Mikuláš na pozadí prodává podle znalců reklam o 72% výrobku méně než blondýna.

To číslo jsem si vymyslel, ale slovo „méně“ platí a proč, nemá smysl analyzovat.

Zato definice blondýn zůstává ve hře a slovem bloncka, promiňte, blondýna se míní pěkná ženská, tak už to chodí, a to je taková ženská, které si každý všimne, ať už je heterosexuál nebo ne. A proč si jí všimne? Poněvadž je blonďatá? Možná, asi, určitě. A jestli je ono božské světlo nad jejími oušky tvořeno přelivem nebo není, nehraje roli. Podstatné? Že jste upoutáni a připoutáni hned dvakrát. A. Křivkami těla. B. Svitem účesu.

Jak známo, Alfred Hitchock byl blondýnami posedlý, obsazoval je, zamilovával se do nich, a když mu dala košem poslední, nechci ji jmenovat, už kromě Zběsilosti nenatočil nic kloudného. I ta Zběsilost je na diskusi.

Hitchovým následovníkem je určitě Steven Spielberg a o jeho posedlostech mnoho nevíme, tedy s výjimkou posedlosti filmem jako takovým. I Spielberg samozřejmě chápe, že všechno, to, co je ve filmu jen řečeno, se propadá kamsi a ztrácí se to jako písek, i pokouší se maximum všeho zobrazit, což je správný alias hitchcockovský přístup - a film, to je vizuální umění a ne filozofická knihovna. Ale…

Ano, ale. Pokud netočíte pouze šílené filmy, kde probíhá nepřetržitá akce a jinak o nic nejde, vždycky dojde na chvíle, kdy si postavy vyměňují repliky. A je tu dialog. Něco se vysvětlit jednoduše musí a mohou to být sebezajímavější údaje, ale snímat pouze doktora Jonese a jeho syna, ono to nestačí. A tak… Takže musíte do pozadí a do zlatého řezu postavit blondýnu.

I kdyby zády. Příkladem je skvělý film Indiana Jones a království křišťáloví lebky, kde se Jones otec a syn živě vybavují v restauraci (studentské) a blondýna se baví asi taky, ale my ji neslyšíme, my ji pouze vidíme na pozadí a skoro uprostřed. Já ji tedy sleduji vždycky. Viděl jsem ten film už mnohokrát, ani nevím proč, a teď už se v oné scéně zaměřuji pouze na tuto lepou statistku. Je to opravdu kočka koček, a když si představím debila, který delší dialogy intelektuálně nepobere, tak já vím, že i jemu dobrý Steven Spielberg dovoluje překlenout ony momenty koukáním na kouzelnou dámu. Jenže já vlastně koukám taky, jak jsem se zrovna přiznal. Znamená to snad, že jsem rovněž debil? Kdo ví. A navíc nepříliš vnímavý. Teprve naposled jsem si totiž všiml, že blonďatá statistka účinkuje ve filmu ještě i za chvíli, a to během honičky. Naštěstí tam uniká karambolu. O fous. A stejně jako hnědovláska.

Ta je tam totiž rovněž! I jí to sekne. Ale sedí. I tak máte šanci si ji prohlížet, jak debatuje, když Jonesy snímá druhá kamera. Popravdě, tohle snad ani sir Alfred Hitchcock nedokázal. Je tu film o něčem úplně jiném (o lebkách z křišťálu a mimozemšťanech) a na pozadí navíc žijí dvě dámy s vlastními příběhy, které si domýšlíme do nekonečna. Nevěřím, že tohle museli Spielbergovi radit. On to má v sobě a řekl si úplně automaticky: „Dej ji tam.“ A jelikož je machr, netroškařil. A co se tedy přesně řekl sám sobě?

„Dej tam blondýnu a dej tam i jednu hnědovlásku.“