O inkluzi toho bylo napsáno za poslední roky dost. Obvykle se kritika týká finanční stránky věci, případně těžkostí v samotné výuce. Málokdy se však řeší bezpečnostní aspekt. Na jednu stranu je čistě teoreticky fajn, že možnost zúčastnit se „normální“ výuky dostávají i děti s různými poruchami chování. Už jenom proto, že jejich intelekt často nejenom nezaostává, ale rovnou převyšuje intelekt „normálních/běžných“ dětí.
Stinnou stránkou je však právě jejich nezvladatelné chování, které ohrožuje ostatní spolužáky. Před několika měsíci mi kamarád vyprávěl případ ze třídy, kterou navštěvuje jeho syn. Jeden z jeho spolužáků má blíže nespecifikovanou poruchu chování a projevoval se agresivně. Zranil několik spolužáků, jednoho dokonce po operaci páteře a trvalo skutečně spoustu měsíců, než se situace vyřešila. Rodiče se museli spojit dohromady a přesně dokumentovat každý z jeho prohřešků. Rodiče tohoto výtečníka jej zpočátku bránili a až pod tíhou důkazů si jej nějaký čas ponechali doma.
Když mi loni kamarád o problémech ve třídě jeho syna vykládal, netušil jsem, že se „skrytý půvab inkluze“ bude brzy týkat i mě. Konkrétně tedy mé devítileté dcery. Na konci prosince přišla ze školy s bolavou rukou, která nakonec skončila v sádře. Za žádnou cenu však nechtěla říci, jak se jí celá věc přihodila. Až po více než měsíci mi situaci popsala. Pachatelem byl onen „inkluzovaný žák“, který má slabší nervy a dokáže jej rozčílit prakticky cokoliv. Dokonce před ním třídní učitelka s asistentkou schovávají i kružítko, jak jsme se později dozvěděli.
Ačkoliv třídní učitelka se k celé věci postavila čelem a dokonce kontatkovala příslušné úřady, školního psychologa atd., zlomenou ruku mojí dcerušky nikdo neřeší. A to jenom proto, že tuto situaci nikdo neviděl. Takže se to vlastně možná ani nestalo. Možná si dceruška vše udělala sama, protože zlomenou ruku nikdy neměla a přišla jí taková zkušenost zajímavá. Napadá mě s hořkou nadsázkou. Problém je v tom, že dceruška vše neřekla hned. Prostě se ostýchala „žalovat“ a nebylo jí celkově příjemné pachatele konfrontovat. Kdyby vše řekla hned, bylo by vše snazší. Tomu rozumím.
Nejsme ale poslední měsíce poučováni ze všech stran, že například oběť znásilnění často také označí pachatele až po týdnech, měsících či dokonce letech? A ani tento delší časový horizont by neměl zpochybňovat její výpověď a daný skutek? Já s tím samozřejmě souhlasím. Jen nevím, proč to samé neplatí i u mé dcery?
Onen výtečník navíc nejde pro sprosté slovo daleko, ale nikdo s nim nic v krátkodobém horizontu nezmůže. Musíme být přece tolerantní a respektovat i agresivní devítileté sprosťáky, kteří ohrožují naše děti. Inkluze nade vše! Shodou okolností měl podobného spolužáka na stejné školy i můj syn. Tento chlapec střídal školy jako ponožky a naši školu také po několika měsících opustil.
Moje dceruška se mezitím začala ráno bát chodit do školy. Ačkoliv se učí dobře, má ve třídě kamarády a nikdy předtím jsme u ní tento jev nepozorovali. Do hry se tak dostal školní psycholog, který ji vyslechl. Nikdy předtím psychologa nepotřebovala. Vysvětlí mi zastánci inkluze, proč by se moje dcera měla být chodit do školy kvůli žákovi s nezvladatelným chováním? Kde v tomto případě přidaná hodnota inkluze? Je báječné pomocí vzletných slov hovořit o zařazování žáků s poruchami chování do běžné výuky. Ale jen do chvíle, kdy takový žák ohrožuje nejen samotnou výuku, ale i děti kolem. Dětská psychika je křehká a opravdu si nejsem jistý, jestli stojí inkluze za to, aby byla moje dcera či jakékoliv jiné dítě traumatizováno strachem z (některých) agresivních „inkluzenců“.
Oceňuji, že se v našem případě situace nějakým způsobem řeší. Stále však hrozí, že se stane i přes veškerá bezpečnostní opatření další incident. Ze svého okolí vím, že pokud je tlak rodičů setrvalý a vše si tak nějak dohromady sedne, tak jsou tyto problémové děti ze třídy nakonec „odejity“. Problém inkluze tím však nezmizí. Je pouze přesunut do jiné školy a jiné třídy. S těmito dětmi je tedy zacházeno jako s klasickým horkým bramborem. Jedni rodiče si oddechnou, další mají starosti. A tak stále dokola.
Nevím, kolik takových případů se v českých školách vyskytuje. Možná jde o jednotky případů, možná o desítky či stovky. O počty ale vůbec nejde. I kdyby v důsledku inkluze bylo fyzicky či psychicky nevratně ublíženo třeba jen jednomu „normálnímu“ dítěti, nelze inkluzi hájit, natož aktivně podporovat. Co (možná) pomáhá jednomu, nesmí škodit druhému.