„Do pěti, maximálně šesti let, tu budeme mít platy stejné jako v Rakousku a Německu.“ Vzpomínáte? Přelom let 1989/90 a ekonomické diskuze v televizi, v novinách, prostě všude sdělovaná vize. Naprosto věrohodná vize. Lidé věděli, že za první republiky nebylo ekonomického rozdílu mezi Československem a uvedenými státy, a pokud ano, pak ve prospěch naší země. Lidé si pamatovali, že ještě v 50. letech, ač u nás vládl bolševik, sousednímu Rakousku se říkalo země hladu. Nůžky ve výši platů a životní úrovně se počaly rozevírat až s nástupem 70. let. Nahlíženo optikou roku 1990 - nedávno. Pět či šest let by mělo stačit, abychom západní sousedy dohnali (a i předběhli, jak mnozí věřili).

Uplynulo 34 let. Poměr českých a německých platů je zhruba 1:3, tedy stejný jako v roce 1989. V ceně potravin, mnoha výrobků a služeb jsme sousedy skutečně překonali – jsou tu vyšší. Kde se stala chyba? Která vláda, kdo konkrétně to nejvíc podělal? Chyb se stalo mnoho, ale co když náš největší problém spočívá v odmítání pravdy? Komplexní pravdy.

V listopadu 1989 padl totalitní režim. Nejen české země, ale celá východní Evropa v tom čase získala svobodu. Konec vlády jedné strany a příchod svobody je však jen jedna strana mince událostí roku 1989. Tu druhou stranu nikdo nechce vidět, zejména ne v Česku. Padla totalita, ale též jsme prohráli válku. Studenou válku. Byli jsme součástí Východního bloku, a ten byl poražen, respektive, a to je důležité pro pochopení dnešní mezinárodní situace, sám to vzdal. Představitelé tehdejšího Západu učinili geniální tah – řekli poraženým: „Jste vítězové, máte svobodu.“

Jenže, co je to svoboda? Lid a elity si ji vykládají odlišně. Většina lidí svobodu ztotožňuje s blahobytem, volností cestovat a možností podnikat. Pluralitní demokracie, právní stát, nulová cenzura a národní hrdost jsou pro ně ozdobou svobody, nikoliv stejně důležité hodnoty pro bytí. Pro elity (v každém režimu) jsou blahobyt, cestování a podnikání (či lépe zajištění příjmů) samozřejmostí. Naopak, ty „ozdoby“, jejich pořadí a rozsah, vztah k nim elity determinuje. Co země, to jiné vymezení elit. V bývalém Východním bloku můžeme pozorovat tři typy zemí:

Za prvé, země typu Česka (a Slovenska). Pro elity je převzatá ideologie vše, nerozlišují „režim“ a „stát“. Padne-li režim, musí se zhroutit i veškeré státní „staré“ struktury, bez ohledu na jejich funkčnost a historickou podmíněnost. České elity bez výhrad akceptovaly myšlenku, že i ony vyhrály studenou válku. Bez zábran rozprodaly kritickou infrastrukturu státu – máme přece svobodu. Podle dovezených učebnic provedly reformy, a reformovaly vše, i ty oblasti, v nichž byly lepší než vítězové.

Za druhé, země typu Polsko a Maďarsko. Tady elity důsledně oddělují pojmy „režim“ a „stát“. Režimy se mění, ale stát zůstává. Není lepšího příkladu, jak ukázat mentalitu v těchto zemích, než případ plukovníka Kuklinskeho. Za komunismu plukovník Kuklinski pracoval v generálním štábu polské lidové armády a zároveň byl agentem CIA. Včas přeběhl, komunistický soud jej odsoudil k trestu smrti v nepřítomnosti. Po pádu režimu už svobodný soud mu dal „jen“ doživotí. Každý polský prezident se s ním odmítl setkat. Dokonce i Adam Michnik, známý novinář a představitel Solidarity, považuje Kuklinského za zrádce (viz zde). Polsko je přitom pevným spojencem USA, ovšem Polák jako americký špión, byť za totality, je nepřijatelná varianta spojenectví. Nepochybně, kdyby Kuklinski byl Čech, dostal by Řád Bílého lva a i ve vládě by seděl. V Polsku mu po smrti čůrají na hrob a provádějí jiné nechutnosti.

Za třetí, Rusko, samotná kapitola. V Rusku tezi, že i oni vyhráli studenou válku, nikdy nepřijali. Dokonale náladu Rusů vystihl v roce 2008 dnešní šéf CIA, tehdy ovšem velvyslanec USA v Rusku, William Burns, ve své tajné zprávě (zde), ve které zhruba píše – mluvil jsem úplně se všemi, s největšími oligarchy i s poslední uklízečkou, všichni se shodují, Rusko bylo potupeno a Ukrajina patří Rusku, všichni žádají satisfakci … a Putin jim ji slíbil.

Dnešní západní média nijak vehementně nereferují, že by Rusové válku odmítali, dokonce ani nezpochybňují ruské průzkumy o popularitě Putina. I přes velké lidské ztráty většina Rusů považuje vojenský útok na Ukrajinu za nejlepší Putinovo rozhodnutí v životě.

Česká republika stále existuje, protože už nikomu nevadí. Masaryk dokázal založit nezávislý stát, jelikož neuvažoval jako Čech; napsal krásné knížky o humanismu, ale v praktickém životě a v politice postupoval po „ruském“ způsobu. Posledních 150 let však ukázalo, že české elity, až na malé výjimky jakou byl Masaryk, jsou značně prokorupční a prokolaborantské, bez vize. Přežíváme setrvačností. Protektorát velmocem odhalil, že je výnosnější provozovat Česko formálně nezávislé s loutkovou vládou, než toto území přímo spravovat. A je jedno, jestli ta velmoc leží na východ nebo na západ od nás. Nu, dvě žánrové ukázky:

Druhá polovina 80. let 20. století. Polsko a Maďarsko v rámci Východního bloku rebelují. V Moskvě už vědí, že komunismus je mrtvý a bude třeba změna systému. Československá vláda je však pevná, ortodoxně marxistická. Státní televize, řízena několika ideově vyzrálými rodinami, nepřipouští polemiku a varuje před zlými USA, které nám chtějí vzít svobodu. Generální štáb čs. armády se připravuje na jadernou válku s USA (a na rozdíl od sovětů to myslí vážně). Michalil Gorbačov přijíždí do Prahy a Jakešovi a spol. povídá – zapomeňte na doktrínu, máte volnost, reformujte, zachraňte zemi. Jakeš se usmívá a zřejmě do smrti nepochopil, co mu to Gorbi vlastně řekl. KGB nakonec musí pomoci a režijně se ujmout změn v listopadu 89.

Střih. Současnost. Polsko a Maďarsko v rámci Evropské unie rebelují. V Bruselu už vědí, že green deal a politická korektnost jsou cesty do pekla. Pražská vláda je však pevná, věrná myšlence liberalismu. Veřejnoprávní televize, řízena několika ideově vyzrálými rodinami, nepřipouští polemiku a varuje před zlým Ruskem, které nám chce vzít svobodu. Generální štáb české armády se připravuje na jadernou válku s Ruskem (a na rozdíl od Američanů to myslí vážně). Německý Die Welt nepokrytě označuje Česko za nemocného muže Evropy (a to jsou Němci slušní, nepoužili termín kripl). Do Prahy nikdo nepřijíždí, tentokráte český premiér vyráží pro rady na Západ; a živě si představuji, jak po slovech - zapomeňte na pravidla, máte volnost, reformujte, zachraňte zemi – mžourá a vysílá signály.

Jsme odsouzeni k třetinovým platům? Fakticky mezi léty 1989 a 2023 nenastal žádný posun. Opustili jsme ekonomickou zónu Sovětského svazu (připomínám existenci RVHP), staly se volným trhem, přijali kapitál, zboží a služby ze Západu a na oplátku poskytli levnou pracovní sílu, suroviny, subdodávky a odbyt. Vznikla Evropská unie (EU) jako unie formální rovnosti, ochránkyně svých hodnot, ale též nástroj poslušnosti.

Každý rok z Česka odteče cca 300 miliard ve formě dividend, ale to jsou jen drobné. Obrovské množství peněz mizí z Česka díky interním korporátním operacím – kupříkladu když česká dceřiná společnost nakupuje od matky předražené know-how, zboží, služby, atd., můžete si domyslet cokoliv. Jak to funguje v praxi, nám ukázal proběhlý rok – pokus vlády o windfall tax. Bankovní domy během dvanácti měsíců dokázaly nadměrné zisky vnitřními operacemi téměř vynulovat – stát očekával příjem 35 miliard, ale obdrží sotva jednotky milionů (zde). Oprávněně lze dohadovat, že skutečný roční odliv kapitálu představuje několikanásobek dividendy. A to už se blížíme cifře odpovídající velikosti rozpočtu České republiky (cca 2,3 bilionu). Ve formě dotací z EU obdržíme po odečtu našich plateb ročně v průměru cca 66 miliard čistého (což jest odhadem asi 4% z toho, co reálně odtud odteče), ale i ty si musíme zasloužit – musíme být hodní a plnit veškerá pravidla stanovená EU. S čímž Polsko a Maďarsko mají potíž, jejich národní mentalita není nastavena na sklánění hřbetu.

České elity odmítají vidět pravdu. Jsme sice součástí Západu, ale jen jako jeho periferie (výborná odborná studie o periferiích je zde, a kdo nechce číst vědeckou práci, základní úsudek o vztahu centra a periferie si udělá i zhlédnutím filmové ságy Hunger Games). Jsme periferii (Švihlíková říká kolonii), protože jí chceme být, naše „elity“ jsou pohodlné, nejsou nikým a ničím tlačeny k výkonu. Podle západních instrukcí jsme reformovali školství tak dlouho, až jsme jej zdecimovali. Výjimeční jedinci odcházejí studovat na nejlepší západní univerzity a domů se nevracejí. Domácí lepší průměr, a není to kvantum osob, se přimyká k dotačnímu systému státu a EU, který těmto lidem (naší vládnoucí elitě) zajišťuje nadstandardní životní úroveň; na oplátku tito lidé (vysocí státní úředníci, vybraní podnikatelé, prominentní žurnalisté) hlídají dodržování „evropských hodnot“ v Česku; při tichosti většinové části národa. Široká střední třída měla dosud na zahraniční dovolené, kupovala nemovitosti, jídla a léků byl dostatek; třetinové platy a pošramocená národní hrdost proto nevadily. Při absenci skutečných elit mohla tento devastační režim změnit jen obrovská krize. A Rusko nám tu krizi dalo.

Pokračování příště.

Autor článku napsal i román Hamižnost