Pražská demonstrace 29. března 2016

„Pořádně tam na ně zamávejte!“ říká nám s úsměvem prodavač z kutilských potřeb. Po cestě na Kampu, kde se dnes koná demonstrace proti návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, se s kamarádem stavujeme v jeho obchodě, abychom si zakoupili násadu na koště. Potřebujeme ji jako žerď pro naši rozměrnou tibetskou vlajku. Tak snadno nám to však neprojde. Do obchodu vtrhne obtloustlý ramenatý chlapík a útočným tónem prozrazujícím několik promile nám do obličeje huláká: „Co tady sakra děláte? Tibet je součástí Číny! Jděte s tou provokací do háje!“

Nenecháváme si to líbit. Prodavač nás se zoufalým tónem žádá, abychom opustili prodejnu. Činíme tak a na ulici se snažíme co nejrychleji odkráčet. Chlapík nás však pronásleduje a sprostě nadává. „Připravujete nás o pracovní místa!“ Vrhá se na mého kamaráda, strká do něj a rve mu tibetskou vlajku z ruky. I když v duchu tibetských tradic vyznáváme politiku nenásilných protestů, v momentě sebeobrany je třeba nasadit judo. Kamarád přehazuje pročínského aktivistu navzdory jeho těžké váze přes rameno a ten přistává na chodníku.

Chvilku mu trvá, než se vzpamatuje, avšak nepřestává nás pronásledovat a vyhrožovat. O dvacet metrů dál stojí policejní auto. Dobíháme k němu a žádáme o pomoc. „My na vás nemáme čas, zavolejte si sto padesát osmičku.“ Uháníme tedy směrem ke Kampě, kde chlapíka konečně setřásáme, jelikož do davu plného tibetských vlajek se za námi již zřejmě neodváží. Kampa nás vítá protestní euforií a my vplouváme do ševelícího davu.

Praha není Peking

Policie již stačila uzavřít většinu Kampy. Kromě přítomnosti obrovského počtu policistů nás nejvíce zaráží, že hranici mezi uzavřenou a otevřenou částí parku tvoří linie čínských „vítačů“, kteří nad hlavami třímají obrovské čínské a české vlajky. Kdo jsou tito lidé? Co chvíli dorážejí na Kampu bílé dodávky, z nichž vyskakují další a další Číňané a rozbalují nové vlajky. Prozrazuje to přinejmenším velmi dobrou organizaci na straně toho, kdo je tam navozil. Staví se do řady a s vysmátými obličeji a cigaretami v ústech začínají prozpěvovat čínské písně a skandovat politická hesla.

Policie si čínských aktivistů vůbec nevšímá a zaměřuje se pouze na české protestující s tibetskými a tchajwanskými vlajkami. Zatímco Číňany nechává být, nám káže „jménem zákona“ ustoupit a uvolnit chodník. Prostor okamžitě zaplní pevná hradba těžkooděnců se zbraněmi a helmami s tmavým plexisklem, které jim zcela zakrývají obličej. Těžkooděnci výhružně stojí čelem k nám a Číňanů si nevšímá ani jeden z nich, ačkoliv jim nedáváme o nic větší důvod očekávat násilí než oni. Dožadujeme se vysvětlení. Mnoho lidí jen stěží ovládá svůj vztek. Dostává se nám zmatených argumentů ve smyslu, že oni přece musí zajišťovat bezpečnost. Proč se to týká pouze nás a nikoliv navezených Číňanů, není nikdo schopen vysvětlit. „Praha není Peking!“ zní davem.

Hledíme zaraženě na přihlouple se tvářící policisty, jak dělají bodyguardy čínským vítačům zpívajícím na znamení česko-čínského přátelství a mávajícím naší vlastní vlajkou. Chvílemi nám jich místo vzteku začíná být takřka líto. Není snadné vykonávat práci, při které člověk musí uposlechnout každého rozkazu bez ohledu na jeho nemorálnost. Zároveň však jde z výhružných těžkooděnců a policistů mumlajících iracionální argumenty strach. Kam až by byli schopni zajít?

Demonstraci zdobí řada happeningů. Uprostřed Kampy probíhá hromadná meditace za mír a proti násilí. Na obřím portrétu Mao Ce-tunga se hromadí vrstvy červené barvy. Několik organizátorů a osobností veřejného života ve svých projevech připomíná zrůdnosti, kterých se dodnes dopouští čínská vláda: cenzura, omezování svobody slova, podpora obchodu s lidskými orgány, politické procesy, útlak menšin, genocida okolních národů. Chvílemi na mě doléhá pocit absurdity z toho, že se tyto věci musí vůbec říkat nahlas a že hovořit o nich dnes není v této zemi samozřejmostí.

Nejvíce mi dělá radost projev zástupkyně české vietnamské menšiny. Odsuzuje v něm chování Číny vůči Vietnamu v Jihočínském moři a kritizuje Miloše Zemana za to, že „vyměnil lidská práva za ekonomický zisk“. Všímám si, že na demonstraci dorazilo mnoho Vietnamců. Jedním z velmi půvabných rysů protestu proti poklonkování se Číně je to, že tato záležitost pojí české i vietnamské občany. Sdílíme s nimi tuto zemi skoro třicet let, a přesto se nám naskýtá tak málo příležitostí ke vzájemnosti a tak málokdy kráčíme bok po boku v politických či kulturních iniciativách. Povídám si s vietnamskými spoluobčany a je mi dobře.

Jako tenkrát za Sametu

Po několika hodinách se dav odebírá průvodem směrem k Hradu. Velká část městského centra byla ve snaze uchránit čínského prezidenta pohledu na protestující dav uzavřena, a tak musíme jít oklikou. V čele davu kráčí policie. „Uvidíme, kam nás dovedou,“ ohlašují rezignovaně organizátoři akce. Pochod nakonec směřuje s mnoha pauzami přes Malostranské náměstí a Nerudovkou vzhůru. Skandujeme hesla a máváme lidem, kteří z oken domů i tramvají vyvěšují tibetské vlajky.

Postupně dojdeme Loretánskou až k Hradčanskému náměstí. Tam je však průchod zablokován policejní dodávkou a kordónem policistů. To se nám nelíbí, protože demonstrace na Hradčanském náměstí byla nahlášena a povolena. Dav vře, křik sílí. „Máme ústavní právo projít!“ hřímají do tlampače organizátoři. „Policejní stát!“ uhodí na policisty dav. Ti však s davem nekomunikují a pouze potichu o čemsi jednají s několika vybranými jedinci. Mnoho účastníků se nad tímto neférovým jednáním oprávněně rozhořčuje. Vetchá stařenka vedle mě navrhuje prorazit zátaras násilím.

Situace využívají někteří politici, jako Miroslav Kalousek, kteří se přidávají na stranu davu a žádají o uvolnění průchodu. Nemám dobrý pocit z toho, že se akce politizuje a že ji jistí jedinci využívají ke sbírání politických bodů. Zároveň to dodává munici odpůrcům demonstrace, aby ji odsoudili jako Kalouskův opoziční podnik. „Kalousek revolucionář!“ huláká kdosi ironicky. O trochu větší smysl má vystoupení vysloužilých politiků Schwarzenberga a Bursíka, i když jejich projevy nejsou zrovna z nejobsažnějších a kromě toho, že akci dodávají lesk celebrit, neslouží ničemu.

Účastníci demonstrace jsou odhadem z osmdesáti procent mladí lidé. Starší generace dnes tvoří menšinu. Přesto má však akce značně nostalgický rozměr a chování protestujícího davu se v mnoha ohledech odkazuje na Sametovou revoluci. Zvoní se klíči a skandují se hesla z devětaosmdesátého jako „Miloše do koše“ a „Miloši končíme“. Chvílemi pociťuji obavy z toho, aby akci tento retronádech nepoškodil. Nikdy není dobré příliš srovnávat dvě politické situace. Každá si vyžaduje vlastní a jedinečný přístup. Podobnost mezi bratříčkováním Zemana a Si Ťin-pchinga a bratříčkováním Husáka s Brežněvem je jistě do očí bijící. Nejsem si však vůbec jist, zda optika boje proti totalitě je tím nejlepším způsobem, jak pojmout tuto demonstraci.

K nevůli mnohých se nakonec organizátoři vzdávají a velí čelem vzad. Pokračujeme do parku Maxe van der Stoela. Tam již čeká pódium, na kterém vyhrává kapela. Kdyby se zde točilo pivo, k atmosféře letního hudebního festivalu by zde chybělo už jen velmi málo. Hudba je promíchána s vystoupeními dalších osobností. V podstatě opakují to, co již dnes zaznělo mnohokrát. Odsuzují porušování lidských práv a protestují proti lokajství české vlády a prezidenta. „Těch protipandích projevů už mám pro dnešek dost,“ loučí se moje kamarádka.

Zaměření akce se nenápadně zobecňuje a začíná ztrácet konkrétnost. Dunění hesel jako „svědomí“ a „lidská práva“ postupně převládá nad kritikou konkrétních prvků čínské politiky a kroků představitelů naší země, kterou protest začal. Asi nevyhnutelný vývoj. A má to vlastně i něco do sebe, protože nahlédnout protest v širším kontextu morální politiky dodává příjemný odstup. Nádechu kýčovitosti se však bohužel vyhnout nedaří. Z pódia se line sametový hlas kněze Heryána: „Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější, usměvavé tváře.“ Rozezpívává melancholicky dav a prohlubuje ducha sametové nostalgie. K dojemnému zpěvu se přidávají i přítomní Vietnamci.

Až do skonání rudých svetrů

Navzdory drobným výhradám si myslím, že se demonstrace vydařila. „Dnes mi to tu vrátilo životní optimismus,“ komentuje akci jedna dáma, pracovnice muzea. Dojem obnovené víry v českou společnost s ní sdílím i já. V současné bezútěšné politické situaci je takové vzedmutí české veřejnosti úžasným svědectvím o tom, že naděje do budoucna existuje. Jasným gestem jsme vyjádřili, že zaprodat naši zemi totalitním mocnostem za pár výrobků „made in China“ nenecháme. Dokud tu bude prezident v rudém svetru vítat diktátory, budeme protestovat.