Cit pro míru je ošemetná kategorie, poněvadž cit i míra jsou pojmy široké, pružné, a zejména cit je vnímán téměř vždy výlučně subjektivně. Co pro jednoho je těžce „přes míru“ a drásá jeho bytost, to pro druhého může být nicotností nehodnou sebemenšího vzrušení. To by však ještě nemělo vést k adoraci absolutního relativismu a k rezignaci na označení určitých kroků, že jsou „přes míru“ -jsme-li takového názoru.

Ale od principů ke konkrétním příkladům. Přes míru podle mě vystupují hladovějící odpůrci umístění amerického radaru v České republice Jan Tamáš a Jan Bednář.

Pouze mírně ad absurdum domyšleno, jejich přístup žádá toto: buď naše pravda, nebo naše smrt; nepřijmeteli naši verzi, jste odpovědní za naše zdraví, za náš skon. Existují v dějinách situace, v nichž maximalisticky a binárně položená volba má svůj vysoký étos a hluboký smysl. A to tehdy, když se okolní svět má dozvědět o pravých příčinách zoufalství, ponížení, trápení mě, mých blízkých, mého národa. Nebo když je společnost zcela apatická a před pádem do marazmu je poslední instancí případná smrt hladem - takový byl signál a smysl sebezáhuby Jana Palacha.

Kdežto hubnoucí duo Tamáš & Bednář se v médiích ukazuje dnes a denně, scházejí se s nimi demokraticky zvolení politici v demokraticky zvolené zemi…

Už několik týdnů je na jednom ze sloupů elektrického osvětlení, kolem něhož chodím do práce, nalepen plakátek odpůrců radaru. Zleva do plakátku vpochodovávají sovětští vojáci… a na pravém okraji z papíru vystupuje rovněž vojenský šik, a to americký. Poselství je evidentní: okupace 1968, okupace 2008. Kdysi Rusové, nyní Američané. Jedni jako druzí. Takové srovnání může učinit jen člověk bez paměti, bez skrupulí, bez schopnosti rozlišovat, nebo člověk naslouchající instrukcím nějakého profesionálního vychytralce z Moskvy. Ten plakátek je značně nevkusný a vždycky, když spatřím Tamáše, vidím hned i ten lživý plakátek a skrze něj ke mně aktivistovo kručení v břiše nemůže dolehnout…

Studenti Divadelní fakulty JAMU se připojili ke Dnům kulturního neklidu v Praze. „Setkání ředitelů, uměleckých šéfů, představitelů všech divadelních institucí působících v městě Brně na akademické půdě, navzdory politickým sympatiím jednotlivých aktérů, jednohlasně označilo kroky pražského magistrátu za nesystémové a likvidační,“ informovali brněnští studenti v minulých dnech.

Pražská zastupitelka Alena Samková (ODS) jim odpověděla: „Chápu, že volby se blíží a že je nutno zapojit všechny síly do boje proti ODS. Přeji vám hodně zdravého úsudku a štěstí v budoucí volbě vůdců ,revoluce‘... Jsem v komunální politice již od roku 1994 a vím, jak snadno je jakékoliv téma před volbami uchopitelné. Jednou se za své angažmá budete hluboce stydět. Ale dnes je dnes... Ať žije pravda a láska, která je ufinancovatelná.“

Zastupitelka Samková má jasno: nesouhlasíte-li s tím, co moje partaj chce, budete se za to jednou hanbit. A pravda a láska, toť synonyma vypočítavosti a neodpovědnosti. Není zdaleka sama, na koho ty dva pojmy působí jako červený hadr na býka, jako „havlovština“, jíž je třeba říci rozhodné ne!

Jenže ona slova existovala dávno před Havlem a budou existovat i v budoucnu. A vyjadřují něco, co má v životě určitou hodnotu - bez ohledu na to, že je jeden politik kdysi použil ve sloganu. Odkopávat je coby pomýlenou a lživou veteš ukazuje, stejně jako příklad Tamáš & Bednář, na absenci elementárního vkusu, potažmo právě citu pro míru.

MfD, 31.5.2008