zastánců potratu nesdělí.
Odmítám potraty a eutanazii z toho důvodu, že každý lidský život je Božím darem. Před několika lety jsem se účastnil pohřbu dítěte, které se nemohlo hýbat a se svým okolím komunikovalo jen očima a neartikulovanými zvuky. Na jeho pohřbu zazněla z úst dětského psychologa Dr. Šturmy slova, která se mi vryla do srdce. Nebýt Janíčka, řekl, nebylo by ani těch mnoha skutků lásky, které mu byly projevovány. Nechci znít pateticky, ale díky přítomnosti Janíčka se svět stal o malinko lepší. A Janíček? Ten je dnes v milující náruči Boží a toho, co mu nebylo dáno do vínku na jeho pozemské pouti, má nyní v hojnosti.
Děkuji za odpovědi a vynaložený čas
51pro 10/2008