19.10.2019 | Svátek má Michaela


ROZHOVOR: Dluhům a drogám se vyhnout obloukem

30.11.2009

Nejdřív pedagogická asistentka, pak terénní sociální pracovnice ve sdružení Romodrom a Společenství Romů na Moravě (SRNM). Irenu Bagárovou přivedla do tohoto prostředí tehdejší zaměstnankyně SRNM Danara Meluzinová. Irena zde působí už dvanáctým rokem. V současnosti jí dělá starosti hlavně zvětšující se počet lidí, kteří končí v holobytech nebo na ubytovnách.

Jak vypadaly začátky v SRNM?

Nejdřív jsem se té nabídky trochu lekla. Jsem sice Romka, ale s Romy jako s menšinou jsem nepracovala. K mým kamarádům patřili Romové i „bílí“, romskou problematiku jsem nijak zvlášť vyhroceně nevnímala. Baví mě pomáhat lidem, takže práci jsem si oblíbila. Pravda, to finanční ohodnocení, jak už to v neziskovkách bývá, to je zase jiná stránka.

Když slyším do jakých problémů se zamotávají klienti, mám dojem, že situace se spíš zhoršuje.

Ano, poslední dobou řeším čím dál víc problémy s exekucí a bydlením. Řada klientů byla vyhozená z obecních bytů, protože rodina v něčem uvízla, třeba v závislosti na automatech atd., neplatila nájem a má strašné dluhy, které musí splácet. Je to pořád dokola. Nezbaví se toho, musí splácet, a když ne, úřady jim sáhnou na dávky. Když někdo na nájmech udělá velký dluh, majitel podá žalobu, která zní na vyklizení, ale s náhradou bytu, protože mají děti. Takže jim dají ubytovnu, nebo např. na Bratislavské holobyt. Ten se skládá z jedné místnosti bez koupelny či kuchyně, společný záchod je venku. V místnosti tam žije dohromady třeba 6 – 7 lidí.

Lidi, kterým tohle hrozí, musí přehodnotit svoje priority, důležité věci dát na první místo. Chci na ně apelovat, protože i když k nám přijdou pro radu a my se snažíme zachránit, co se dá, město jim splátkové kalendáře nepovolí, poněvadž mají dluhy 300 tisíc nebo půl miliónu. My jako terénní sociální pracovníci jim pak hledáme nouzové bydlení, jenže to je jednak v horším stavu než to původní, jednak za ně platí šílené peníze. Třeba třikrát víc než dřív - po rodině někde na ubytovně můžou chtít i 15 – 16 tisíc. Teprv pak si uvědomí, jaké pálky musí platit, jinak by byli na dlažbě. Jdou často do desetkrát horšího prostředí, dluhy jim stejně zůstanou. Mně je především líto, že v těchhle podmínkách musí vyrůstat děti.

Dá se zhruba odhadnout, jak velkou část obyvatel holobytů a ubytoven tvoří Neromové?

Pokud vím, na ubytovnu se dostávají hlavně Romové, asi z 90 %. Vytváří se tak další ghetta, s tím spojené problémy jako drogy, prostituce a záškoláctvní narůstají.

Komu patří ty ubytovny? Ždímou je takhle „bílí“ nebo taky třeba někteří Olaši?

Jistě, patří „bílým“ podnikatelům, oni na Romech takhle vydělávají. Vědí, že málokterý Rom si sežene podnájem, protože majorita svoje zkušenosti s neplatiči vztahuje na všechny Romy.

Dá se tomu podle tebe nějak předcházet?

Chtěla bych hlavně na ty lidi apelovat: Když se dostanou do dluhů, existují organizace které pomůžou - SRNM, Romodrom, IQ Roma servis, Drom. Ať lidi jejich zaměstnance poprosí, aby s nimi zašli na úřady vyřídit splátkový kalendář, než aby se dostali do ubytoven. Nejdůležitější je, aby domov zůstal zachován, především kvůli dětem. Není možné ho jen tak bez následků opustit, když tam byli 30 let, předtím tam žili jejich rodiče atd. Svoje obecní byty si musí udržet, ne se nechat takto vláčet životem. Měli by si uvědomit, že už není, co bylo, bude to pro ně těžké. Prostě přišla taková doba, že si člověk musí vážit domova, práce, všeho.

Takže když naši organizaci osloví, snažíme se najít jim nějaký podnájem, ale ty podnájmy dost stojí. Jsou samozřejmě na lepší úrovni než holobyt, mají koupelnu, předsíň, samostatný pokoj. Někdy před vystěhováním pomůže rodina. Vzchopí se, složí se, dají dohromady dvacet tisíc, najdou si práci, uvědomí si to, začínají nanovo. Ale nedochází k tomu často.

Pod pojmem exekutor jsem si představoval vždycky něco drsného, ramenatého, arogantního. Jednáš s nimi někdy?

Pochopitelně že ano. Ale myslím si, že se jejich chování trochu zlepšilo, jsou vstřícnější. Jsou to taky lidi, a člověk jim musí vysvětlit, jak se věci mají. Že ti naši klienti nemají z čeho splácet, nic jim nedají, nemají doma nic, co by se jim dalo vzít. Někteří exekutoři takové argumenty berou a jsou ochotní dát splátkový kalendář.

Podařilo se ti třeba v poslední době vytáhnout někoho ze chřtánu exekutorů?

Povedlo se mi zařadit asi 3 nebo 4 rodiny do tzv. normálních bytů do podnájmu. Někdy mám štěstí - spojím se s realitkou, řeknu co a jak, poskytnu záruku. Řeknu realitce - nejde o takové Romy, co vám něco zdevastujou a vybydlí. Jindy se nepovede týden, 14 dní nikoho umístit, někdy sami Romáci námi sehnané bydlení nechtějí, ale nezuřím, beru věci tak, jak přicházejí…

Setkala ses s tím, že někdo zvolil útěk do Kanady aby se třeba zbavil dluhů? Nebo tuhle věc Roman Krištof ve své nedávné zprávě zveličil?

Upřímně - jasně že setkala. Lidi měli dluhy, dostali výpověď z nájmu, tak to vyřešili tím, že dali nějak dohromady peníze na letenky a bylo to.

Do Kanady se to vymáhání za nimi táhnout nebude?

Ne, ale život tam taky není jednoduchý. A až se třeba takoví lidi vrátí na území ČR, tak tady už budou jako dlužníci vedení, může se stát, že je seberou už na letišti. Před problémem tak dlouhodobě neutečou.

Slyšel jsem od některých lidí z terénu, že asi dvě třetiny Romů tady v brněnském Bronxu se už těžko dostane ze šikmé plochy. Ty bys měla odhad podobný?

Já mám výhodu i nevýhodu, že zde působím 12 let. Tady všechny znám, oni znají mě. Pokud můžu soudit podle svých klientů, všichni jsou zde na sociálních dávkách, chlapi chodí načerno do práce, protože by se jinak neuživili, že. Ale co musím říct je, že nově se tady objevily mezi uživateli drog, což byla dřív záležitost chlapů, i ženy, maminy.

Teď myslíš jako uživatelky nebo distributorky?

Ony zároveň berou i distribuují. Dřív tu nebylo, že by Cikán Cikánkovi prodal drogu, anebo Cikán malýmu děcku. Dneska to tak je. Dneska fakt už jsou někteří 14letí závislí na drogách. Dřív se bral pervitin, ale teď už natvrdo herák. Klientů závislých na drogách mám hodně, říkám jim XL, dochází sem třeba už 5 – 6 let. Vždycky, když potřebují pomoct, tak se spojím s organizací, která má na starosti drogovou problematiku. Pak jdou do nějakého zařízení, kde se snaží přečkat ty svoje absťáky. Bohužel ti, kteří jsou dlouhodobě závislí, se z toho málokdy vyhrabou. Znám rodinu, otec pěti dětí je deset let závislý na heroinu, matka totéž. Nebo můj kamarád z dětství - myslela jsem si vždycky, že je to hodnej kluk. Měl tři děti, rozpadla se mu rodina, dneska už je zavřený, protože kradl. Tam už pak jde o situace, že si musí jakkoliv obstarat peníze, aby sehnali další dávku.

Jaké nejmladší narkomany jsi tady potkala?

Mají tak 9 – 10 let. Můj úplně nejmenší klient měl 5 let a byl závislý na toluenu. Z toho jsem měla mindráky, říkala jsem si proboha co to je za rodiče… Pak se mi povedlo dostat ho po roce do diagnostického ústavu. Jeho matka byla mladá, lítala po večerech a dělala blbosti, pak jsme dosáhli spolu se školou toho, že kluk se léčil a byl v diagnostickém ústavu.

Jinak některá děcka znám ze školy, učila jsem je. Teď jsem je viděla po 6 letech, někteří jsou závisláci a feťáci. Strašně mě to zabolelo, protože ty děcka za to vlastně nemůžou. Šli do něčeho, nevěděli, co to je, chtěli to prostě zkusit. Teď jsou narkomani, nemají práci, a pokud mají rodinu, stejně se jim rozpadne, protože prvořadá je pro ně droga.

Mezi vysokoškoláky je běžně rozšířená marihuana, v klubech LSD, ale to mezi Romy asi ne, že?

U Romů to začíná toluenem, trávu hulí málo, pokud ano, tak to jsou vesměs takoví pohodáři, s nimi není problém. Třeba známýmu je 40, kouří trávu, je v pohodě, žije si krásně, chodí do práce. Jinak po toluenu přichází pervitin, pak heroin, kdo na to má, jde i výš, někdy i na kokain. Mně to nejvíc vadí u dětí, když jim někdo prodá drogu, nějakej dyliňák. A vůbec nepřemýšlí, co se jim stane, když se předávkují. Vždyť už tolik Romáků kvůli tomu umřelo.

Vím, že tady lidi mají těžkej život, ale musí si prostě srovnat životní hodnoty, protože takhle se budou dostávat do ještě horších straček a dalších a dalších… A jak z toho pak ven?

Vyšlo v Romano hangos 20-2009



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.