Zaujal mě na NP článek Jana Franka „MÉDIA: Meze zpravodajství“. Text obsahuje několik pozoruhodných momentů a celkově vede k hlubšímu zamyšlení (tedy alespoň pro mě je velkou inspirací). A je v něm také hodně pravdy. Ano, dnes je „každý reportérem“. Drtivá většina disponuje smartphonem s fotoaparátem a videokamerou a ocitne-li se takový člověk na „místě činu“, není nic jednoduššího než přístroj zapnout – a následně umístit záznam na internet. Něco, co „za našeho mládí“ (jsem ročník 1956) patřilo do říše scifi snů je dnes naprostou samozřejmostí.

Frankova věta: „Abychom o určitých věcech mohli říci, že se staly, zvláště mají-li širší sociální význam, musí o tom existovat důkaz.“ Přesně tak to je a sám se tím také řídím. A to věci zdaleka nemusí mít „širší sociální význam“.

Příklad z mých fotografických aktivit, které vzdáleně souvisí i s tím žralokem. Rok co rok létám k Rudému moři – kvůli korálům a fotografování tvorů, většinově ryb, ale i jiných, pod hladinou. Snímky pak umisťuji na internet (třeba na blog). Zde se zastavme: na internet umisťuji snímky, nikoli texty popisující, jakou rybu jsem tam a tam spatřil a jak vypadá. Držím se zásady: jednou vidět je lepší než třikrát číst. Samozřejmě se někdy stane, že uprostřed focení se ve fotoaparátu vybije jeho baterie. V tom okamžiku se otáčím a mířím na břeh. Je to možná trochu „nemoc“, ale představa, že bych právě v této fázi pobytu v moři spatřil tvora, kterého jsem dosud neviděl a nemohl ho zvěčnit, je mučivá. Jistěže i to se párkrát stalo (zákon schválnosti) a dodnes jsem z toho roztrpčen. Proto ten úprk na souš. Protože co oči nevidí (a vybitý přístroj to nemůže zaznamenat), srdce nebolí.

Tímto osobním příkladem jsem chtěl dát za pravdu autorovi: potřebujeme obrazové důkazy, abychom dodali té které zprávě (události) váhu. Psát dlouhý blog o tom, jaké ryby jsem letos viděl při šnorchlování v Marse Alam, sice s podrobným popisem jejich stavby děla a barevného provedení, ale bez doprovodných autentických snímků, by bylo nesmyslné.

J. Frank se v mezititulku ptá: Ctnost, nebo ostuda? Nabídnu jinou otázku. Co z tragických událostí ještě zveřejnit a co už nikoli? Přiznám se, že s videem o útoku žraloka jsem se seznámil, a to z důvodů výlučně „odborných“ a „instruktážních“ (jakkoli to může znít morbidně); útok šílence na děti ve Francii mi „unikl“ (nesleduji úplně všechno). Přesto doufám, že mohu říci svůj názor. Video z tragédie u břehu v Hurghadě zveřejnit, video s bodáním do dětí nikoli. Proč právě tady vede (zdůrazňují moje) oddělující linie? Jednak proto, že šlo o děti, které zaslouží zvláštní ochranu a jednak z důvodu, který se nesnadno vysvětluje. Jde o morální semafor (s červeným a zeleným světlem) v každém z nás.

Jsem si vědom námitky, sám jsem ji řešil: co kdyby žralok napadl ne 23letého muže (a je úplně jedno, jestli to byl Rus nebo „Marťan“), ale desetileté dítě a usmrtil ho stejně drastickým způsobem? Zveřejnit? Nezveřejnit? Rozsvítilo-li se na mém morálním semaforu červené světlo v případě bodání do dětí u východofrancouzského jezera Annecy, stejná barva by se musela rozsvítit i v tomto hypotetickém příkladu.

Tak jako tak se ovšem nevyhnu kritice. Pakliže není morálně přijatelné publikovat video o utrpení desetiletého plavce, proč to má být přijatelné v případě plavce o třináct let staršího? Člověk jako člověk. A jsme v začarovaném kruhu, z něhož se vymanit není jen tak.

J. Frank jde v druhé polovině svého článku ještě více do hloubky. Nebylo mít úmyslem s ním polemizovat či jakkoli jeho text doplňovat: spíše doporučují přečíst a zamyslet se. Za sebe mohu říci, v reakci na zmíněný titulek zda ctnost nebo ostuda, že ani jedno, ani druhé. Ale: realita. Dnes máme každý možnost zveřejnit prakticky cokoli, u čeho se vyskytneme – tyto dříve netušené možnosti by nás měly vést k větší odpovědnosti. Problém je v tom, že jsme lidé různorodí, každý má svůj morální kompas nastaven jinak, a protože se těšíme všudypřítomné svobodě, musíme se smířit s tím, že za všechny ty výhody, které jsou její součástí a patří do demokratické společnosti, musíme strpět určitou daň. Tak jako při sledování sebezajímavějšího pořadu v komerční televizi musíme „přežít“ ne vždy inteligentní a zábavnou reklamu.

Můj závěr: zveřejnění posledních okamžiků života Vladimira Popova v Rudém moři a pobodání francouzských dětí je daň za mediální svobodu. Tu ovšem některá média paradoxně sama omezila. Jmenovitě ty zpravodajské internetové servery, které uzavřely diskusní fórum, když se na něm objevovaly příspěvky, které každý slušný člověk musí odsoudit. Ano – odsoudit, ale ne zakázat! Čili: drsné video ze zabití člověka žralokem ukážeme, ale drsné komentáře k témuž zakážeme. Tím ovšem vylijeme s vaničkou i dítě, protože neumožníme zveřejnit příspěvky slušné, kultivované, vyjadřující lidskou účast. A to je druhá mince stejného tématu, s níž mám problém zase já.