REFORMA: Cesta k druhé transformaci
Ve svém předposledním příspěvku této série úvah jsem spekuloval, že blížící se krize povede ke vzniku zcela jiného systému řízení a financování VaVaI než je systém stávající. Jak rychle tato krize nastane a jako bude mít formu samozřejmě nevíme. Pokud je ovšem vznik nového systému směřujícího k výraznému zvýšení inovativnosti naší ekonomiky touto krizí podmíněn, vzniká otázka: co se dá dělat teď?
Přemýšlivému člověku, který notabene třeba už není úplně nejmladší, tak zbývají v dané situaci jen dvě cesty:
- Buď se smířit s tím, že teď možné není prakticky nic, akceptovat nevyhnutelné postupné zhoršování situace až do chvíle „kdy to rupne“, věnovat se rodině a svým blízkým, držet si klobouček a doufat, že „to potom také nějak dopadne“. (Myslím, že to je – celkem logický - postoj většiny mé generace, tedy dnešních sedmdesátníků).
- Nebo se sice smířit s tím, že bolestivé katarzi se nelze vyhnout, ale aktivně přemýšlet, jak by „až to půjde“ nový svět mohl vypadat? (Někomu se to samozřejmě může jevit jako plané mudrování, ale rozhodně je to zajímavé a nikomu to neubližuje.)
Přiznám se, že mému naturelu je bližší druhý postoj. Obávám se však, že např. ani makroekonomická transformace, o které hovoří bývalý prezident, by nebyla dostatečná. Svět není jen makroekonomie a Václav Klaus vždy dával přednost Friedmanovi před Schumpeterem. Jakékoliv úvahy o budoucí organizaci společnosti musí zahrnovat diskuzi o nových typech a modelech sociálních interakcí (pracovních, ekonomických, kulturních i sociálních) zprostředkovaných digitálními technologiemi.
Pokud získal někdo při čtení posledních řádků pocit, že se jedná o úvahy zcela megalomanské, pak má možná i pravdu. Na druhé straně: úvahy o mírném pokroku v mezích zákona jsou nudné a málokdy vedou k něčemu jinému než hezké povídce. Myslím proto, že úvahy nad vědou a inovacemi v nadcházejícím novém světě mají smysl.
Osobně si vůbec netroufám diskutovat tento problém v celé jeho komplexnosti (byť bych se velmi rád se seznámí s někým, kdo by toho schopen byl) a proto se raději vrátím na pole, které trochu znám, a to je věda, výzkum, vývoj, inovace a transfer technologií. I tady je o čem přemýšlet! A kladu si otázku: kde jsou dnes Ti, kteří budou jednou designovat a budovat nový systém řízení VaVaI v ČR?
Podrobnější studium etap předcházejících velkým společenským zvratům ukazuje, že vždy před tímto zvratem bylo možno vysledovat jednotlivce a skupinky s nekonformními názory, kteří díky změnám poměrů měli možnost později své myšlenky realizovat. Nemusíme myslet zrovna nad Jakobíny před Velkou francouzskou revolucí – stačí si vzpomenou na článek v jednom českém okrajovém časopise v roce 1989. Z něj vlastně jenom asi dva odstavce byly „nekonformní“ a nikdo by si tenkrát nepomyslel, že autor termínu „pozitivní deviace“ se stane později tak významným hráčem na české politické scéně!
Kde jsou tedy ostrůvky pozitivní deviace, zabývající se diskusí o možné budoucí formě systému řízení VaVaI? Asi stěží lze očekávat (snad s výjimkou opravdu několika výjimečných jedinců), že tyto úvahy přijdou z akademické sféry, to by většině kapříků příliš zavánělo vypuštěním rybníka. Ještě méně bych to čekal ze sféry politické: současná kvalifikace požadovaná po úspěšném politikovi politika vylučuje použití přístupu kreativní destrukce, který je v daném případě nezbytný. Moc nevěřím ale ani v businessovou sféru – úspěšní podnikatelé často postrádají potřebný mimo-ekonomický nadhled a většinou nejsou schopni si to připustit. Ale nezoufejme, třeba nás Druhá ekonomická transformace (Druhá ekonomická transformace (druhaekonomickatransformace.cz)) překvapí!
