Dítě jako investice na stáří? Možná kdysi, řeknete si, před průmyslovou revolucí, kdy ještě neexistovaly státní důchody, mohly být děti považovány za pojistku pro hmotné zajištění rodičů ve stáří. Ale kdepak dnes, kdy sociální zabezpečení od kolébky do hrobu převzal moderní sociální stát se svým důchodovým pojištěním!
Avšak pozor, nemylte se! Právě (ne)fungování našeho moderního důchodového systému ukazuje souvislost s dětmi více než výmluvně.
Důchodový systém u nás totiž stále (před rokem 1989 i po něm) funguje na tzv. průběžném principu.
V rámci polistopadových reforem počátkem 90. let bylo uzákoněno tzv. pojistné, to je však – stejně jako daně – odváděno do státního rozpočtu, z něhož jsou také veškeré důchody hrazeny. Pojistné se také platí dle výše mzdy, nikoliv dle rizikovosti či výše budoucího důchodu, pojistný princip je tedy potlačen a jde spíše o pouhou daň.
Jak tedy náš důchodový systém funguje?
Nejprve jak nefunguje: Systém důchodového pojištění skončil letos po prvním čtvrtletí v deficitu téměř 10,6 miliardy korun. To neznamená, že stát nemá na výplatu důchodů, ale že vybrané pojistné je nepokryje a musí se použít jiné zdroje financování. Schodek je o miliardu vyšší než před rokem a zhruba o 6,5 miliardy vyšší než před dvěma roky, tedy v covidových letech. Příjmy z pojistného sice každý rok rostou, výdaje ale rostou rychleji, a to kvůli stárnutí populace, vyšším novým penzím, zákonným valorizacím i nesystémovému „přidávání“…
A jak by fungovat mohl? Aby průběžný systém fungoval, musí každá rodina zaplatit důchody svým rodičům (jsou-li v důchodovém věku a důchod pobírají) a vychovat dvě děti jako náhradu místo sebe, aby zajistila důchody také v budoucnu pro sebe. Protože ale ne každý má a může mít děti, a ne každý žije v rodině, měly by místo těch, co děti nemají, jiné rodiny vychovat alespoň tři nebo čtyři děti. Tyto děti totiž budou následně financovat důchody i pro tyto „cizí“ bezdětné. A protože všichni máme solidárně nárok na důchod, měli bychom se také solidárně podělit nejen o zaplacení důchodů pro současné důchodce, ale i o náklady na výchovu těch dětí, které budou – až dospějí – financovat důchody také nám (až zestárneme). Ejhle, jednoduchá definice rodinné politiky v kostce!
Říká se dnes, že na důchod si má každý našetřit sám a na stát nespoléhat. Jenže tato dobrá rada naráží na problém nerovnosti příležitostí. Rodiny s dětmi a bezdětní na tom totiž nejsou stejně! Rodiny, které investují do vlastních dětí (a tedy do nové generace, jež bude zajišťovat budoucí důchody svým současníkům), mívají velmi omezené, pokud vůbec nějaké, prostředky pro další úspory na stáří. Uvědomuje si někdo ze zodpovědných politiků, že jsou to právě rodiny s dětmi, které se takto dostávají do největšího tlaku? Vždyť strategie „vychovat děti“ a „naspořit na stáří“ jsou v našich poměrech téměř neslučitelné.
Nejnověji je spása systému spatřována ve zvyšování důchodového věku – tedy, ať chceme nebo ne – ve zkrácení doby, kdy si důchod užijete. Je to ovšem strategie krátkozraká, problémy zdánlivě řeší, ale nové přidělává. Jaký má smysl prodlužovat důchodový věk, není-li ekonomika schopna vytvářet dostatek pracovních míst pro seniory na jedné straně a zároveň pro mladé absolventy? V důsledku čehož senioři zabírají místo mladým v práci, ale zato chybějí tam, kde by jich bylo nanejvýš potřeba: u vnoučat! Stát blábolí o „slučitelnosti práce a rodiny“, ale místo aby všestranně motivoval a podporoval fungující vícegenerační rodinu, tak drží prarodiče v práci málem do 70 a místo nich nabízí mladým matkám jesle… Kde jenom udělali soudruzi chybu?