Server Novinky.cz přinesl 3. ledna 2023 zprávu převzatou ze servisu ČTK týkající se kontroverze vzniklé na prestižním pařížském vysokoškolském institutu známém jako Sciences Po. Jeho brány opustila jedna z učitelek.

Jde o Valérii Plazenetovou, učitelku tance. Důvod jejího odchodu by nám ještě před několika lety připadal absurdní, nemyslitelný. Nepochopitelný.

Plazenetová byla natolik opovážlivá, že studenty vnímala jako ženy a muže a podle toho je také oslovovala. Napadne nás: jak jinak je měla vnímat a oslovovat? Inu, škola zavedla genderově neutrální termíny „leader“ a „follower“. Ten první je vztažen na osobu, která vede (při tanci), druhá na osobu, která je vedena. Učitelka toto neakceptovala, označila to za matoucí a po stížnostech studentů se rozhodla odejít.

Může si gratulovat: dopadla ještě dobře. Jiný učitel v podstatě za něco hodně podobného skončil ve vězení. V Irsku.

Co se stalo? Křesťanský učitel Enoch Burke odmítl používat genderově neutrální zájmeno. Konkrétně: když hovořil o žákovi, na prvním pohled šlo o chlapce, používal zájmeno „he“ (on), nikoli „they“ (oni), jak požadoval žák a jeho rodina, protože jde o transgenderového jedince. Podle vnějších známek jde sice o chlapce, on se ale za chlapce nepovažuje.

Učitel ovšem, protože se řídí biblickým učením o tom, že existuje pouze mužské a ženské pohlaví, když o chlapci hovořil, používal zájmeno „he“ (resp. jeho ekvivalenty: např. „vy jste odevzdal vynikající práci“, nikoli „oni odevzdal vynikající práci“), načež byl po protestech žáka a jeho rodičů ze školy Wilson’s Hospital School v hrabství Westmeath soudním příkazem vyloučen: nesměl ve škole učit, ani být v budově fyzicky přítomen. Burke příkaz nerespektoval a vzápětí byl kvůli pohrdání soudem uvržen do žaláře Mountjoy Prison v centru Dublinu.

Z vězení byl podle BBC (“Irish teacher Enoch Burke released from jail/21. 12. 2022“) propuštěn krátce přes Vánocemi 2022; za mřížemi pobýval od září toho roku. V době před propuštěním – jeho kauza ovšem neskončila – měl sice šanci vězení opustit dřív, než se tak ve skutečnosti stalo, ale s podmínkou, že se verdiktu podrobí. Podle křesťanského portálu Premierchristian.news k tomu Burke řekl:

„Mohu být křesťanem ve věznici Mountjoy, nebo mohu být na svobodě pohanským vyznavačem transgenderismu. Nikdy neopustím věznici Mountjoy, pokud bych při odchodu z této věznice musel konat proti svému svědomí a svému náboženskému přesvědčení a zapřít svého Boha. Považuji za chvályhodné, že jsem se rozhodl poslouchat Boha, a ne člověka.“

Jistě, formálně byl učitel Burke poslán za mříže proto, že neuposlechl soudní verdikt. Všechno je tedy v pořádku – ale pouze formálně. Ve skutečnosti je věc podstatně složitější. Jde o střet dvou pohledů na svět, progresivistického a tradičního. Chcete-li, soudobého pokrokářství s normálním světem. Souboj je to ostudně nevyrovnaný: právo chovat se podle vlastního svědomí bylo v případě učitele Burkeho pošlapáno, všechna práva zůstala pouze na straně onoho transgender žáka.

Mohu se mýlit, ale v době, kdy byl Enoch Burke v žaláři jsem neznamenal žádné masivní protesty lidskoprávních aktivistů, žádnou masivní kampaň ve prospěch tohoto irského vězně svědomí. Člověk jako já, který staví osobní svobodu a svobodu náboženského vyznání mezi nejvyšší priority, se nemůže zbavit dojmu, že od září do prosince 2022 pobýval v dublinské věznici Mountjoy nevinný křesťan.

Věřící muž, který se řídil příkladem svatých apoštolů, k nimž se hlásí všechny křesťanské církve. Když byli na úsvitu křesťanství Petr a další apoštolové vyslýcháni v Jeruzalémě židovskou radou v čele s veleknězem, došlo k následující výměně názorů:

Velekněz: „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku (Ježíši – LS), a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi.“ (Kniha Skutků apoštolů, 5. kapitola)

Po dvou tisíciletích se nic nezměnilo. Enoch Burke se dostal do situace, kdy se musel řídit stejnou apoštolskou zásadou. I když ho to stálo ztrátu osobní svobody.

Zbývá otázka: Čím nás progresivisté překvapí příště?