„Už aby tady byl ten komunismus“, vzdychala si máma pokaždé, když otevřela svou peněženku. Já byl rovněž pro: zajít si do obchodu a vzít, co chceš: žu-žu, mejdlíčko, čokoládu či míč, to by bylo něco!

Jenže se něco furt kazilo a nápad s otevřenými dveřmi krámu se jaksi neujal.

Proč? Protože, jak na okresní konferenci KSČ řekl můj přítel Jarda: „Socialismus a natož komunismus nejdou vybudovat, protože lidé jsou od přírody svině“.

Problém je již v podstatě. Jestliže za socialismu měl dostat každý, co si zasloužil, v komunismu už měl mít vše, co potřebuje. No jo, ale už za socialismu chtěla drtivá většina více, než potřebovala a část toho i dosáhla a čertovo kopýtko komunismu je právě zde: je rozdíl mezi potřebou a chtěním a o chtění se komunistická idea nevyjadřuje! Navíc se mi stále tvrdošíjněji vtírala otázka: KDO BUDE ROZHODOVAT, co je tvá potřeba a co je už pouze tvé přání?!

Toto byly kacířské myšlenky, komunismus měl přece být společností hojnosti VŠEHO!

Jenže, jak to vypadá, spíše budeme mít komunismus bez hojnosti a o to důležitější bude role těch, kteří o úrovni potřeby budou rozhodovat. Jestli jsem si dříve lámal hlavu, kdo by to mohl být, dnes už mám jasno. Kdo sleduje dění posledních let, všechny ty snahy o omezení spotřeby, prakticky o snížení životní úrovně většiny, o direktivní zásahy do soukromí občanů či praktické likvidaci možnosti výběru životního stylu a úrovně, o likvidaci peněžní hotovosti, tomu to musí být rovněž jasné. Nebudou to ti – stejně jako za komunistů – ti nejlepší a nejušlechtilejší z nás.

Takže ta zpráva zase tak radostná není...