V životě lidí, ale i národů jde často o to, kdy provést nějakou významnou, až rozhodující akci. Událost, která změní nebo přesměruje způsob života. Mám jít studovat na vysokou, kdy uzavřít sňatek, pořídit si dítě nebo hypotéku? Často se pak nakonec rozhodujeme spíše emocionálně než rozumově.

Podobná dilemata mají i státy a národy a ta bývají většinou spojena s nějakým vnějším či vnitřním ohrožením. Situace bývají emočně vypjaté a do rozhodování se promítají nejrůznější hlediska. Historie našeho státu je toho dobrým příkladem. Získali jsme samostatnost na Rakousku-Uhersku po jeho prohře v první světové válce. To byla ta správná chvíle. Později po anšlusu Rakouska bylo jasné, že Hitler má zálusk i na náš stát. Německem jsme byli obklopeni dokola od Mikulova až po Ostravu a nestačili jsme dostavět pohraniční opevnění. Národní hrdost velela bránit svůj stát a my jsme to také chtěli udělat. Když ale rozumově zvážíte, že u nás žily tři miliony Němců, kteří drží pospolu a řada z nich obdivovala Hitlera a že nás západní spojenci v Mnichově opustili, pak to nebyla ta správná chvíle na ozbrojenou obranu. Spíše pokus o sebevraždu. Myslím, že se naše vláda tehdy zachovala správně. Rozumově a ne emocionálně. Počkali jsme si na tu správnou chvíli, až spojenci Hitlera porazí. Zatím jsme organizovali odboj, zabili Heydricha, bojovali v západních i východních armádách, podobně jako legionáři za první války.

Pak na nás měl zálusk Stalin. Místo občanské války nebo silových převratů jako v některých východoevropských státech jsme komunisty sami zvolili. Benešovi vyčítáme, že přijal zpackanou demisi konzervativních ministrů a tím umožnil nástup komunistů. Ale přiznejme si, byla tehdy nějaká reálná alternativa? Stalin by stejně použil sílu. Jako třeba v Maďarsku.

I naše znovuzískání svobody a demokracie v r. 1989 bylo počkáním na tu správnou chvíli. A jeho „sametovost“ jen podtrhla náš přístup. Ve všech těchto případech jsme minimalizovali oběti na životech a zničení naší infrastruktury a domovů.

Řada lidí se mnou možná nebude souhlasit a bude poukazovat na to, že jsme také něco morálně ztratili. Sebedůvěru a že to ohnulo naši povahu. Ano, ale povaha národa se spoluvytváří s každou novou mladou generací a není neměnná. Patříme k malým národům a rozumně dokážeme zhodnotit své možnosti. To není málo. Nabízí se srovnání s jednáním Ukrajiny napadené Ruskem. Získali pověst hrdinného národa, ale na druhou misku vah nutno dát rozbitou infrastrukturu, města v rozvalinách, velkou řadu mrtvých a zmrzačených, utrpení a na několik generací zadlužený stát. Až přijde ta správná chvíle, nebudou připraveni využít ji tak, jako my.

Dějiny ukazují, že národy reagují na ohrožení různě – některé volí dočasné podvolení, aby přežily a vyčkaly na okamžik, kdy mohou znovu pozvednout svůj hlas. Jiné se rozhodnou vzdorovat hned, i když tím zaplatí vysokou cenu v podobě lidských životů, zničené infrastruktury a hlubokých jizev ve společnosti. Ani jedna cesta není jednoduchá a obě vyžadují odvahu: první odvahu vydržet a neztratit identitu, druhá odvahu postavit se přesile a riskovat vše.

Nakonec však platí, že skutečná síla národa se nepozná jen podle toho, zda se brání nebo vyčkává, ale podle toho, zda dokáže uchovat svou vůli, kulturu a budoucnost. Každý příběh odporu i přežití je jiný, ale všechny spojuje touha po svobodě – a ta se může projevit mnoha způsoby.