Už sám požadavek celonárodního referenda o způsobu zajištění bezpečnosti státu je nesmysl. Takové referendum by totiž znamenalo sejmout ručení za osud země a jejích občanů z konkrétní přesně známé množiny jmenovitě známých poslanců a senátorů s přehlednou kvalifikací a přenést tuto povinnost na množinu předem neznámého počtu nikomu neodpovědných anonymů neznámé kvalifikace. I kdyby se takového referenda zúčastnilo všech osm a půl milionu českých voličů, vždycky bychom získali pouze sumu nijak příliš koherentních úsudků motivovaných různými individuálními zkušenostmi či zájmy nepojmenovaných respondentů a nikdy by nešlo o kvalifikované objektivní rozhodnutí. Když zklamou pověření politici, mohou být vyhozeni a nahrazeni jinými, když však zklame vágní masa spoluobčanů, můžeme si pouze zoufat nebo emigrovat k protinožcům. To zaprvé.
Takové referendum by současně znamenalo imobilizaci české společnosti uprostřed globálních vývojových tendencí okolního světa. Stát by nemohl pohotově reagovat na akutní nebezpečí a aktuální ohrožení a čekáním na rozhodnutí jak se zachovat až na občanský plebiscit, by se stal absolutně bezbrannou hříčkou událostí. Představa, jak jsou občané svoláváni k urnám, aby hlasovali o tom, zda se máme nebo nemáme bránit raketám právě někde odpáleným a mířícím směrem k nám či už rovnou dopadajícím na naše domovy, je až hororově absurdní. Znamenalo by to s úměvem idiota kráčet vstříc sebezkáze. To zadruhé.
Takové referendum by pouze stavělo proti sobě racionální a neracionální uvažování. Představa, že všichni teroristé, co jich je na světě, všichni vládcové nevypočitatelných režimů na zbytku zeměkoule směrem na východ by napříště mohli vědět, že je nechceme provokovat tím, že budeme dávat najevo své odhodlání stavět se jim na odpor, nechceme jim klást překážky, kvůli nimž by museli být zlí, je totiž vpravdě výplod potřeštěného mozku. Namlouvat občanům, že můžeme na základě celonárodního hlasování uzavřít s teroristy „handl“, aby si vybírali mezi lidmi, na které budou útočit a na které nikoliv, je iracionalita a obyčejná lež. To zatřetí.
Referendum by navíc bylo naprosto neproduktivní. Ať už by jeho účastníci rozhodli, že není třeba budovat obranu Česka, nijak by je tím nevymanili z geopolitických souvislostí. Na to, aby zabránilo existenci protiraketového štítu někde na dohled od našich hranic v některé sousední zemi, jejíž politická reprezentace vidí bezpečnostní situaci jinak, by bylo takové referendum krátké. To začtvrté.
Pětapadesát našich spoluobčanů žádajících svěřit rozhodnutí o umístění radarové základny v České republice celonárodnímu referendu rovněž vypočítává údajně nepravdivé informace, které jsou veřejnosti poskytovány o zamýšleném protiraketovém štítu, a otázky, na něž prý není dávána odpověď.
A opět jde o účelovou eskamotáž snažící se odvést pozornost od podstaty věci ke snadněji manipulovatelným egoistickým postojům neohlížejícím se na žádné následky. Soustřeďováním pozornosti na hnidopišské problémy a zdůrazňováním lokálních zájmů se neblaze snaží oprostit českou společnost od vědomí spoluodpovědnosti za globální stav a vývoj světa.
V době narůstání nenávistné rivality mezi ať již dobrovolně či nedobrovolně různě rozvinutými národy a celými civilizačními okruhy, v době, kdy celý svět se pokouší čelit hrozbám nepředvídatelných fanatických islámských nebo severokorejských či jiných útočníků, tváří v tvář harašení zbraní výhrůžně zaznívajícího z nevypočitatelného ruského impéria, směska našich spoluobčanů, zaštiťující se jako nárazníky jmény sedmi známých umělců, nám navrhuje, pojďte, posadíme se a ještě se o tom společně poradíme. Je jim lhostejné, že nás tím činí bezbrannými a do jakého nebezpečí nás všechny ženou. Co tím sledují?
LN, 16.7.2007
Autor je publicista