Ze studií mi z přednášek vývojové psychologie utkvěla v paměti teorie, která vysvětluje, proč jsou děti (a obecně mláďata různých zvířecích druhů) roztomilé. Jejím autorem je rakouský etolog Konrád Lorenz, který se v polovině 20. století věnoval výzkumu instinktivního chování. Hovořil tehdy o tzv. dětském schématu, který definoval jako soubor tělesných znaků dětí ovlivňující jejich vnímání dospělými. O děti je díky tomu pečováno a zvýší se tak jejich šance na přežití. Jde o přirozený instinkt, jak ochránit bezbranné po dobu jejich zranitelnosti před vnějšími vlivy a zabezpečit tak kritické období dospívání budoucí generace.

Na tuto teorii jsem si bezděčně vzpomněl minulý týden v Senátu, kde jsem měl přednášku na schůzi zdravotního výboru nazvanou „Transgenderismus destruuje podstatu lidské existence“. Před začátkem schůze si (nepřítomné) aktivistické neziskové organizace vyžádaly mou prezentaci, a akce se zúčastnil také zástupce levicového tisku, který byl připraven o diskuzi vzápětí podat report (asi bylo od začátku očekávatelné, že výsledek bude dehonestující). Pár zástupců veřejnosti mi ještě krátce před vypuknutím pošeptalo, že název příspěvku vzbudil u některých aktivistů pozornost a že je vnímán jako provokativní a politicky nekorektní. Otázal jsem se proč. Vždyť jde přeci o mladistvé, o naši dospívající generaci.

Měl jsem pro svá varovná slova v názvu vážné důvody. Problém transsexuality je totiž medicínsky neprobádaný jev, který se ve společnosti rychle rozrůstá. Hlavně pak ve skupině adolescentních dívek. Z pohledu medicínské vědy neexistuje u těchto pacientů jasná anamnéza (známe jen věk a pohlaví, což tedy vážně nestačí), přesvědčivá diagnóza (neexistuje žádné genetické, neurologické ani jiné vyšetření, které by vysvětlilo původ pocitu, jenž některé jedince nutí k odmítání vlastního pohlaví), a proto také chybí kauzální léčba, tedy léčebný postup mířící přímo na původ problému. I přes téměř nulovou informovanost je v ČR možné mladistvým dávat blokátory puberty a hormonální stimulace. S takovýmto postupem se prostě nelze smířit.

V příspěvku jsem položil otázku, jak je možné, že se člověk nedisponující orgány opačného pohlaví, bez možnosti zakusit život v druhém těle, cítí jako jeho příslušník. Ta absence prožité zkušenosti je přeci naprosto zásadní. Nemůže chápat biologii opačného pohlaví, pouze vidět pozorovatelné projevy chování a zejména rolí, které jsou jednotlivým pohlavím přisouzeny dle biologických dispozic. Otázka je tedy jiná, nikoliv proč se rodí mladí v jiném těle, ale proč velká část mladých slečen nechce být ženami?

Mou odpověď na tuto otázku (paradoxně) dobře parafrázoval právě redaktor onoho přítomného, nikoliv na stejnou vlnu naladěného média: „V závěru své řeči pak zmínil hypotézu, proč jsme svědky nárůstu žádostí. Podle něj jde o dopady druhé vlny feminismu, která vyústila v kauzy #MeToo.“ A jedním dechem dodal, že „obecně marxismus se od bolševické revoluce snaží defeminizovat společnost. Takové prostředí pak podle něj může působit na mladé tak, že někteří vnímají pohlaví jako zdroj konfliktu.“ Lépe bych to nenapsal. Jsem přesvědčen, že v naší společnosti aktivisté ženy záměrně vyobrazují jako jakési sexuální oběti, mzdově nespravedlivě ohodnocené, které žijí v rodinách jako otrokyně a mateřství je pro ně břemenem na cestě za kariérou. Rodinní terapeuti Vladimír Chvála a Ludmila Trapková, kteří se těmto pacientům věnují, říkají, že mladé dívky nechtějí být muži, ale hlavně prý nechtějí nést osudy svých babiček a matek. Mladí muží prý zase neumí obstát v mužském kolektivu. Jsem přesvědčen, že jde o cílenou snahu aktivistů destruovat rodinné vztahy zrušením symbiózy mezi pohlavími a atomizovat člověka.

Jsme součástí genderové revoluce, která pohlavní přirozenost vytkla před závorku a dovolila ji operativně odstranit ve jménu bezbřehého (konstruktivistického) sebeurčení. Nárůst dezorientovaných mladistvých odmítající své pohlaví je toho důsledkem. Je pravda, že transsexualita jako fenomén existovala i před genderovým běsněním, dnešní ideologie transgenderismu ale problém posiluje popularizací. Filmy o transgenderech, které jsou nominovány na Oscary, přeoperovaní muži vítězící v soutěži miss, školská duhová indoktrinace a podobně. To vše tuto nemoc záměrně popularizuje. Aktivistům zřejmě nevadí sledovat, jak si mladí pod vlivem terapie nevratně mrzačí svá těla, jak si poškozují psychosociální vývoj nebo že musí absolvovat náročné a bolestivé operace. Ty, kterým se to nelíbí, napadají a homofoby a zbytek veřejnosti nutí, abych před problémem zavřela oči a přijala k němu bezbřehou nekritickou empatii. Hlavně se neptat, proč se tomu tak děje.

Lorenzova teorie mne napadla proto, že jsme evidentně součástí civilizace, která pod vlivem aktivismu ztratila ony pečovatelské instinkty a nechává si líbit nasměrování k vlastní sebedestrukci. Nechává mladé lidi a bezbranné napospas nepříznivému osudu. Děti a mladiství jsou na rozdíl od zvířat déle zranitelnější, zvlášť v období puberty, kdy hledají své místo ve světě. A v tomto období potřebují nejvíce podpory a péče. Nejde ale jen o oběti transgenderismu, ti jsou jen výkladní skříní této agresivní ideologie. Řada mladých je na antidepresivech, ve stresu, neumí zvládat problémy. Jde o celkový nepříznivý obraz dnešní mladé generace.

Ačkoliv bylo mým cílem otevřít debatu nad zákazem blokátorů puberty a hormonální terapie, zdůraznil jsem, že tím problém s mladistvými rozhodně nezachráníme. Situace musí být řešena systémovou změnou, kterou musí přinést politické elity (stejně, jak to v tomto tématu učinil prezident Trump). Věřím, že většinová společnost si zdravý rozum stále drží a pečovatelské instinkty v sobě má (a to i navzdory současné nízké porodnosti). Že jde primárně o útok malé skupiny levicových liberálů, kteří se zmocnili socializačních činitelů, jako jsou média či školství. Občané ale musí přestat být pasivní, neboť mladí lidé jsou evidentně ve velké krizi – a s tím je třeba něco dělat. Chceme-li, aby se naše společnost dále zdravě reprodukovala, musíme se aktivismu co nejdříve postavit.

Jsem proto rád, že po diskuzi dal zdravotní výbor zelenou realizaci setkání odborníků v rámci kulatého stolu. Věřím, že je to další krok pro nalezení řešení.

Vyšlo v deníku TO, 18. března 2025