Po tak ponurém závěru předchozího textu, zabývajícího se neduhem korupce, pořádnou to chorobou se symptomy epidemie, zapějme optimistickou notu: Česká republika se stala jedničkou v přilákání zahraničních investorů, v přepočtu na hlavu předstihla dosud vedoucí Estonsko. Zahraniční firmy zde v ČR dvě třetiny vydělaných peněz opět investují. Další miliardy vítaných valut do země přibydou. Na domácím bytovém trhu se situace zlepšuje - předražené nové byty zlevnily až o 40 procent a dostupnost bydlení je teď prý zcela nejlepší.

Na zdi, vandaly počmárané, si již lid natolik zvykl, že je už ani nevnímá.

Z mnohých řidičů vyprchala původní agresivita, dovedou zpomalit a na vyznačených místech již chodce nepřejíždějí. Nikde jinde jsem nepostřehl tolik poslušnosti nedotknout se alkoholu před usednutím k volantu. Hodně mě též překvapila ochota vyhovět příkazům policie se legitimovat, na povel předložit důkaz totožnosti. V centru Prahy, zejména na Václavském náměstí, jsem byl několikrát svědkem, že policie zastavila kolemjdoucí nepodezřelého zjevu, nevrávorající, okolí neobtěžující a oni okamžitě, bez náznaku neochoty či dokonce protestů vyhověli, občanské průkazy předkládali. V Americe, zemi neomezených možností, takový výjev by se udát nemohl, představitelný by nebyl.

Třeba paměť na totalitu a její brutalitu zcela nevyprchala. Rozhodně setrvává u občasných i když nečastých návštěvníků hřbitova v Dáblicích, kde jsou náhrobky popravených politických vězňů z padesátých let. Letos jsem se tam znovu vypravil a měl potíže s luštěním jmen obětí. Nápisy už časem příliš vybledly, vadnou stejně tak jako lidská paměť. Snad se někdo přece jen postará o nápravu tam v podmínkách beztrestnosti dosud přežívajících strůjců tehdejších hororů.

Rovněž bych tuze doporučil něco užitečného vytvořit v místě, kde stával Stalin - ono někdejší sousoší faraonských rozměrů, kde knoflíky na kabátě generalisima byly velikosti pecnu chleba a jeho knír měřil metr a půl. Přece perfektní prostředí, kde zřídit osvětové muzeum stalinismu. Zájemci o autentickou historii by se právem otřásli a nostalgickým pamětníkům oné hanebné doby by oko zvlhlo. Autorka Milena Štráfeldová ve svém "Glosáři" (Nový Polygon , č.3/2011) cituje povzdech nostalgika, s tužbou, že "pro naši bezpečnost by byl ideální návrat komunismu a uzavření hranic". V diskuzi získal souhlas devadesáti procent účastníků, bažících znovu mít zadrátovanou a zaminovanou vlast. Znovu mít totalitu, cenzuru, udavačské domovnice.

Jel jsem k západočeským hranicím, k zakázaném pásmu, kam se dřív nesmělo a kde stál zámek, lety oné totality víc než polozřícený. Teď ho restauruje jeden řemeslník, práce bude mít habaděj, až do konce života, aniž by svěřený úkol mohl zvládnout. Ptám se, kdo že koupil ty polotrosky, o jejichž zmrtvýchvstání se pokouší.

"Ale ňákej Rus. Jen ať pořádně investuje, a my mu to pak znárodníme, že jo," vyřešil dilema výprodeje národního dědictví správný vlastenec.

Mé největší překvapení z letošní návštěvy původní vlasti způsobila právě tato hranice, její naprostá neexistence, nikde ani zbylá budka - lahodné úplné nic tam, kde dřív dominovaly dráty, miny, věže, psi, Pohraniční stráž střílející, zabíjející a po úspěšném zásahu za odměnu domů na dovolenku odjíždějící.

A jejich děti pak vyrůstaly bez ponětí, co to asi byla výjezdní doložka. Mladá generace jen s polistopadovou zkušeností, tou jedinou, kterou ti šťastlivci mají. Do světa se mohou kamkoliv rozběhnout a za žádný zázrak to ovšem nepokládají, na rozdíl od pocitů dřív občas z klece vypouštěných. Jaký to generační a mentální kontrast, psychologický předěl, důkladná bariéra.

Ve Valticích na Břeclavsku došlo k otevření Muzea železné opony. Druhé takové muzeum, užitečná iniciativa k zapamatování, vznikla v Rozvadově.

S americkým pasem mířím k Ruzyni na letiště, tam v téměř intimním sousedství kdysi krutého kriminálu, nyní známého až přespřílišnou benevolencí vůči autentickým provinilcům.

Procedura jedna za druhou: dostat palubní vstupenku, odevzdat kufr k přepravě, připojit se k dlouhé frontě k inspekci dokumentů, pak k další a důkladnější proceduře svršků, sundat si hodinky, předložit vše kovové. České aerolinie ČSA nevyžadují zouvání bot, kdežto americká DELTA, na jejíž palubu mířím, takto vyžadovala. "Nemusím si k inspekci také sundat podvlékačky?" pro jistotu jsem se zeptal a český zaměstnanec s českým smyslem pro humor mě ujistil, že dosud tak netřeba, aniž by si troufl vyloučit brzké změny k horšímu, důkladnějšímu.

Snažil jsem se v duty-free shopu koupit český rum, přece ten nejnáramnější ze všech. Ochotná prodavačka mě ujistila o nemožnosti takové transakce. Důvody nezcela zřetelné, snad jedna z protivných novinek bruselských eurokratů.

Hledím na prázdnou letištní plochu, na níž právě přistával obr s písmeny CHINA AIR. Nikoliv s pasažéry, ale se zbožím. Samozřejmě, jak jinak.

KONEČNĚ KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče