1.10.2020 | Svátek má Igor


ROZHOVOR: Doma ukazujeme tu nejhorší tvář

15.8.2020

V případě sobotní tragédie v Bohumíně lze mluvit o jedenáctinásobné vraždě, k níž vedly nepřekonatelné rodinné spory. Vy jako prezidentka Unie rodinných advokátů přicházíte do kontaktu s účastníky násilných činů mezi příbuznými. Jaké bývají nejčastější spouštěče toho, že někdo vztáhne na příbuzného ruku s cílem mu ublížit nebo ho dokonce usmrtit?

Příčinou podobných rodinných tragédií jsou vždy poškozené vztahy. Dnešní doba zapomněla na to, jak jsou důležité. Že je třeba o vztahy neustále pečovat jako o nejcennější květinu. Jakmile si myslíme, že si ji stačí přivlastnit, začne skomírat. Nemá-li dost slunce a zálivky, neodvděčí se vám bohatým květem. Tak je to i se vztahy. Svědčí jim každodenní drobná práce, ne nárazové cáknutí hnojiva. Jenomže o tom nám celebrity nevyprávějí. Nové oblečení ani zahraniční dovolená kvalitní mezilidské vztahy nevytvoří. Na nich musíme zapracovat sami.

Jsou předem promyšlené útoky jako ten v Bohumíně při rodinných tragédiích spíše výjimkou ve srovnání s činy provedenými v afektu?

O bohumínské tragédii toho zatím víme příliš málo, abychom mohli spekulovat o dlouho promýšleném činu. U rodinných sporů je běžné, že jsou plné emocí, které se projevují různými způsoby. U někoho pláčem, u jiného sklíčeností, u dalšího agresivitou. Patický afekt, který by zbavoval trestní odpovědnosti, musí konstatovat znalec, ale bývá výjimkou. To, co laik nazývá afektem, je povětšinou silná emocionální reakce.

Čím pachatelé své činy obvykle vysvětlují a liší se jejich motivy v případě partnerských a pokrevních vztahů? Nebo jde vždy o nenávist vyvolanou už nesnesitelným soužitím?

Emoce jsou vývojově starší výbavou než rozum. Spustí-li se na „plný výkon“, organismus současně oslabí nebo vypne rozum. Proto je zbytečné člověku zmítanému emocemi něco vysvětlovat. Logické argumenty stejně není schopen přijmout. Co člověk učiní pod vlivem emocí, to skutečně činí tak trochu bez rozumu. Následně se lidé pokoušejí své chování racionalizovat, ale je otázkou, nakolik je tato racionalizace pravdivá. Často uvádějí, že vyzkoušeli všechno, co je racionálně napadlo, a že pak už neviděli jinou možnost. „Nesnesitelné soužití“ je nic neříkající fráze. Za emoce mohou naše potřeby, které různým způsobem uspokojujeme, nebo neuspokojujeme.

Pokud jde o násilné trestné činy, je v rodině nakonec nebezpečněji než mimo domov?

Musíme si uvědomit, že násilné trestné činy jsou naprosto výjimečné, a to nejen absolutně, ale i ve srovnání s minulostí. Pro naprostou většina obyvatel je rodina nejbezpečnějším místem. Mohla by být místem ještě bezpečnějším, kdybychom zapracovali na soužití a komunikaci a opustili myšlenku, že každý z nás má na všechno právo. Moje právo většinou narazí na právo někoho jiného, vedle práv existují také povinnosti, což platí nejenom v rodině, ale i všude ve společnosti. Jistě, občas v obou světech narazíte na pitomce nebo na nemocného člověka. Ale v ostatních případech platí, že jak se k lidem chovám, tak se oni chovají ke mně. Proč myslíte, že někdo prochází životem obklopen přáteli a stále k němu lnou noví lidé, zatímco jiný stále naráží a jedna rozepře střídá druhou?

Mají význam nejrůznější poradny, ať už partnerské či rodinné, když si lze snadno představit, že budoucí pachatel o návštěvu v nich nejspíš stát nebude?

Odborná pracoviště a odborníci – terapeuti, psychologové apod. – konají obrovský kus práce a jejich velká vytíženost ukazuje, jak jsou potřební. I v době nouzového stavu se ukázalo, jak dokážou pomocí v akutní krizové situaci. Bohužel odborníků není dostatečné množství a objednací lhůty nejsou nejkratší. Sama to vidím u rodinných advokátů. Ti dobří mají plný diář na dlouhou dobu. Určitě bych podpořila zřizování krizových center a hustší síť odborníků. To je oblast, do níž by se státu vyplatilo investovat. Například u rodičovských sporů by se investice do psychologů a terapeutů státu vrátila, protože by ubylo dlouhých soudních sporů o dítě.

Lze si představit nějakou formu prevence, která by vraždám mezi blízkými dokázala předcházet, zabránit nebo jejich počet minimalizovala?

Všem vraždám a násilným napadením asi nikdy nezabráníme, právě proto, že k nim dochází pod vlivem emoci. Proto je třeba více o emocích mluvit, aby lidé rozuměli tomu, co se v nich i v jejich okolí děje. V emocích jsme na začátku. Většina lidí ani těm svým nerozumí. Neví, z čeho plynou, proč vznikají, ani co si s nimi počít. Ještě mou generaci rodiče vychovávali v jejich potlačování. Dnes víme, že potlačením emoce nezmizí. Zůstane nezpracovaná a časem může způsobit přesně takovou paseku, k jaké došlo v Bohumíně.

Pokud by ve školách existovala výchova v této oblasti, měla by teorie šanci proti praxi, když by dítě či dospívajícího člověka formovaly neurovnané vztahy ve vlastní rodině, které by na něj zřejmě působily a ovlivňovaly ho víc, než to, co si jen vyslechl ve školní lavici?

Dnešní doba před nás staví novou výzvu: jak se smířit s jinakostí, s odlišností. Dříve existovala norma, a co bylo jiné, to bylo divné, nepřijatelné. Dnes žádné normy nemáme, sami jsme je zavrhli, ale ještě jsme se nenaučili odlišnost toho druhého přijmout. Na tomto poli může společnost, škola i stát vykonat hodně důležité práce.

S rokem 1989 přišlo do naší společnosti více svobody. Ubylo, nebo přibylo násilí v rodinách?

Pokud jde o vraždy, číslo se proměňuje, ale s ohledem na relativně nízká čísla se počet příliš nemění. Ukazuje se, že rodinné vztahy jsou velmi konzervativní a jejich proměna velmi pomalá. Určitě se však méně přetvařujeme, určitě se tolik nesnažíme špatný vztah udržet. Možná je to chyba. Každý vztah se dá vylepšit, na každém se dá pracovat.

Je nynější stav dán i dynamickým vývojem ve společnosti po všech stránkách, nestabilní dobou a je tedy zbytečné se pokoušet něco řešit, protože to k ničemu stejně nevede? Nebo taková rezignace na problematické soužití v rodinách není namístě? Ale co se dá konkrétního dělat?

Zdá se, že přijímat nové zákony a členům rodin ukládat nové povinnosti žádný efekt nepřináší. Více lze dosáhnout výchovou. Ke zdvořilosti, vzájemné úctě a respektu. Už ve školách by se mělo mluvit o mezilidských vztazích a o komunikaci.

Na závěr dodám jeden povzdech. Do práce se líčíme a hezky oblékáme. Ovládáme se, ukazujeme lepší tvář. Pak přijdeme domů a zdvořilou slupku odložíme s oblečením. Nedojde nám, že svým nejdražším ukazujeme nejhorší tvář. Jak v nás má zůstat láska? Jak pak spolu můžeme vydržet?

Ptal se Jiří Hroník, PL, 13.8.2020

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.