Zúčastnila jsem se jedné debaty, která si kladla za cíl odpovědět na otázku položenou v nadpise. Než se ale začneme zamýšlet nad odpovědí, musíme si ujasnit, co vlastně myslíme obratem Západ. Není to totiž samozřejmé ani intuitivní, jak si leckdo implicitně myslí. Zvláště dnes. Co znamená Západ dnes? A co je to západnost? Dnes podle všeho paradoxně nesnášet zápaďáckou Ameriku a milovat výchoďáckou Ukrajinu?

Termín Západ zavedli angličtí historiografové začátkem 19. století pro civilizačně, kulturně, mentálně, duchovně a spřízněnou homogenní oblast od Rýna na západ. Celé Německo (ještě nesjednocené, ale kulturně vymezitelné) řadili tedy k Východu. Rakouské mocnářství či Itálie stejně tak.

Pro popis tehdejšího Západu byla podstatná role jednotlivce ve společnosti a míra kolektivismu. A z tohoto pohledu rozdíl mezi Prusy, Osmany a ruským impériem byl pod rozlišovací schopnost těch, kteří pojem Západ tehdy formulovali.

Jejich vidění bylo o mnoho desítek let později bylo vlastně potvrzeno rozdělením Evropy na válčící bloky v První světové válce, i když Rusko v různých konfliktech mezi Východem a Západem účelově lavírovalo.

Úplně jinou dimenzi, spíš mocenskou, dostal pojem Západ po Druhé světové válce vznikem východního bloku a spuštěním „Železné opony.“ Původní civilizační členění bylo najednou neaktuální. Z ničeho nic se stala Západem většina německého živlu se vší spornosti k vidění jednotlivce, nebo Itálie, Řecko, a dokonce kvůli svému členství v NATO i Turecko.

Zdá se, že česká polistopadová debata zdědila tento specifický výklad pojmu, který preferoval mocenskou příslušnost před kulturně nábožensko-civilizačními kritérií.

Tak se stalo, že kdo byl v našich očích Západem před 1989, jím zůstává dodnes. Ačkoliv všechny podstatné atributy původní západnosti (jedinečnost člověka, ale i kořeny a civilizační anticko-křesťanský odkaz) toto území dramaticky ztrácí, a možná už definitivně ztratilo.

Z tohoto důvodu si myslím, že Západ v onom původním chápání zachránit již nelze, protože je ztracen. Lze ale něco jiného.

Je možné znovu oživit, patrně pod jinou terminologií, jednotlivé charakteristiky, které kdysi dělaly Západ Západem: úcta k člověku, respekt k tradičním ctnostem, věrnost zásadám člověka, rodiny, obce, vlasti.

O to se musíme pokusit. V Senátu vidím kolem sebe desítky svých spoluobčanů, kteří jsou považováni za elitu nebo aspoň za reprezentaci názorů občanů. A bohužel vidím různé pohledy a různé názory. Vidím, naštěstí ojediněle, odklon od našich tradic a kořenů. Tedy od věcí, které Západ vždy činily západem. Bohužel sleduji i příklon k nedefinovatelnému evropanství, které všechny tradice, jednotlivce, rodinu, obec a vlast pomíjejí a přednost má centralizace a unifikace, tedy původně naprosto východní atributy.

V popelu západnosti v onom dvě stovky starém smyslu jiskry ještě doutnají. Pojďme je rozfoukat v nový oheň, a je jedno, jak mu budeme říkat. Vy, mladí, dejmetomu Západ 2.0. A my staří si to ještě rozmyslíme.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů.