Česko trápí sucho. Tedy extrémní nedostatek vody v půdě, rostliny nebo stromy zvolna usychají a někteří politici se dokonce za déšť i modlí. Nedávné přívalové deště na hloubce sucha v české krajině nic moc nezmění. Hladiny podzemních vod jsou na 10 % normálního stavu a výhled není nijak pozitivní.

Česko je totiž střecha Evropy, až na malé úseky Lužnice v Novohradských horách a kousek Ohře v Horních Frankách k nám žádné řeky netečou a žádná voda odjinud se k nám nedostane. My máme prostě jenom tu vodu, která v Česku naprší. Když ji naprší moc máme povodně, když ji naprší málo, budeme vysychat. Klimatická změna, o které pochybují pouze blouznivci, přináší také změnu chodu srážek. Ubývá drobného a dlouhodobého deště (zahradnický déšť), zvětšují se období bez srážek a pak najednou spadne velké množství vody v jednou krátkém přívalovém dešti. Půdy z mnoha důvodů jako je absence organických látek a velké zhutnění nejsou schopny přívalový déšť pojmout, většina odtéká z kopce do nejbližšího potoka a pryč z krajiny. V zastavěném území, tak kde slejvák dopadá na asfalt, střechy a beton, se ihned odvádí do kanalizace a zase rychle pryč z krajiny. Čím rychleji voda odteče pryč, tím méně ji zbude v půdě pro naše rostliny a zvířata. Tím méně ji zůstane i v podzemní vodě a my nebudeme mít brzo co pít. V mnoha venkovských obcích to už dobře vědí a musí do studní dovážet pitnou vodu z jiného vydatnějšího zdroje. Při období hydrologického sucha v letech 2015–2018 musel být dovoz vody cisternami zajišťován pro více než 100 obcí a osad v celém Česku.

Je tedy jasné že:

• jinou vodu, než která naprší, nemáme,
• pršet bude nárazově a pak bude dlouho sucho a pak zase hodně naprší,
• vlny veder budou horší a tedy bude potřebovat více vody,
• všechny voda od nás odteče.

Tak co s tím? Musíme zpomalit nebo zastavit odtok vody z našich potoků a zadržet maximální množství vody v krajině. To můžeme dělat mnohými důmyslnými opatřeními pro zvýšení vsaku a tím i hladiny podzemních vod, můžeme budovat mokřady a dělat i jiná technicky náročná opatření.

Také ale můžeme dělat to, co dělali naši předci až do 17. století. Budovali na každém potoce a skoro v každé obci rybník. Rybník byl zásobárna vody pro období sucha, ale měl tehdy i velký ekonomický význam. Rožmberkové v Třeboni by mohli vyprávět, kolik vydělávali na jejich rybnících. A stejné rybníky výrazně zmírnily důsledky strašné povodně v Praze v roce 2002, protože jejich zátopy zpomalily odtok vody do Lužnice a pak do Vltavy.

Na konci 16. století existovalo v Česku přibližně 25 000 až 30 000 rybníků s celkovou rozlohou okolo 180 000 hektarů. Pak jsme začali zvyšovat produktivitu zemědělství a zvyšovat výnosy. Po třicetileté válce a v důsledku tereziánských a josefínských reforem byly rybníky hromadně vypouštěny a přeměňovány na pole a pastviny (zanikly například obří rybníky jako Blato nebo Čeperka). Plocha rybníků dále klesala po roce 1948, kdy malé mlýny, které udržovaly malé rybníky nad mlýnem, zanikly. Nyní je v Česku zhruba 23 000 až 24 000 rybníků o výměře přibližně 52 000 hektarů. To je téměř 3,5 x menší plocha než v 16. a 17. století.

Pardubickou rybniční soustavu okolo Opatovického kanálu a Bohdanče tvořilo 450 rybníků s plochou okolo 8 000 ha. Nyní zůstal zbyteček okolo Bohdanče. Nedalekou Poděbradskou soustavu napájela Sánská strouha a tvořili ji třeba rybník Blato s rozlohou 1000 ha. Zbylo po něm pole a pár domů stejného jména. Ze soustavy rybníků zbylo několik málo vodních ploch okolo Žehuně. Pokud jste v létě vyrazili kamkoliv do přírody a dívali jste se kolem sebe, jistě jste našli hráz nebo zbytek nějakého malého rybníku, který nadržoval vodu pro mlýn nebo hamr. Byly na každém potoce.

Chceme-li si udržet vodu, musíme ji ihned, jak dopadne, zadržet a nenechat ji odtéct do velké řeky. Řešením sucha je jednoduchý a snadno splnitelný program. Na každém potoce, v každé vesnici nejméně jeden malý rybníček. Nemusíme budovat nové a tedy i drahé a složité velké nádrže a nové Rožmberské rybníky. Bude bohatě stačit, když postavíme malé rybníčky ale všude, kde je to technicky možné. Na Šumavě můžeme obnovovat staré klauzy, tedy místa, kde se zadržovala voda pro plavení klád, jinde máme možnost znovu postavit hráze pro malé rybníky a zadržovat vodu. V létě se bude hodit na zalívání okurek a rajčat, při slejváku část vody zadrží a nepoteče dolů po potoce, aby někde níže vyšplouchla sklepy. A když se k rybníčkům budeme šetrně chovat a nebudeme z nich dělat rybí velkovýkrmny, příroda si sama poradí s čistotou a kvalitou vody. Stačí chtít. Ty rybníky nepostavíme za rok, protože nebudeme mít najednou dost vody, ale při známé české rychlosti rozhodovacího procesu se nebojím, že by nebylo dost vody, kterou můžeme zadržovat v nových postupně vznikajících rybníčkách.

V každé vesnici, na každém potoce jeden nový rybník.

Autor (člen ODS) působí na katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Univerzity Karlovy