Náš stárnoucí a pomalu vymírající národ už řadu let ví, že penzijní reforma je nevyhnutelná a že už brzy mladí své staříky neuživí. Rozumný člověk by čekal, že politici po konzultaci se sociology a ekonomy upraví zákony a systém v nějaké podobě přetrvá. Jenomže politici nejsou vesměs rozumní lidé a záhy pochopili, že se z penzijní reformy dá vytlouct politický kapitál. Teď populizmem snadno porazím protivníka, ale co až sám ve vládě budu čelit penzijnímu problému? Budiž připsáno jinak dost bezradné Fialově vládě ke cti, že se tento problém jala řešit i za cenu rizika příštího nezvolení.

Jak penzijní systémy vůbec vznikaly? Pruský kancléř Bismarck představil v osmdesátých letech devatenáctého století systém sociální jistoty, který měl zabezpečit důchody všem, kteří pracovali a odváděli příspěvky. Dávky měly zabezpečit stejný životní standard jako v období aktivního života, byla ale stanovena horní hranice. Tento model inspiroval penzijní systémy většiny členů EU. Také ovlivnil státy centrální a východní Evropy. Ve zprávě z roku 1942, která se zabývala eliminací chudoby, Angličan Beveridge obhajoval jiný přístup. Stát měl ručit minimální penzi obyvatelstvu bez rozdílu. Tato metoda byla více či méně přijata Velkou Británii, Skandinávskými státy a Holandskem. Za První republiky byl teprve v roce 1924 přijat zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, který zaváděl čtyři skupiny pojištěnců podle výše výdělku. Polovinu pojistného hradil zaměstnavatel a polovinu zaměstnanec a do důchodu se mohlo jít v 65 letech, i když střední délka života byla v té době nižší. Bismarckův i Beveridgeův systém byly postupně modifikovány.

Teď nám ale teče do bot, protože mladých ubývá a starých přibývá. Je doba nároková a lidé se nechtějí vzdát ani o píď svých výdobytků. Vláda se snaží jít cestou prodlužování odchodu věku do důchodu. To vede ke kontroverzím, protože starý člověk sice žije, ale není vždy schopen práce, zvláště fyzické. Dost dobře nechápu, proč vláda nezvolí druhý způsob a to postupné snižování výše penzí. Křičelo by se jistě také, ale už by ubyly relevantní zdravotní argumenty. A když by lidé viděli, jak budou dostávat postupně méně, více by je to motivovalo k vlastním úsporám na stáří. Odpovídá to i logice nejsou prostředky, sníží se životní úroveň. Lidé budou logicky argumentovat, poctivě jsem za života odváděl penzijní připojištění, proč mám mít teď méně? Z podobného důvodu, jako že vám za inflace klesne reálná hodnota úspor. Také nespravedlivě. Systém se změnil, musí se změnit pravidla, jinak zkolabuje a nebude žádný důchod.

Už slyším ty argumenty, a kdo se postará o …. a spousty kolizních situací. Slyšíte se vůbec? Kdo se postará o veverku, která si neudělala dostatečné zásoby na zimu, kdo o opožděnou antilopu za stádem? Civilizace a blahobyt nás domestikovaly a otupily naše instinkty k životu. Kdysi bylo jasné, že každý se musí o sebe postarat a ruku nastavovali jen žebráci. Civilizace je dobrá, ale začínáme zabředávat do extrému. A žijeme prostě nad poměry.

Nedělám si iluze, že by se politici umoudřili a shodli, což je potřeba. Měli by si uvědomit, že penzijnímu problému bude čelit každá vláda. Ale nakonec snad přece jen schválí reformu, která důchody v nějaké podobě a formě udrží. Je to totiž pohodlné. Povinnými odvody to nutí i ty méně zodpovědné, aby pro své stáří něco dělali.