A ještě přitvrdím: nebo proč jich máte tak málo? Proč jen jedno? Než začnou potrefené husy kejhat, předesílám, že rodina je mé celoživotní téma a jako zvolený zákonodárce jsem povinna vykonávat mandát v zájmu všeho českého lidu a podle svého nejlepšího svědomí. Takže přesně tyhle dotazy a následující úvahy mám v popisu práce.

A už od kovidových restrikcí a lokdaunů biju na poplach, abych vyburcovala všechny odpovědné – opinion makery, vlády, učitele, média, demografy, psychology, sociology a další – ogy i volené funkcionáře či takové jedince, kteří mají vliv na české veřejné dění a společenské klima. Dělejme už něco!

Vymíráme. My Češi. Nejsme v tom sami – vymírá velká část našeho světa. Některým z vás to možná nevadí. Třeba si notujete, jak si naše Země oddychne nebo jak na vás zbude více všeho, co Země poskytuje. Jenomže vymírání je hrozba a ani umělá inteligence nás nezachrání. Už dnes nejsou lidi a brzy jich bude chybět ještě víc. A nejde jen o to. Porodnost nejde brát jen účelově, že je dobrá k tomu, aby vyrostli noví pracanti a daňoví poplatníci. Děti jsou smyslem a podstatou lidského snažení. Ne pouze ty naše doma, ale prostě všechna mladá a budoucí generace. Je to budoucnost, je to adresát našeho odkazu, je to pokračování všeho, navazování na tisícileté snažení lidstva.

Česká společnost na české i celosvětové trendy kašlala a s ní i všichni, kdo za společenské nastavení zodpovídají. Všichni, kdo mohou ovlivnit prestiž mateřství, rodičovství, domova, vzájemné péče, soudržnosti, pospolitosti. Ze zahraničí víme, že nepomůžou hurá vládní akce založené na přesunu peněz od jedněch lidí do kapes druhých, tedy ani výstavba státních startovacích levných bytů, ani zkrácení úvazků, ani daňové úlevy… nepomůže prostě nic. Jedině snad že by se rozhodli sami lidi a rozrodili se. Protože pochopí, že to tak má být. Že to je jejich úkolem. Že mají dál předat to, co převzali od tisíce generací před sebou.

Pojďme si aspoň v krátkosti shrnout, proč porodnost klesá. Protože mladí lidi spolu méně souloží než dřív, více používají antikoncepci (se všemi možnými vedlejšími důsledky), studium nebo cestování a další radosti se protáhly až za třicítku, na každou jednoduchou práci potřebujete málem rovnou vysokou školu, a když už ji máte, jdete za kariérou, cestujete do Dubaje, jezdíte na stáže a užíváte si. Tohle všechno vás baví víc než rodina, protože rodina jsou vztahy a závazky – a ty jsou složité. Dnes chceme všechno rychlé, instantní, zadarmo a bez komplikací. Nevaž se, odvaž se. Chlapi jsou prý toxičtí, proč bychom se jim my ženy obětovaly. Nikdo mě stejně nebude mít rád tolik, jako se mám ráda já sama. Kamarádky taky děti nemají, blbě se s nimi cestuje, potomci kazí postavu, jdou do peněz a zdržují od storíček z cest kolem světa, která je třeba věšet na sociální sítě.

Mít děti dnes není moderní. Studenti sice děti někdy v budoucnu plánují, ale odkládají je, až na ně bude čas, prostor, peníze, nálada, pauza v kariéře. Jenomže pak je vám čtyřicet a najednou je pozdě. Možná by vám někdo měl říct, že ideální doba na děti není nikdy. Proto je ideální doba právě teď. Netřeba se bát, že vám něco uteče. Kariéra se totiž dá dělat i s dítětem. I vrcholový sport. Ale dítě po čtyřicítce si nejspíš už neuplatíte.

Čím dál častěji se také dočítám, že někdo nechce děti plánovaně. Prý z obavy o osud naší země. Ale cožpak někdy jsme my lidé žili v dobách klidnějších a bezpečnějších? Principiálně odmítat děti je pěkné sobectví, to vám rovnou říkám. Kdopak si myslíte, že bude vydělávat na vaše důchody? Kdo vám přijde popřát k sedmdesátým narozeninám? Kdo vám tak asi pomůže nainstalovat supermoderní zařízení, které nezvládnete ve vyšším věku sami? Kdo vám nakoupí? Kdo vás ošetří v nemocnici? Kdo vám upeče chleba ke snídani? A komu asi tak odkážete ty své miliony, ty firmy, ty knihy, ty tisíce blbostí, co si přivezete z celého světa? Kdo vás bude držet za ruku, až budete odcházet z toho světa?

Nechcete děti ve třiceti? Ani ve čtyřiceti? Ale pak v padesáti najednou zjistíte, že užívat si je pro život málo. Jen se zeptejte svých předků, co jim dělá největší radost. A uvidíte, že to jste vy a vaše děti, vnuci, pravnuci. Potomci. Koneckonců i vy jste na tomto světě jen proto, že vaši rodiče počali, vaše maminky vás porodily. Posloucháte mě, holky? Na vás totiž leží to zásadní rozhodování. Vy, ženy, rozhodujete o tom, že budete mít děti. Že děti vůbec kolem nás budou. Čiňte se tedy.

Kdo a co může pomoci

V médiích kdekdo útočí na ministra kultury, že prý škrtl dotace na tzv. queer filmy. Možná právě proto. Queer problematika se nám cpe do života ze všech světových stran a není předávání cen, aby mezi oceněnými neměla svého laureáta, zatímco v běžném denním sousedství ji prakticky nepotkáte. Naopak normální rodina s několika dětmi je úplně opomíjené téma. Líbilo by se mi, kdyby se proporodní problematika dostala na první stránky časopisů, do kin, na televizní obrazovky a na streamovací služby. Možná by se média mohla pochlapit, namísto aby dětinštěla. Snad by se i za nos mohla chytnout, protože i ona za tu módu odmítání dětí nejspíš může. Možná by mohla začít ukazovat, jak skvělé je vyrůstat se sourozenci, jak vám rodina pomůže, jak vás podrží, jak se o vás postará, jak máte ve vyšším věku pro koho žít.

A vy, mladí, se račte chytnout za nos a začnete něco dělat pro sebe a pro budoucnost civilizace, když už nic neděláte pro rodinu ani pro pánaboha. Když už myslíte jenom na sebe. Vezměte na sebe odpovědnost, najděte si někoho a pracujte na vztahu. Snažte se. Přemáhejte se. Hledejte stejně jako naši předci kdysi. Vždyť lidé obojího pohlaví jsou všude kolem. Stačí se odhodlat.

A hlavně přestaňte s těmi výmluvami. Že se vám nechce, už totiž není jenom váš problém. Je to problém budoucnosti, která nebude.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů