Parkuj dobře aneb Zpráva z nejlepšího města

Do Říčanského lesa chodívám běhat pravidelně, a tak i drobné změny neujdou pozornosti. Za poslední léta přibyly informační tabule, ze kterých se dovídám, že by tu mohly žít i lišky. Z úzké pěšiny se stala cesta široká i pro traktor a v letošním roce jsem si všimnul, že na kraji lesa nová cedule radí i běžcům, kudy, jak a proč se mají vydat poskakovat.

Volby do místního zastupitelstva totiž vyhrává pravidelně Klidné město, politická strana, kterou si pro sebe překládám jako Ekologií k Moci. Participativní rozpočet (překlad: vaše peníze vám rozhodně nevrátíme) patří k jejím hlavním trumfům. Můžeme navrhovat a schvalovat, za co utratit část daní.

S tím je ovšem problém, protože Říčaňáci, jak známo, žijí v nejlepším městě v Čechách. Nic jim neschází a zarputile nenávidí jakékoliv změny. Já sám s nostalgií vzpomínám na vlaky tažené parní mašinou. Při rozjezdu jí prokluzovala dvoumetrová kola, grafikon měla rozepsán na půl minuty a občas ho i dodržela. Naši ulici vyasfaltovali až někdy v 90. letech, a to ještě matka na petici musela zfalšovat můj podpis. Vždyť to snad byla poslední blátěná ulice ve střední Evropě! Jako malí jsme si hráli v jejích loužích, děda na ní sekal trávu pro králíky a dojít do tanečních v čistých botách by za deště nezvládl ani Indiana Jones.

Proto je o utrácecí náměty nouze a nápady jsou často bizardní. Třeba „lavičky s výhledem na Prahu“. Pro obyvatele maloměsta, trpící odjakživa komplexem z Velkého Souseda, by tam už rovnou mohl stát sado-masochistický salón.

Některé projekty, třeba „kaskády na Rokytce“, jsou pro mě jako mírumilovného člověka přímo vražedné. Slaboučký potůček, vlévající se v Libni do Vltavy, za milióny let vyhloubil v říčanské porfyrické žule malebný kaňonek. A mírnyx-týrnyx někdo vymyslel, že čachtající vodopádíčky, pamatující nejen husity obléhající říčanský hrad, ale i šavlozubého tygra, je třeba přehradit nějakými kaskádami.

Ale svým způsobem onoho snaživce chápu. Je třeba navrhnout nebo aspoň podpořit menší blbinu, aby se zabránilo neštěstí daleko většímu. Ale i to je ošidné. Nevinným kliknutím jsem dal hlas „úpravě lesních cest“ a místo smrků a borovic mě zakrátko vítala široká planina a posléze z ní vzniklá ona traktorová cesta. V místním Kurýru jsme se dočetli, že tam konečně můžeme chodit pohodlně a bezpečně (překlad: občané, jste jen děti) a že to náhodou využije i lesní správa k těžbě dřeva (překlad: i ty si kup dudlíka).

Mimochodem, v naší ulici je vozovka sice vyasfaltovaná, ale chodníky stále blátivé.

Navíc některá stereotypní stále odmítaná, ale opakující se témata, například stojan na kola, stojan na kola nebo stojan na kola, vzbuzují podezření o objektivitě celého procesu.

Dalším trumfem bylo referendum proti rozšiřování města (překlad: jen my vás před cizáckou chamradí uchráníme) v roce 2018. Klidné město si bylo tak jisté výsledkem, že na něj i starosta vsadil funkci. To se ovšem úplně nepovedlo, nebylo dost hlasů, a tak starosta vzal sázku zpět.

Je evidentní, že tak nezodpovědným občanům rozhodování o skutečně důležitých věcech nelze svěřit. Například o parkovacích zónách, onom modrém slizu, který zachvacuje po Praze jednu vesničku po druhé. U těch bylo obzvlášť nejisté, že se ve městě, kde se většina občanů plahočí za prací jinam, dočkají potlesku. Vždyť na druhý konec Prahy na kole nedojedete. Ani se stojanem.

Naštěstí přišla doba covidová. V čase nejčínštějšího lockdownu, kdy ani kukačka z hodin nemohla vykuknout, se vedení města povedlo zóny a návazný komplex naschválů vůči motoristům prohlasovat. Nakonec, už stejně bylo rozhodnuto a smlouvy s barvírnami skoro podepsány. V naší ulici, která parkovací značky potřebovala asi jako raketovou rampu z Bajkonuru, auta kličkují mezi prohnaně umístěnými zpomalovači a placy na stání.

Přes fikanou kampaň („chceme mít město i nadále plné aut a života“, překlad: dudlíka i lízátko) se ale radní potlesku skutečně nedočkali. V krátké době, v létě 2021, občané zorganizovali referendum vlastní. 3000 podpisů v 15tisícovém městě nezní jako většina. Ale vzhledem k vrozené lenosti našinců a době prázdnin si to překládám tak, že kdo měl ruce a nohy, běžel to podepsat. Prý je nějaký zákon o místních referendech, že po tomto počtu je třeba uspořádat referendum „naostro“, závazné.

Tomu nerozumím. Jisté je, že městskému zastupitelstvu se do něj pochopitelně nechtělo. Po několika měsících vzdorování jsem ale nevěřil svým očím. V Kurýru jsem objevil zprávičku (~3´7 cm), že referendum bude. Uprostřed jarních prázdnin, a uprostřed týdne, ale bude. A jak zní ona chlapská otázka mající odkrýt křišťálovou pravdu o vůli občanů? Cituji doslovně, aby čtenáři Neviditelného psa nenabyli podezření, že snad v mém textu je jediný gram nadsázky: „Souhlasíte s tím, aby město Říčany (resp. jeho orgány) činilo v samostatné působnosti bez zbytečného odkladu takové kroky, které budou působit na orgány města v přenesené působnosti a budou směřovat ke zrušení dopravních regulací zavedených v rámci projektu Parkuj dobře v Říčanech?“

Na překlad úřednické mluvy si již netroufám. Referenda se zúčastním, i když někteří tvrdí, že takto to bude stejně zbytečné a zase nezávazné.

Zato participativní rozpočtování pokračuje v síle neztenčené. A tak budu hlavně myslet na to, jakým projektem bych dál život v naší obci zlepšil. Co třeba česko-český slovník?