V jedné diskuzi jsem narazil na termín „etické přerozdělování bohatství“. Moje první reakce byla něco ve smyslu: „Jakožto ten, kdo vyrůstal v tzv. socialismu, nemohu než považovat tento výraz za protimluv. Domnívám se, že najednou je možné získat jen dva z těchto tří atributů. To jest, je možné mít bohatství a etiku, ale bez přerozdělování, které každou etiku dříve či později zničí. Také je možné mít bohatství a přerozdělování (do kapes vybraných), ale bez etiky. A nakonec je možné mít přerozdělování a etiku, v tomto případě spíš ideologii, ale bez bohatství.“

Možná by si ale toto téma zasloužilo rozsáhlejší reakci. Především, je zřejmé, že ďábel je ukryt v termínu „přerozdělování“, který je možné chápat různě. Jedna z interpretací vychází z myšlenek Frankfurtské školy, které je možné přiblížit na názorech jednoho ze zakladatelů, Maxe Horkheimera, který za hlavní cíl označil „vysvobodit lidské bytosti z okolností, jež je zotročují“. V tomto kontextu je pak možné pochopit, že někdo, kdo je přesvědčen o svém poslání vysvobozovat ostatní ze zotročujících okolností, nezřídka bez ohledu na to, zda o to stojí, bude přesvědčen i o tom, že jedině on nebo ona má právo rozhodovat, jak bude přerozdělování nastaveno. Ve většině případů bude společnost inklinovat k promrhání minulého bohatství, mohou však nastat i případy, které Orwell geniálně popsat v řeči pana Pilkingtona ve Farmě zvířat: „Našli jsme tu nejen nejmodernější metody řízení, ale i disciplínu a pořádek, které mohou být příkladem leckterým farmářům jinde. Domnívám se, že mám právo prohlásit, že podřízená zvířata na Farmě zvířat pracují více a dostávají méně žrádla, než jakákoliv jiná zvířata v našem kraji. Já a mí kolegové jsme dnes viděli mnoho věcí, jež nepochybně bude třeba bez odkladu zavést i na našich farmách.“

Je-li přerozdělování de facto aktem, při kterém se těm úspěšnějším seberou plody jejich úsilí, aby se rozdaly těm méně úspěšným (mezi kterými se nachází i menší či větší skupina těch, kteří pomoc opravdu potřebují), bude výsledkem stagnace – nepodaří-li se zvýšené úsilí udržet jinak.

Řekněme, že druhá ani třetí cesta se nám nelíbí, jak to tedy udělat? V ideálním případě by namísto braní úspěšným si tito byli sami vědomi potřeby přispívat na věci veřejné i na potřebné. Mecenášství či charita nejsou neznámé pojmy, ale přestože k nim vyzývají snad všechna světová náboženství, v praxi to vždy fungovalo jen v jednotlivých příkladech. To byl ostatně i jeden z důvodů, proč třetí cesta, marxismus, zhruba před 150 lety vůbec vznikla.

Pokud se však podíváme na ty příklady, ve kterých to docela fungovalo, takovým příkladem může být třeba spolupráce uvnitř židovské diaspory či jiných krajanských sdružení, zjistíme tam několik společných rysů. Napadají mě tři, ale možná jsou i další: zaprvé je to nějaký sjednocující prvek, který pomáhá vytvořit identitu skupiny; zadruhé existuje étós, který ke vzájemné podpoře vybízí; zatřetí pak může existovat vnější hrozba, která také vzájemnou spolupráci podporuje. Čím větší skupina, resp. čím slabší étós či vnější hrozba, tím menší bude ochota ke vzájemné podpoře a ideální případ nebude fungovat.

Svůj morální kompas zahodila západní civilizace někdy kolem Velké francouzské revoluce. Jak již však bylo řečeno, on stejně moc nefungoval. To umožnilo velký technologický rozkvět, konceptuálně založený na aplikaci vědecké metody. Na druhé straně však spolu s tím vzniklo určité myšlenkové vakuum, které začaly zaplňovat mj. i ideologie. Mezi těmi, které pomohly vytvořit silný pocit identity lze zmínit nacionalismus či později nacionální socialismus. Jiné, jako již zmíněná frankfurtská škola, naopak pomáhaly bořit dřívější pořádky. Jistým vrcholem je pak postmoderna, která odmítá už jen samotnou koncepci jediné pravdy v reakci na jisté vyčerpání potenciálu, který stál za rozvojem v předchozím období.

Etické cokoliv není možné v situaci, kdy neexistuje žádný etický základ, na čem by to mohlo být postaveno. Tímto základem rozhodně není kritická teorie Frankfurtské školy, která ve svých důsledcích působí přesně opačně. Vlastně je až s podivem, že při účasti tolika psychoanalytiků vznikl přístup, který v podstatě adoruje chování často odpovídající jevům jako jsou projekce či vytěsnění.

Neexistuje-li etický základ, neznamená to, že neexistuje nic. V kontinentální Evropě je stále patrný vliv pozitivismu, v anglosaských zemích pak pragmatismu. V kontextu přerozdělování to pak znamená, že rezignujeme na otázku, zda je to „správně“, ale ptáme se, zda to funguje, resp. zda to funguje tak, jak bylo předepsáno. Jakkoli to není totéž jako vyměnit „braní“ za „dávání z vlastního uvědomění“, je to přeci jen lepší než „braní z titulu moci“. Předpokladem, aby tento posun vznikl, je však co největší transparentnost, ale také možnost zasáhnout, pokud se zdá, že věci nefungují tak, jak bylo domluveno. Zavedení kontrolních a nápravných mechanismů může být prvním krokem pro vytvoření identity, étósu chování, ale i uvědomění si hrozby.

Jiným aspektem pak může být i delegování pravomocí na příslušnou úroveň. Často se u nás zmiňuje švýcarský model. Jeho nedílnou součástí je však i to, že nejsilnějším hráčem jsou „obce“, kde se řeší nejvíce otázek zasahujících do života obyvatel. Kantony či celonárodní úroveň jsou na řadě až tehdy, pokud řešený problém evidentně přesahuje svým dopadem gesci obce. Tento model vychází z historické zkušenosti, kdy řada horských obcí byla v zimě odříznuta od světa a byly nuceny se o své věci postarat samy. Z této perspektivy se zdá správné, že si obec zaplatí budovu a provoz školy ze svých prostředků. Předpokladem je ale také to, aby k tomu ty prostředky měla.

Druhá i třetí cesta mají tendence inklinovat spíše k centralistickým či oligarchickým modelům dělení moci. Zajištění dostatečné autonomie pak může také přispět k vytvoření identity. Teoretický koncept může vycházet z modelů „životaschopných systémů“ (viable system model), popsaných například zde.

Zatím to tedy vypadá, že se přerozdělování ještě nějakou dobu nezbavíme a etiky v tom moc nebude. Přeci jen však ještě existuje šance pokusit se realizovat první cestu, než setrvačností jet někde uprostřed druhé a třetí.