Ve světě, kde si ženy i muži nárokují rovnost, přežívá podivný relikt – jednostranná galantnost. Muži se mají chovat jako rytíři, ženy jako emancipované bytosti. A kdo se v tom odmítne ztrácet, bývá označen za necitu. Není právě tohle skutečné pokrytectví doby?

Říkáme, že ženy a muži jsou si rovni. V práci, v politice, ve společnosti. Ale jakmile dojde na galantnost, jako by tahle rovnost přestala platit.

Stačí obyčejná situace: muž neotevře ženě dveře, neodsune židli, nezaplatí večeři — a rázem je „necita“ nebo „nevychovanec“, nezřídka dokonce „hulvát“. Jenže proč? Pokud je rovnost skutečná, proč by měla být zdvořilost jednostranná?

Galantnost vznikla v době, kdy byla společnost hierarchická a muž měl být ochráncem, zatímco žena chráněnou. Byla to kulturní poezie nerovnosti – hezká, ale nerovná. Dnes však žijeme v době, která si zakládá na emancipaci a rovnoprávnosti. Jenže místo přirozené proměny vztahů se pokoušíme spojit dva světy, které k sobě nepatří: rytířství 17. století s emancipací století jedenadvacátého. A výsledkem je směs pokrytectví. Jako by nepsané pravidlo znělo: Ženy a muži jsou si rovni, ale ženy jsou přece jen o trochu rovnoprávnější.

Galantnost, kdysi projev ctnosti, se změnila v jednostrannou povinnost. Ženy ji často nejen přijímají, ale (méně či více otevřeně) i vynucují – jako samozřejmý důkaz mužovy úcty. Jenže kdy jste naposledy viděli ženu, která by projevila galantnost vůči muži? Otevřela mu dveře, zaplatila útratu, pomohla do kabátu? Pojem „galantnost“ něco takového vůbec nepředpokládá – je konstruován výhradně pro mužskou roli. A právě v tom je jádro rozporu. Společnost hlásá rovnost, ale v praxi udržuje privilegovanou asymetrii – a považuje ji za ctnost.

Muž, který se nechce účastnit této hry, se musí bránit. Ne proto, že by byl hrubý nebo necitlivý, ale proto, že odmítá být občanem druhé kategorie v kultuře, která mu přisuzuje povinnosti, nikoli práva. Zrodila se tak defenzivní kritika galantnosti – tichý odpor proti společenskému očekávání, které se tváří jako slušnost, ale je ve skutečnosti formou pohlavní diskriminace naruby.

Není to misogynie. Je to apel na poctivost: buď rovnost, nebo rituál. Obojí současně prostě nejde.

Ženská „křehkost“ bývá často používána jako morální argument, ale její realita je sporná. Statisticky se ženy dožívají v průměru o šest let více než muži. Jsou schopné, vzdělané, samostatné. A přesto se v jistých chvílích dokážou opřít o tradiční symbol slabosti – a využít jej ve svůj prospěch. To není slabost, to je strategie. Ale není fér.

Galantnost nemusí zmizet. Jen musí přestat být výsadou jednoho pohlaví. Zdvořilost není mužská povinnost, ale lidská schopnost. Pomáhejme si navzájem, ne proto, že jsme muž nebo žena, ale proto, že jsme lidé, kteří se respektují. Teprve tehdy, až se zdvořilost stane oboustrannou, přestane být galantnost tématem obrany. A možná se z ní znovu stane to, čím měla být od začátku – prostou, krásnou formou lidské slušnosti.

MUDr. Václav Urbánek, CSc.

Autor je lékař a příležitostný publicista, toho času ve starobním důchodě.