Ministryně obrany ČR Jana Černochová nedávno ocenila in memoriam mého otce Lumíra Pánka za odboj proti komunismu v průběhu padesátých let. Ocenění jsem jako nejstarší syn měl tu čest jménem celé rodiny převzít.

Je to zajímavý životní příběh typický pro 20. století a rudou totalitu. Lumír Pánek byl jedním ze zakládajících členů ilegální skupiny Erkvije usilující o pád zločinného komunistického režimu, který v únoru 1948 ovládl poválečné Československo a zotročil jeho obyvatele.

Komunisté v součinnosti se Státní bezpečností a za pomoci sovětských poradců začali po únorovém převratu krutými metodami likvidovat jakýkoli odpor proti komunistickému vedení země. K těmto metodám patřily také politické procesy na základě vykonstruovaných obvinění a s předem určenými nejtvrdšími rozsudky za vše, co nebylo v souladu s komunistickou ideologií. V takových politických procesech bylo během padesátých let odsouzeno přes 200 tisíc nevinných lidí, z nichž 4500 zahynulo na následky krutého zacházení v komunistických lágrech. Nedávno jsme si připomněli např. 75. výročí umučení katolického kněze P. Josefa Toufara, kterého příslušníci StB bez soudu po několik týdnů týrali a nakonec utýrali až k smrti.

Lumír Pánek byl za svou činnost ve skupině Erkvije komunistickou tajnou policií zatčen 11. srpna 1948. V době zatčení mu bylo 24 let a studoval druhým rokem na elektrotechnické fakultě ČVUT. V politickém procesu byl souzen spolu s dalšími 29 lidmi.

O procesu psal tehdy nejen veškerý tehdejší československý tisk, mezi jinými tituly Mladá fronta, Lidové noviny, Rudé právo či Obrana lidu, ale také noviny v Německu či USA. Německý deník Der Spiegel, který proces sledoval, například uvedl: „Pražský lidový soud projednával obvinění proti 29 osobám ve věku 20–25 let. Byli obviněni, že v Plzni vybudovali tajnou organizaci pod názvem Erkvije, snažili se o pád komunistického režimu a prováděli špionáž pro USA. Během procesu náhle vystoupil čtyřiadvacetiletý Lumír Pánek a vypověděl, že byl během výslechů policisty mlácen do hlavy tak, až byl celý zkrvavený. Poté vypověděla i Pánkova matka, že byla k doznání nucena výhrůžkami, že bude zatčena i její osmdesátiletá matka. O slovo se následně přihlásilo dalších 10 obžalovaných. Všichni obvinili policii, že je vydírala fyzickým a psychickým mučením.“

Politické procesy padesátých let patřily k těm nejtvrdším. O tom svědčila i výše trestů, které byly udělovány, a to i studentům. Dne 10. února 1949 si všichni obvinění vyslechli rozsudek jménem republiky. Jeden člen skupiny Radomír Klein Jánský byl odsouzen k trestu smrti, Lumír Pánek byl odsouzen k trestu těžkého žaláře na doživotí. Dalším členům skupiny byly vyměřeny tresty ve výši dvaceti pěti a dvaceti let těžkého žaláře. Odsouzena byla i Olga Pánková, matka Lumíra Pánka.

Ze současného pohledu se nám to může zdát nepochopitelné, ale tehdy díky komunistům a jejich kruté tajné službě StB vládl obrovský strach. Vysoké tresty měly zastrašit a umlčet jakýkoli odpor či jiný názor.

Po odsouzení v tomto politickém procesu prošel Lumír Pánek řadou děsivých komunistických vězení a lágrů včetně lágru Vojna v Lešeticích u Příbrami, kde odsouzení těžili uran bez jakýchkoli ochranných pomůcek a mnoho jich tam zemřelo. Mezi jeho spoluvězni byli piloti RAF, známí vědci, umělci, duchovní, politici, sportovci (např. hokejoví reprezentanti, mistři světa z let 1947 a 1949) i řada dalších. Poté byl převezen do tehdy jednoho z nejstrašnějších komunistických vězení v Leopoldově, kde strávil většinu vězeňského času. Leopoldov byl zejména v 50. letech dvacátého století spolu s koncentračními a pracovními tábory při uranových dolech nejhorším z vězeňských zařízení v komunistickém Československu a často je označován za zařízení likvidační. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem. Řada politických vězňů zde proto na následky krutého zacházení zemřela.

O mnohém vypovídá i to, že se pro tehdejší politické vězně vžilo označení MUKL, které vzniklo zkratkou slov Muž určený k likvidaci. Pobyt ve věznici charakterizovaly děsivá strava (na plesnivé nepoživatelné jídlo, kterého bylo navíc málo, táta často vzpomínal), kruté zacházení, mučení, spaní v nevytápěných mrazivých celách, pobyt na samotkách v miniaturních betonových kobkách, odmítání poskytnout byť jen základní lékařskou péče atd.

Během věznění dostal ale otec paradoxně příležitost setkat se s mnoha velkými osobnostmi své doby, ať už se jednalo o letce RAF či významné představitele církve. Jedním z nich byl např. i opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský, se kterým se táta spřátelil a který se nakonec stal i jeho křestním kmotrem, když se ve vězení nechal tajně pokřtít. Jako křestní jméno si zvolil jméno Pavel, jímž se nechal i oslovovat. Dalším významným vězněm, se kterým se táta spřátelil, byl opat břevnovského kláštera Anastáz Opasek.

V té době se Lumír Pánek ve vězení zapojil do tajné činnosti nazvané Katolická akce, která spočívala v šíření katolické víry i mezi ostatní vězně.

V roce 1960 vyhlásil prezident Antonín Novotný rozsáhlou prezidentskou amnestii, kdy bylo mnoho politických vězňů nespravedlivě odsouzených za kruté Gottwaldovy éry propuštěno.

Lumír Pánek po svém propuštění musel státu splácet náklady na své dvanáctileté věznění. Nicméně kontakty se členy Katolické akce udržoval dál i po propuštění.

V jednom ze svých dopisů píše dokonce o úmyslu stát se knězem. V tomto listu také žádá přátele, aby ho oslovovali jménem, které přijal při křtu, tedy Pavle. Píše: „Budu velmi rád, budeš-li mi říkat Pavle. Bude to pro mne vždy takové napomenutí, abych v běhu drobných denních starostí nezapomínal na svůj vnitřní život.“

Dne 12. 6. 1961 byl Lumír Pánek komunistickou tajnou policií znovu zatčen. Při domovní prohlídce u něj byly nalezeny knihy s náboženskou tématikou a osobní dopisy. Za to byl v roce 1961 znovu odsouzen za trestný čin podvracení republiky na další dva roky. Propuštěn byl až při další prezidentské amnestii.

Po propuštění se oženil s Jenovéfou Kosovou a začali bydlet v Dobřichovicích na zámku. Budova zámku byla tehdy v havarijním stavu, při deštích tam pršelo, chyběl vodovod i kanalizace. Zde jsem se narodil a přes všechny zmíněné nedostatky jsem zde prožil prvních deset let opravdu krásného dětství. Zámek je pro mne srdeční záležitostí. Byl jsem moc rád, že právě já jsem v roce 2004 mohl jako tehdejší starosta Dobřichovic dohodnout s jeho současným majitelem ‒ Rytířským řádem křižovníků s červenou hvězdou ‒ jeho pronájem tak, aby se zámek mohl stát plnohodnotnou součástí společenského a kulturního dění v Dobřichovicích.

Po sametové revoluci v roce 1989 byl Lumír Pánek plně rehabilitován. Následně se stal členem Konfederace politických vězňů, která se zabývala ochranou obětí komunistické politické perzekuce. Lumír Pánek zemřel 2. 5. 2002.

Hrdinské postoje našich předků jsou moc důležité a je potřeba si je stále připomínat. Vděčíme těmto lidem za to, že i díky jejich utrpení a odvaze dnes můžeme žít ve svobodě a demokracii. A je to pro nás i závazek, že o svobodu a demokracii musíme v případě nutnosti bojovat statečně i my.

Autor je středočeský krajský zastupitel za ODS