18.5.2021 | Svátek má Nataša


ROZHOVOR: Bizarnost najednou ovlivňuje život všech

8.9.2020

Na facebooku si všímáte víkendové demonstrace v Berlíně a na začátku píšete, že takto fungují skuteční demokraté. Čímž asi myslíte média a referování o této události. Můžete prozradit více?

Je to tak, jak jsem ironicky napsal. Ryzí demokraté u demonstrací, které jsou namířené proti těm takzvaně špatným, neřeší počty účastníků v případě, že nejsou tak vysoké a v momentě, kdy to tak není, tak se v médiích diví. Kolikrát se stalo, že třeba v počátcích Milionu chvilek, kdy – to ještě nebyly statisíce, ale tisíce – se sešly na Staroměstském náměstí, byly debaty, jak je možné, že to média nezaznamenala.

V momentě, kdy je to opačně a ironicky řečeno je to proti těm správným, počty účastníků se uměle snižují, relativizují, jednak se z toho dělá, že to média nemusí vůbec pokrýt. Mně to vadí, všiml jsem si toho a napsal o tom. Vadí mi to principiálně. Buď obecně sympatizuji s občanskou společností, která chodí do ulic vyjevovat kultivovaně svoje názory, pak to musím podporovat, ať už je to proti mně, nebo pro mě. Nebo ne, třeba Václav Klaus k tomu byl skeptický, tak ve všech případech. Mně vadí selektivnost.

Je řada případů, kdy se třeba na demonstracích proti Babišovi sešla dvacítka demonstrantů, novinářů tam bylo více než demonstrantů a bylo to pokryté mediálně. Šlo o šíření myšlenky. Kdežto tady se to zvrtlo jenom v debatu o počtu, jestli je dostatečný, aby se to mediálně pokrylo, či ne. Je to selektivní, říkám tomu dalmatinský černobílý pohled na svět. Demonstrace, které se mi hodí, musí být všude, nejlépe v přímém přenosu, které se mi nehodí, můžu relativizovat.

Totéž je třeba u zásahů policie...

Přesně tak. Buď mi vadí policejní brutalita při zásahu, nebo ne. Když je zásah například v Moskvě, tak tam se brutalita zdůrazní, analyzují se záběry či dokonce fotky. Když je to v Barceloně nebo Paříži, najednou se toto neobjevuje. Nejde mi o nic jiného než o konzistentnost postojů těch lidí. Což se snažím dělat já. Mně vadí policejní brutalita všude. Ve Francii, Belgii, Itálii, Německu nebo v Rusku, Bělorusku, Americe. Zatímco někomu to v jednom případě vadí a jinde to nekomentuje.

Také máte sdílený rozhovor s jazykovědcem Olivou, který říká, že když o něčem zakážeme mluvit, nevyřešíme problém. A uvádí příklad z USA: „Tím, že zakážeme jazykově rozlišovat mezi bílými a černými, tento problém nevyřešíme. Místo aby se řešil, tak se o něm zakáže mluvit, aby se dělalo, že není.“ S tím souvisí i další zpráva, kterou jsem objevil též na vašem facebooku, že román Agáthy Christie Deset malých černoušků přejmenovali na Bylo jich deset. To je z podobného soudku...

Jsem rád, že v České republice jsme na tyto věci citlivější než v západní Evropě a Americe, protože my jsme zažili cenzuru. Oni to možná tak nevnímají, protože jejich generace nic takového nezažily. Může to začít právě takto nenápadně plundrováním jazyka, že tento termín se používat má a tento ne.

Rozumím tomu a dám konkrétní příklad, kdy to zdůvodněné je a může to být bráno opravdu jako urážka a je to opravdu přes čáru. U nás se dříve říkalo invalidé. Drutěva je družstvo tělesně vadných. Bylo by jazykově korektnější říci člověk se zdravotním postižením. Tomuto rozumím a také se snažím lidem kolem sebe říci – tohleto není slepej, ale člověk se zrakovým postižením.

Naproti tomu máte situace, kdy se jazyk opravdu znásilňuje. Kdy v newyorském metru nemůže být – Dámy a pánové, dobrý den. Ale řekne se dobrý den všem, protože někdo se nemusí cítit jako dáma ani pán. Přišla s tím i OSN, aby se v angličtině nepoužívalo girlfriend, boyfriend, ale nějak neutrálně. To už je za mě přes tu hranu. Takže se shoduji s panem Olivou. A to je ten začátek. Když to někdo použije, může dostat nálepku, že je nesnášenlivý. A pak může být dehonestovaný, vyhozený z práce a tak dále.

Salámovou metodou to začne úpravou jazyka a skončí bohapustou cenzurou. Toto naopak tu agresi zvýší. Do demokratické společnosti toto nepatří. Jestli se někdo necítí jako dáma a pán, tak se možná tak necítí, ale předělávat kvůli tomu znělku v metru, mně nepřijde adekvátní. Nebo jak mám začít projev v poslanecké sněmovně? To mám říci – Kolegyně, kolegové, dámy, pánové a pak vyjmenovat všech 70 druhů pohlaví, abych byl korektní?

Zasáhla do těchto záležitostí nějak koronavirová pandemie?

Naivně jsem si myslel, že toto všechno se s příchodem koronaviru utlumí, že lidé budou mít reálné starosti. Zvýší se nezaměstnanost, ekonomika se zastaví. Navíc se nemoc může vrátit, komplikuje to život všem. Bavíme se o bazálních záležitostech, jako je zdraví, zaměstnání, chod státu, společnosti, škol a podobně. V této naprosto nepředvídatelné neuvěřitelné době jsem si myslel, že tyto věci – které se dají označit jako politická korektnost – budou utlumené. Že lidé budou řešit přirozeně podstatné věci. Obrovsky mě zklamalo a šokovalo, že tomu tak není. V některých momentech je to dokonce ještě horší.

Takže kromě toho, že budeme řešit covid a nezaměstnanost, a jestli bude škola zavřená či nikoliv, jak se bude chodit na úřady, tak místo toho se budeme zabývat, jestli černoch se bude psát s velkým Č, v angličtině tedy s velkým B, a bílý s malým. Za prvé to není věc, která je prioritní, ale za druhé to zvyšuje potom agresi ve společnosti.

V Česku to zatím takto vyostřené není, ale také se tu pár příkladů najde. Prý autorovi Čtyřlístku Jaroslavu Němečkovi vyhrožují feministky kvůli Fifince, že jen pere, vaří a uklízí. Autor ovšem vysvětluje, že Fifinku vytvořil podle své maminky... Čekáte, že i u nás to časem zhoustne v tomto směru?

Vždycky to má nějaké zpoždění a nakonec to k nám doputuje. Otázka v jaké síle. Kdyby to k nám doputovalo v reálném čase, tak by to bylo v drastické síle, kdy přejmenováváte názvy výrobků a podobně. Jakkoliv rozumní lidé vnímají kontext toho, jak ten název vznikl. Tím, že to u nás má nějaké zpoždění, tak doufám, že to bude mít mírnější průběh.

My jsme jednak takoví Švejci a děláme si ze všeho srandu, což někdy může působit neurvale, ale zároveň nás to chrání před tím, když se to přežene a působí to až bizarně, co všechno člověk nesmí. Co nesmí číst, co si nesmí myslet, kam se nesmí koukat. Navíc nás doufám ochrání to, že jsme cenzuru zažili. Jsme citlivější na to, když nás někdo upozorňuje, že tohle bychom neměli říkat. Pak totiž může tato politická korektnost snadno inklinovat do politických témat. Že nebudete moci říci nějaký názor, stanovisko.

Často mě progresivisti, kteří to hájí, kritizují, že si vyberu nějaký bizár a na tom postavím argument, že svět se řítí kdoví kam. A že je to nefér, že to mám postavené na nějaké bizarní situaci, a že takovéto šílené nápady byly v každé době. S tím souhlasím. Rozdíl je ale v tom, že dnes některé šílené nápady dostávají sluchu klíčových institucí, často univerzit. Mění se kvůli tomu i pravidla. V tom je novinka. Najednou se bude psát velké B ve slově Black a malé w (white). Což ale vyvolá akci a reakci, že se najde zase skupina lidí, která to bude psát opačně. Je to úplně zbytečný konflikt.

Jako příklad uvedu Francii, ve školství jsou tam formuláře, kde místo otec a matka jsou rodič 1 a rodič 2. Takže to, co by se dalo označit jako bizár a bylo to v každé době, najednou ovlivňuje reálný život všech. I těch, kteří tvoří mlčící většinu. Neplatí tedy argument – Patriku – vyzdviháváš bizár.

Ptal se Oldřich Szaban, PL, 3.8.2020



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.