Je pondělní prosincové odpoledne, brněnské dotované tramvaje (tedy šaliny) praskají ve švech. Na každé zastávce nastoupí další vlna pasažérů, někteří s lístky, jiní s rizikem. Ano, i v Brně, jinak vysoce eticky vyspělém statutárním městě a hlavním městě zdejší justice, se občas najdou černé vrány, tedy černí pasažéři.

A pak se objeví ON – revizor, ten obávaný strážce tarifní spravedlnosti. V plné polní s odznakem autority na prsou, průkazkou v kapse, terminálem, vysílačkou, samopalem (zde již fejetonista krapet přehání) a neomylným pohledem. Jenže tento příběh má háček.

Mezi cestujícími sedí či stojí mimo jiné postarší dáma s nákupní taškou nadávající na Fialovou drahotu, student s batohem, který evidentně nestíhá deadline ve škole, a dvojice turistů z Plzeňska, která si asi přijela vychutnat krásu Brna – hlavního města Vánoc.

A pak tam je mimo desítek jiných fyzických osob i vysoký cizinec z postsovětské republiky. Evidentně opilý nejen duchem Vánoc a jeho aroma napovídá, že hygiena není jeho největším koníčkem. Tramvaj se skoro otřásá jeho nesourodým bručením, mrmláním, nadáváním možná i pokusem o falešný zpěv. Okolní cestující veřejnost střídavě znechuceně odvrací pohledy, nebo si dokonce nasazuje roušky, i když už pandemie dávno skončila.

Revizor prochází šalinou. Dáma s taškou? „Lístek, prosím.“ Student? „Můžu vidět vaši jízdenku?“ Student ukazuje telefon. Chvilku to trvá, ale podaří se, je načten a zkontrolován. Turisté ze západu Čech? Ani jejich neznalost brněnštiny ho nezastaví. Jízdenky rovněž nakonec mají.

Ale náš páchnoucí sebevědomý opilý cizinec? Nic. Revizor ho obchází jako sloup veřejného osvětlení. Chová se jako vládní koalice obcházející férová procesní pravidla při přijímání klíčových zákonů ve sněmovně.

Facka spravedlnosti v přímém přenosu

Proč? Je snad puch či odpudivý zjev relevantní zbraní proti legální přepravní kontrole? Nebo snad profesionálního jihomoravského strážce pořádku ochromil strach z konfrontace? Ať už byla revizorova motivace jakákoli, v tento moment zmizela spravedlnost a rovnost jako pára nad hrncem. Zmizela rychle a neodvratně jako peníze z kapsy, když dnes jdete do večerky pro malý nákup.

Člověk nemusí být zrovna ústavním soudcem či soudkyní, aby se optal, kde zůstala rovnost. Je snad pravidlo „všichni cestující musí mít platnou jízdenku“ platné pouze pro ty, kteří nemají svalnaté ruce, drsný zjev nebo alkohol v krvi?

Máme se jako společnost smířit s tím, že se někteří cestující automaticky stávají nepsanými výjimkami jen proto, že jejich přítomnost působí nepohodlně nebo nebezpečně?

Přístup „lepší neřešit“

Tento incident, jakkoli pro někoho třeba i titěrný, odráží větší společenský problém. Přístup „lepší neřešit“ je totiž metlou spravedlnosti. A když jeden revizor dnes přehlédne páchnoucího opilce, kdo bude zítra tou „výjimkou“?

Ergo kladívko, spravedlnost nesmí být slepá ani v čase (před)vánočním, to ví již studentky a studenti druhého ročníku právnické fakulty v Praze, Plzni, Olomouci či Brně. Pokud ale revizor (ale třeba i soudce, policista nebo správní úředník) otevřeně ignoruje porušení pravidel, zatímco trestá ostatní, pak není slepý – jen selektivně zavírá oči. A to je něco, co by v městské dopravě ani nikde jinde nemělo mít místo.

Veselé Vánoce a mnoho úspěchů do roku 2025, milí čtenáři a milé čtenářky.

Vyšlo 24.12. v Lidovky.cz