Co mají společného vylití polévky na van Goghovy Slunečnice v londýnské Národní galerii a hra Olivera Frljiče Naše násilí, vaše násilí? Zdánlivě vůbec nic. Něco ale přece.

Aktivistky iniciativy Just Stop Oil, které v pátek 14. října chrstly krémovou tomatovou polévku Heinz na jedno z řady vzácných zátiší zmíněného nizozemského malíře, si jistě nepočínaly samoúčelně. Chtěly na něco upozornit – na něco, o čem můžeme vést demokratickou diskusi.

Abychom věděli, o co jim jde: na webu iniciativy se píše, že se jedná o koalici skupin, které společně pracují na tom, aby zajistily, že se vláda Spojeného království zaváže k tomu, aby bylo ukončeno udělování nových licencí a povolení k průzkumu, vývoji a produkci fosilních paliv. V praxi jim jde především, dle názvu iniciativy, o ropu (oil).

Na tento názor mají jistě právo, svůj postoj mají bezpochyby patřičně podložen argumenty – a je na každém z nás, jak se k jejich poselství postavíme (necháme-li stranou, že jde o iniciativu britskou). Dle mého soudu jde o aktivismus nerealistický, o ekologický extremismus. Ale i kdyby lidé v hnutí Just Stop Oil hlásali myšlenky sebevíc vznešené, forma jejich boje „proti oleji“, jak ji předvedly jejich dvě aktivistky, je absolutně nepřijatelná, trestuhodná. Útok na jeden z pokladů světového výtvarného dědictví je projevem kulturního barbarství a intelektuálního primitivismu. Je i kontraproduktivní: protiropné angažmá iniciativy sami její členové (resp. členky, i když nevěřím, že šlo o partyzánskou akci obou mladých žen) zdiskreditovali idiotským vandalismem. Stala se chyba, která se v konečném důsledku obrátila proti nim.

Nedávno zveřejněný nález Ústavního soudu, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost Dominika Duky proti (rovněž zamítavým) verdiktům předchozích soudů ve věci Frljičovy hry „Naše násilí, vaše násilí“, vyvolal ve společnosti, dnes tedy primárně na internetových diskusích, poměrně bouřlivou kontroverzi.

I já jsem se stal terčem kritiky, neboť jsem vyjádřil mínění, že pasáž, v níž je Ježíš vyobrazen jako někdo, kdo znásilňuje ženu – muslimku, je křesťany (jak jsem pochopil, nikoli všemi) oprávněně vnímána jako urážlivá. Dostalo se mi výtky, že hra má své varující poselství, že nerozumím umění, mé vyjadřování že je nekompetentní a pokud jsem napsal článek negativně zaměřený proti této hře, měl bych se stydět.

Pominu absurditu absurdit: Frljič předvedl hru, v níž je Ježíš Kristus prezentován jedním z nejvíce odpudivých a jedním z nejvulgárnějších způsobů (horší by snad bylo, kdyby znásilnil svoji matku Marii), ale tím, kdo by se měl stydět jsem já, byť na to pohlížím s krajní nelibostí. Nad to se ovšem rád povznesu, protože podstatnější je něco jiného.

Vlastně se budu do jisté míry opakovat. I kdyby Frljičova hra přinášela to nejvznešenější poselství, použitá forma boje za toto „vznešeno“, jmenovitě v případě znásilňujícího Ježíše, je absolutně nepřijatelná a původně snad dobře míněnou ideu diskredituje.

Jak iniciativa Just Stop Oil v galerii na Trafalgarském náměstí, tak autor a režisér Frljič se dopustili stejné chyby: použili mírně řečeno nesprávnou formu. Řečeno bez servítků, v Londýně šlo o brutální vandalství, na festivalu v Brně o brutální urážku citů věřících. Obojí je špatně – a toto mají obě akce společné.