Debata o tzv. ChatControl je často vedena v morálních nebo bezpečnostních pojmech: ochrana dětí, boj proti kriminalitě, nutnost „držet krok s technologií“. Tím se však obchází základní otázka, která by měla předcházet jakékoli regulaci: jaký je vztah digitální informace k realitě, lidskému jednání a významu. Právě v tomto bodě se návrh ChatControl dostává do hlubokého epistemologického rozporu, který nelze vyřešit ani sofistikovanějšími algoritmy, ani přísnějšími procesními pravidly.

Digitální informace nemá žádný přirozený vztah k realitě. Datový řetězec, obraz, text či metadata nejsou samy o sobě výpovědí o světě. Jsou pouze formální strukturou, která získává smysl až tehdy, je-li zasazena do interpretačního rámce. Tento rámec však nikdy není obsažen v samotných datech. Každý pokus „pochopit“ digitální informaci proto nutně předpokládá další informace: znalost kontextu, záměru, osobní historie, kulturního prostředí, ironie, nadsázky, psychického stavu či konkrétní situace. Tyto informace systém masového dohledu nemá – a z povahy věci je ani mít nemůže.

Z toho plyne zásadní důsledek: stát digitálním datům nemůže rozumět v lidském smyslu. Může je pouze třídit, porovnávat, skórovat a označovat podle předem zavedených modelů. Smysl zde není z dat odvozován, ale do nich dodatečně projektován. Jakýkoli systém plošné analýzy komunikace proto není systémem porozumění, nýbrž systémem normalizace chování.

Každý člověk myslí jinak, komunikuje jinak a chová se jinak. Nejde o poruchu systému, ale o základní rys lidské plurality. Z perspektivy jiných lidí je chování jednotlivce vždy do určité míry nelogické, nečekané nebo nesrozumitelné. Právě proto moderní právní stát nesoudí myšlenky, vnitřní motivace ani individuální logiku jednání, ale pouze konkrétní skutky, zasazené do jasně vymezeného právního rámce.

Masové šmírování tento princip obrací. Aby bylo vůbec možné komunikaci vyhodnocovat, musí existovat model „normálního“ chování: normální slovník, normální frekvence kontaktů, normální struktura vztahů, normální emoční projevy. Vše, co se od tohoto modelu odchyluje, se nutně stává podezřelým. Tím se fakticky zavádí obecné pravidlo, které je s liberálním právem neslučitelné: co není výslovně povoleno, je zakázáno. Ne proto, že by to bylo zakázáno zákonem, ale proto, že to neodpovídá statistickému modelu.

ChatControl proto není pouze technickým nástrojem, ale normativním projektem. Zavádí představu závazné normality lidského chování, aniž by ji kdy výslovně formuloval. Právo se zde přestává ptát, zda bylo porušeno konkrétní pravidlo, a začíná se ptát, zda se člověk choval „dostatečně normálně“. Jde o zásadní posun od právního státu k administrativnímu dohledu nad odchylkami.

V tomto světle je nutné rozlišovat mezi nelegálním a legalizovaným šmírováním. Nelegální šmírování je v demokratické společnosti především problémem moci, nikoli práva. Informace získané protiprávně jsou procesně slabé, obtížně použitelné a nemohou sloužit jako legitimní základ systematické represe. Právě proto jsou taková data z hlediska skutečného poznání prakticky bezcenná: stát jim nemůže přiznat oficiální význam, nemůže na nich otevřeně stavět rozhodnutí ani je přetavit v obecné normy.

To, k čemu takto získaná data skutečně slouží, není porozumění, ale záminka. Ne k tomu, aby stát chápal obsah lidské komunikace, nýbrž aby měl podnět k zahájení formálních, již legálních postupů. Sama data nejsou nositelem pravdy; fungují pouze jako spouštěč institucionální reakce. Jejich slabost je paradoxně jednou z mála pojistek proti masové legální represi.

Legalizace plošného šmírování tuto pojistku odstraňuje. Jakmile je sběr a analýza dat normativně uznána, stává se z ní legitimní vstup do rozhodování. Nejde už o výjimku, ale o standard; nikoli o exces, ale o proceduru. Právě v tomto okamžiku se masový dohled stává skutečně nebezpečným: nikoli proto, že by „stát všechno věděl“, ale proto, že může tvrdit, že ví, a jednat podle toho v rámci práva.

Návrh ChatControl je proto hluboce problematický nikoli kvůli jednotlivým technickým detailům, ale kvůli svému epistemickému základu. Předpokládá, že z digitální informace lze automaticky odvodit smysl, úmysl a riziko. Tento předpoklad je falešný. Právo, které je na něm postaveno, se nevyhnutelně promění v nástroj normalizační kontroly, nikoli ochrany svobody.

Debata o ChatControl by se proto neměla vést o tom, zda jej zavést „bezpečněji“ nebo „citlivěji“, ale o tom, zda je vůbec slučitelný se základními předpoklady právního státu, jak jej známe v rámci Evropské unie. Přijmeme-li myšlenku, že smysl lidské komunikace lze strojově a plošně posuzovat, pak jsme se už rozhodli – nikoli pro bezpečnost, ale pro tichý konec osobní svobody.