REPORTÁŽ: 17. listopad

Znásilněný, podupaný a do rudé vlajky zabalený 17. listopad

V tento den, před třiasedmdesáti lety uzavřeli nacisté vysoké školy a před třiadvaceti lety dostal ránu z milosti zkomírající a z posledních sil kopající režim pod taktovkou komunistů. Dvě události, které v podstatě rámují dlouhé, půlstoletí trvající období, kdy Československo nepoznalo svobodu a bylo pouhou kolonií totalitní velmoci. Obě výročí úzce souvisejí s bojem národa za svobodu. Jedno proti nacistickému režimu, druhé proti režimu komunistickému. A na den tohoto výročí naplánovali odboráři a levicová uskupení protivládní demonstraci.

"Je tam kosa, dávám jim tak dvě stovky lidí…"

S přáteli z občanského sdružení ProtiAlt jsme se vydali podívat, kam se posunula od léta rétorika mluvčích z tribun a jestli dav stále ovládá naše stará známá lůza. Až na Jungmaňák byl slyšet husitský chorál, neklamné znamení přítomnosti snad nejobskurnější osobnosti mezi demonstranty, taxikáře Ponerta.

Cestou od Můstku bylo jasné, že můj odhad několika stovek lidí je hodně špatný. Půl hodiny před ohlášeným začátkem se pod koněm tlačilo dobrých pět tisíc lidí. Husitský chorál vystřídal Karel Kryl. To bylo snad jediné, co připomínalo památku listopadových událostí z roku osmdesát devět. I když ve formě naprosto bestiálního zneužití.

"Ať žije Stalin"

Z Vodičkovy ulice na Václavák přicházel zhruba padesátihlavý průvod mávající rudými vlajkami s hvězdami, srpy, kladivy, podobiznou Che Guevary a nápisem SMKČ. Hoši na nás vesele mávali, provolávali slávu velikému Stalinovi a snědý chlapec v bomberu a kulichu ukazoval, jak dlouhý má prostředníček. Na místo dorazila kinderbolševická úderka doprovázená početnou policejní stafáží. Jestlipak by policie podobně doprovázela výlet novodobých Hitlerjugend, ohánějících se vlajkami s hákovými kříži a provolávající "Ein volk, ein Reich, ein Führer"?

Nevím, zda to bylo naše vítězství, nebo u velitele akce přistálo víc žádostí od lidí, a museli tedy jednat, ale během demonstrace zmizely všechny srpy, kladiva, hvězdy a odporoučel se i Che Guevara. Je ale možné, že se jen odsunuli blíž k Muzeu, kam nebylo z našeho místa vidět. V tom případě by nevyhrála slušnost, ale policie by jen dokázala, nakolik selektivně se dodržuje zákon.

Protože ale jednu hrůzu občas dokáže vystřídat hrůza ještě větší, na místo, kde před chvílí vlály rudé prapory, napochodovali důchodci s vlajkami klubu českého pohraničí. Staří, dobří a ostřílení mistři kalašnikovů, fandové ostnatého drátu a vášniví lovci těch, co tu za dob vlády bolševika měli všeho po krk a chtěli ven za svobodou.

"Brutálně zmlátili Cacha. Žijeme v policejním státě"

V Krakovské před služebnou jakási dáma televiznímu štábu vykládala, jak brutálně zmlátili Ponertova spolubojovníka Cacha, kterého musela odvézt sanitka. Představa, že někdo na náměstí plném demonstrantů seřeže jednu z vtipných a populárních ikon protestů, byla sice podivná, ale při současném globálním šílenství nebyla nereálná. Nicméně, ono to "seřezání" bylo asi trochu jinak. Video napoví, zbytek jistě dovypráví "Pepa z depa" Hörl.

"Konec vlády jedné strany"

Nějakých padesát metrů od podia, kde jsme v průběhu demonstrace stáli, nebyl úplně ideální poslech projevů, protože skrz nedokonalé ozvučení vše znělo uhuhlaně a obzvlášť v případě jedné z odborových mluvčích nebylo jisté, jestli u mikrofonu probíhá projev, hysterický záchvat či bouřlivý, znovuobjevený orgasmus. Souvislé věty k nám od podia doletěly jen zřídka. Některé všem stály za to, jako například nenávistný projev Ilony Švihlíkové či sbírka výkřiků zakončená "Konec vlády jedné strany".

Přiznám se, že obzvláště absurdita tohoto výkřiku mě dokonale zmátla, protože slyšet něco takového na shromáždění pořádaném iniciativou, která má ve svém čele komunisty, pořádaném pro dav lidí, kde převažuje nostalgie po starých pořádcích, a plném názorů, za které by se ani Goebbels nemusel stydět, je něco, co by snad ani tvůrci těch nejsušších britských komedií nevymysleli.

Od mikrofonu se ozvalo "Před lety jste tady cinkali klíči" a já se nemohl zbavit myšlenky, kolik z těch dnešních demonstrantů tehdy vůbec nějakými klíči cinkalo a kolik z nich tehdy čekalo v teple domova na nějaký výsledek.

"Zákon o příživě byl správný"

Nutno přiznat, že tentokrát jsme měli štěstí na poměrně dost rozumných diskutérů, kteří se nenechali unášet na vlnách vášně, nepoužívali jako argument výhrůžky rozbitím huby a pověšením na kandelábr. Nicméně exotických názorů rozhodně nebylo málo. Přednáška o tom, že za komunistů nebyla nezaměstnanost, že každý musel pracovat a když nedělal, co se mu nařídilo, že šel sedět a že to vlastně bylo správné a že zákon o příživě chránil všechny slušné občany, je jeden z nich. Pochopitelně převažovalo "Za komunistů jsme se měli dobře, nevraždilo se, nekradlo se, všichni měli práci, jídlo, byty, dneska lidi umírají díky Kalouskovi po stovkách, všude jsou chudí a hladoví". Snaha vysvětlit lidem, že z Pekárka nemá radost ani nikdo z nás, ale jeho přítomnost v parlamentu je dílem dodržování zákona, který se prostě nemůže ohýbat tak, jak se zrovna někomu líbí, to byl přímo sysifovský počin. Marný, zbytečný, namáhavý. Pro takové jsme byli opět jen bandou přisluhovačů modrých strak, placení Kalouskovi provokatéři. Nuda, šeď postotisící a stále stejně.

Že v té době, kousek od nás, jiní demonstranti valchují názorového oponenta. jsme netušili.

"Ty vole, když se nad tebou zavře dav a vidíš jenom pěsti, to je hnusný"

Demonstrace u koně skončila, zavelelo se k odchodu na Národní třídu, demonstranti naposledy zacinkali klíči, dav udělal čelem vzad a šlo se.

U podloubí plného svíček stálo pár spřízněných duší, aby připomněly demonstrantům, koho že to oslavují, aby si uvědomili, že svou účastí jen leští někomu srp, kladivo a hvězdu. Debaty s demonstranty se vedly prakticky ve stejném duchu jako na Václaváku, jen vulgárních výkřiků na naši adresu trochu přibylo a dozvěděli jsme se, že by nás měli postřílet. Dá se říct, že je to už běžná rutina.

S potrhaným transparentem a odřeným obličejem dorazil Petr Weisser, s kterým jsme si během minulé stávky užívali souboj s lůzou. Toho tentokrát dohnala, protože na Václaváku si ho demonstranti stáhli mezi sebe, pěstmi povalili a snažili se ho dokopat. Prý jen díky slušnosti několika mladých demonstrantů, kteří se za něj postavili, to nedopadlo hůř než jen pár odřeninami.

Bohužel ale to nebylo jediné extempore, ke kterému došlo. Kdosi, nalitý, sjetý, každopádně něčím evidentně upravený, se začal navážet do demonstrujících slovy "vy čůráci komunistický" a snažil se vyprovokovat rvačku. Jestli to myslel vážně nebo byl jen provokatér, netuším. Prokazoval všem medvědí službu, choval se jako naprostý idiot. Za někoho takového se musím jen stydět.

"Chce se mi z nich blejt"

Cestou od Národního divadla procházeli mnozí podloubím, kde hořely svíčky zapálené na památku devětaosmdesátého. Když jsem viděl, jak tam mnozí okounějí, na hrudi mají placky s komunistickými třešničkami nebo v rukou cedule s hesly na téma "Za komunistů jsme se měli líp", chtělo se mi zvracet. Měl jsem pocit, že to celé je jedno velké, absurdní divadlo, kde vrah přijde uctít památku své oběti. Bylo mi na zvracení z ubohosti a malosti mnohých z nich, z těch, kteří pár minut před tím tleskali extrémně levicovým mluvčím, v jednom davu cinkali klíči společně s vedením KSČM a najednou se tváří dojatě nad památkou na jakési studenty.

"Znásilněný listopad"

V posledních dnech jsem četl několik blogů, kde autoři tvrdili, že si listopadový svátek ukradli odboráři. Nemůžu s tím souhlasit. Nejen odboráři, ale česká levicová scéna památku listopadových událostí vzala, znásilnila, podupala a poplivala.

Mně bylo v té době šestnáct. Začátkem roku, na Palachův týden, jsem se šel ze zvědavosti podívat na demonstraci na Václavák, schytal jsem tam pár přes záda bílou, gumovou "láskou rodné strany" a s kopancem do zadku jsem byl prohozen policejním kordonem se slovy: "Padej domu, smrade. Tady to není pro haranty." V listopadu mi přišlo zbytečné jít po škole někam demonstrovat, protože to bylo povolené, legální, a tak jsem dal přednost cestě domů do Roudnice. Doma jsme pak s rodiči seděli celou noc u Svobodné Evropy, máma brečela, táta nadával jak špaček a v sobotu osmnáctého jsme jeli do Prahy s tím, že prostě musíme. Sledovali jsme tak zblízka poslední záchvěvy bolševického státu, poslední mlácení lidí. Od té doby jsme jezdili den co den, do Roudnice zpátky vozili letáky, vylepovali je po městě, druhý den jen sledovali, kolik jich bylo strháno, zmuchláno a pohozeno na zemi. Čtrnáct dní po sedmnáctém listopadu mi dalo do života víc, než cokoliv jiného. Nebyl jsem vysokoškolák, nemůžu o sobě říct, že jsem se nějak o všechny ty události zasloužil, ale vím od té doby, a nezapochyboval jsem ani jednou o tom, že cokoliv, co bylo po sedmnáctém listopadu, bylo ve všech ohledech lepší než to, co bylo v předchozích čtyřiceti letech. Když na den mých sedmnáctin zvolili Václava Havla presidentem, byl to pro mě ten nejlepší dárek, který od té doby nic nepřekonalo.

Kvůli tomu všemu považuji sobotní shromáždění za ostudu celého národa, který si nedokáže vážit svobody a všechno poměřuje jen tím, že má někdo větší talíř, víc žrádla nebo nedej Bože snad musí sám něco udělat, aby na tom talíři něco měl. Teorie o tom, že národ zdeformovaný desetiletími totality potřebuje několik generací, aby se začal chovat zodpovědně a svobodu si zasloužil, mají něco do sebe.

(Fotografie s laskavým svolením zapůjčeny od Josefa Kukly a Jiřího Wagnera)

Převzato z Makovsky.blog.idnes.cz se svolením autora