Psycholog Albert Mehrabian, emeritní profesor na kalifornské univerzitě v Los Angeles, proslul výzkumem o verbálních a neverbálních sděleních. Často se jeho teorie zjednodušuje na magickou formuli 7–38–55: slova, hlas, tělo.

První dojem prostě začíná dřív, než cokoli řekneme. A ať řekneme cokoli, naše tělo a to, jak vypadáme, je mnohem hlasitější než naše řeč.
Proto je důležité, co máme na sobě.
V době jakýchkoli voleb má na sobě většina kandidátů sako. Dokonce i ti, kteří ho jinak vůbec nenosí, protože dávají přednost mikině. Sako je přitom výsostná část pánského oděvu. Před sto lety muži nic jiného nenosili. Chudí i bohatí, mladí i staří. Sako nosili úředníci, učitelé, dělníci, hospodáři i otcové od rodin.
Dodávalo jim důstojnost.
Fakt je, že muži tehdy většinou nevypadali, jako kdyby byli v sedmém měsíci těhotenství. Takže jim to sako nejenom dodávalo důstojnost, ale opravdu jim slušelo.
Teď se blíží komunální volby a po celé zemi visí plakáty s kandidáty, kteří chtějí být zvoleni, chtějí se postavit do čela, obce nebo města.
A je to neobyčejně zajímavá podívaná.
Na některých je kandidátech je vidět, že sako fakt nenosí, ale vzali si ho na sebe, protože jim volební poradce řekl, že by to mohlo zvýšit jejich důvěryhodnost.
A na jiných je vidět, že ho nosí každý den. To je totiž ohromný rozdíl. Jedno sako je kostým. Druhé je člověk.
A možná právě tady začíná problém současné politiky. Politici se příliš často snaží vypadat jako někdo, místo aby prostě byli někým.
Dokonale naaranžovaný kandidát. Dokonale naaranžované sako. Dokonale naaranžovaný úsměv.
Jenže volič možná nepotřebuje dokonalost. Potřebuje vidět člověka, jaký skutečně je.
Chápu, že politika je hra o moc a vliv. To se nezmění. Co bych ale jako volič hodně uvítal je, kdyby hráči byli trochu autentičtější.
Protože kdyby se všichni oblékali tak, jak je jim vlastní, možná by se nám dokonce lépe vybíralo.
Protože i sako může říkat pravdu. A někdy také může velmi elegantně lhát.