Zdálo by se, že v situaci, kdy stran řešení války na Ukrajině padají ty nejbizarnější návrhy, Slováci vycházejí obden do ulic a mezi hispánskými imigranty v USA narůstá neklid, je zpráva o dceři homosexuálního politika, kterou mu odnosí náhradní matka, jen uměle živenou mediální bublinkou bez obecnějšího významu.

Možná ano. Přesto je příležitostí hned k několika úvahám. Např. k úvaze zda se má vrcholný politik a někdejší ministr spravedlnosti podílet na eticky mimořádně sporné praxi, která dosud není důsledně ošetřena ani na právní rovině, resp. její právní podloží je nestabilní jak cesta přes blata. Na využívání mezer v zákoně a specifický výklad pojmu zájem dítěte poukázalo hned několik komentářů a já je tu nemíním rozmělňovat. Ale že chování politiků je v mnohém vzorové ve smyslu návodné, je prostě jasné.

Jako větší problém ale vnímám, jak snadno a samozřejmě se v diskusi o Pospíšilově případu operuje souslovím náhradní matka. Protože právě tohle spojení nejvíc přispívá k dokonalému zmatení pojmů. Není totiž vůbec jasné, koho by tzv. náhradní matka měla nahrazovat.

Když někde na silnici píchnete kolo, nasadíte na jeho místo kolo náhradní. Je většinou menší, užší a má jedinou funkci – na nezbytně dlouhou dobu nahradit skutečné kolo, které má na nápravě být. Z toho také plyne, že jediný, koho je možné označit za náhradní matku, je partner homosexuálního dárce spermií, jimiž bylo vajíčko v těle ženy oplodněno. Žena, která dítěti předá část svých fyzických, psychických a mentálních dispozic a zčásti do něj otiskne svou podobu, nosí ho ve svém těle a ze svého těla nechá to jeho vyrůst, tato žena je jeho pravá, jediná a skutečná matka. Náhradní matkou je ten, kdo se postaví na její místo, až ona odejde.

Poslední úvaha je literární, neboť nepochybuji o tom, že muž sociokulturní úrovně, jakou lze předpokládat u náměstka primátora Prahy pro kulturu, bude své dceři číst a později doporučovat hodnotné knížky. Možná mezi nimi bude také novela Zdeňky Bezděkové Říkali mi Leni o dívce odvlečené během nacistické okupace Československa ze své původní rodiny do Německa. To se opravdu stávalo. Pokud mělo např. dítě zavražděných rodičů světlé vlásky a modré oči, bylo nabídnuto náhradní německé rodině na vychování. Zvlášť manželé, kteří dítě mít nemohli, tuto možnost často uvítali.

Leni takové štěstí měla a válku v německé rodině přežila. Po čase jí ale začalo být mnoho věcí divných. V rodině se cítila jako cizinka, nesdílela její hodnoty, v mnoha ohledech se od ostatních lišila. Přirozeně tedy začala přemýšlet, zda nemá někde nějakou svou maminku, jinou, než která se za ni teď prohlašuje. A protože to byla chytrá holčička, postupně se dobrala poznání, že asi ano, a po své skutečné mamince silně a bolestně zatoužila. A v té knížce, milé děti, v té to nakonec všechno dobře dopadlo a Alenka-Leni svou skutečnou maminku našla. Ale jsou i jiné knížky a v těch se Alenky propadají do bizarních světů za zrcadly a temných králičích nor. Mysleme s láskou a soucitem na ty první i na ty druhé.

Vojtěch Libický, Konzervativní noviny, rubrika Společnost