Když jsem vyrůstal jako malý chlapec v padesátých letech ve stalinském Československu, slýchal jsem skoro každý den od svých rodičů: „O tomhle nesmíš nikde mluvit, rozumíš!“ nebo „To co tady říkal strejda Evžen, to byla jenom legrace, to se nesmí nikde říkat, jenom doma!“. Moc jsem tomu nerozuměl, a asi jsem někde mezi kamarády stejně říkal, jakého máme prima strejdu Evžena. Byla jenom otázka štěstí, že se nikdy nic nestalo.

Tehdy existovaly dvě pravdy. O jedné jsme se učili ve škole a o druhé si dospělí povídali doma. Když s tím člověk vyroste, není na tom nic divného. Prostě to tak je. A navíc to tak bylo skoro v každé rodině. Každý věděl, že o některých věcech je nebezpečné mluvit, protože existují dva světy. Jeden je ten náš, kde se všichni známe a pak je ten druhý, což je jakási neznámá síla , která se jmenuje „Oni“, nebo „Stát“. A tak, když na to přišlo, muselo se lhát.

Když jsem vyrostl a pochopil, kde a proč se jako občan nalézám, musel jsem se , jako každý druhý, naučit žít a fungovat v onom lehce absurdním světě, který se podobal jakési zoologické zahradě. Měli jsme tam výběh, jakéstakés živobytí a někým naplánovanou budoucnost a když člověk dělal, že nevidí plot kolem výběhu, dalo se tam celkem spokojeně žít. Nesmělo se mluvit moc nahlas, hlavně o některých věcech se nesměl chovatel dozvědět, ale každý už měl „partu“, kde se mohlo říkat všechno, hlavně vtipy a také vyprávění o tom, co je vlastně za tím plotem. V „partě“ byla naprostá svoboda projevu, ale všude jinde, jako v zaměstnání, ve škole, na úřadech a před zákonem se muselo lhát.

Některým se touha dostat se přes plot a žít ve svobodě, kde se lhát nemusí, stala celoživotním cílem. Dalo se toho různými triky a za šťastných okolností dosáhnout, i když člověk musel za sebou zanechat milované lidi a milovaná místa a také tu jedinou svobodu, kterou tehdy měl a kterou sdílel s ostatními z „party“. Musel jenom doufat, že tam za plotem najde svobodu celou, přirozenou a neskrývanou. Mě se podařilo nalézt můj druhý domov ve Spojených státech, nejsvobodnější zemi na celém světě a to hned v Kalifornii, což podle mého úsudku musela být ta vůbec ultra nejsvobodnější část celé té svobodné Ameriky. Navíc to byla Reaganova doba a Reagan mým bývalým chovatelům a hlídačům pěkně zatápěl. Byl jsem šťastný, že se nalézám v nádherné době v nádherné zemi. Inklinoval jsem k lidem, kteří byli prorotypem svobodných. Měli dlouhé vlasy, batikovaná trička a stejný hudební vkus. Moje politické cítění bylo samozřejmě od středu do prava, i když se mi konzervativní lidé nějak vyhýbali, nebo jsem možná nevěděl, jak a kde je nalézt. Brzy jsem si ale začínal všímat zvláštní nenávisti mých liberálních přátel.

V kavárničkách a klubech se jejich svoboda projevovala letáčky typu „Reagan Out of the US!“ a nejvíc módní byli různí středoameričtí komunisté. Říkal jsem si „Fajn, nemusím s nimi souhlasit, ale to je také tvář svobody“. Na cestě z koncertu kdesi v Berkeley jsem se vedl za ruku s mladou ženou, která se mi líbila a zvesela jsem podotkl, tak jak jsem pozoroval ostatní kolem nás: „To je sranda, tady jsou všichni tak liberální a já jsem přitom republikán!“ Velebil jsem svobodu a různorodost názorů. Moje americká přítelkyně se ale strašně polekala, rozhlížela se kolem a tlačila mě ke straně šeptajíc: „Pšššš! To nesmíš říkat tak nahlas!“. Najednou jsem pocítil, jak je pocit svobody relativní. Stýkal jsem se dále se svými novými přáteli, ale svoje názory už jsem si raději nechávat pro sebe. A někdy jsem usoudil, že je i lepší zalhat.

Pak se najednou svět obrátil naruby, východní blok zkolaboval a železná opona kamsi zmizela. Všechny americké kanály celý den ukazovaly uvolněná stavidla zástupů, mladé tváře u mikrofonů a šťastné lidi, tančící v ulicích Prahy, Berlína či Bukurešti. Novináři zpovídali náhodné chodce v oněch ulicích, na které jsem si tak dobře pamatoval. „Co teď prožíváte? Co teď nejvíce cítíte?“ „Že máme svobodu, že už nebudeme muset lhát!“ Bylo pro mě strašným utrpením, že jsem tam nemohl být také.

Čekal jsem tehdy na zelenou kartu a nemohl jsem ještě cestovat. Ale historie vydržela, nová doba jela dál a zanedlouho lidé bouchali šampaňským, že jsme v NATO. To je přece fantazie! A já už jsem konečně mohl začít jezdit za svými. Opět s „partou“. Jako bych nikdy neodjel! Všichni brali Ameriku za vzor a na Silvestra, po půlnoční hymně, potom co jsem olíbal manželky všech svých kamarádů, mi dali minutu ticha abych mohl zazpívat hymnu Americkou, a pak se všichni roztleskali. V „partě“ byla vždycky svoboda a ta byla teď navíc všude kolem. Netušil jsem tehdy, že to byla jenom vyjímečná chvíle a že budu tu nešťastnou svobodu zase brzy hledat.

V Americe mezitím politicky přitvrdilo. Veřejnoprávní media vzala zatáčku ostře doleva a všichni mí liberální přátelé následovali kurs. „Žádné války kvůli naftě!“, „Nemluvte mi do potratů!“, „Legalizovat marihuánu a to teď hned!“ „Black Power!“. Nosili to na tričkách a navzájem si dávali high five do boje proti zrůdným republikánům. Už jsem musel být úplně zticha. Svůj veřejný a politický život jsem žil pouze v duchu, nebo v autě, kde jsem poslouchal radio talk shows, poslední baštu svobody slova v Americe. Jenom když jsem vyjel z města a ocitl se v nějakém venkovském baru, cítil jsem se pro změnu zase jako svobodný člověk. Při mých návštěvách Prahy jsem také pozoroval změnu. Mladí lidé začínali Ameriku nenávidět. Nechtěli jakýsi radar v Brdech a říkali, že jedny okupanty vypudili, tak proč tady chtít nějaké další. Debaty mládeže u stolu v Praze nebo v Berkeley začaly být nějak podobné. Každou chvíli někdo vynesl Hitlera jako trumfové eso. Naštěstí „parta“ zůstávala všem módním trendům odolná a svoboda v ní měla bezpečné místo. Lhát se tam ještě nemuselo.

Po všech peripetiích posledních dvaceti let jsme dospěli v Americe do doby, kdy už je diskuze nemožná. Lidé si našli své bezpečné ostrovy, mnohdy imaginární internetová přátelství. Všechna setkání jak v práci, nebo v osobním životě procházejí filtrem konverzační vhodnosti. „Hele nevíme, jak oni jsou na tom, tak bysme asi neměli říkat, že je švagr v armádě. Nebo, že chodíme do kostela. Nebo ... počkej ty tady máš tu knížku od Melánie. Tak ji radši schovej, aby si toho nevšimli. Nikdy nevíš.“ Žijeme v liberální Kalifornii, ve státě, který podle liberálních věrozvěstů krvácel za svobodu projevu. Když začali řádit rasoví loupežníci pod názvem Black Lives Matter a vylupovali drahé obchody pod záminkou, že si berou jenom to, co jim bílý otrokář kdysi vzal, spousta lidí si do oken začala dávat plakáty BLM, ze strachu aby si snad gangsteři nevyhlédli jejich dům k útoku. Lidé jsou opatrní, mnohdy jenom předstírají ve slovech a skutcích a veřejná svoboda projevu neexistuje. Nenávist přitom proudí jenom jedním směrem. Když jsme před volbami uviděli, že si jedna starší paní v naší ulici do záhonu připíchla neohroženě tabulku s nápisem Trump, tak nás to tak dojalo, že jsme jí šli dát kytku a kousek štrůdlu. Občas se najdeme se spřízněnou duší, ale je to jak ťukání na zeď v politickém vězení. Ríkám si, ještě, že existují světy jiné, normální. Jako ten náš bývalý, kde je stále naše „parta“. Zestárlá sice, ale pořád ta naše. Ta, ve které se nemusí lhát.

Nedá mi to, uplyne rok a já musím zase tam, kde jsem se narodil. Pravda, chodím Prahou jako cizinec, prodírám se zástupy turistů, kteří si fotí všechno kolem sebe a věří nápisům typu „Sklepní vinárna – založeno 1619“, ačkoliv jenom já v tom zástupu vím, že tam do roku 89 byli estébáci a nikdy tam žádná vinárna nebyla. Ale jsem doma, dotýkám se teplého pískovce a jsem rád, že se otevřely dvorky a průjezdy, o kterých jsem předtím neměl ani tušení. Jsem rád, že se procházím rodným, milovaným městem, kde mám navíc své staré přátele. Svou starou „partu“, nebo alespoň to co z ní zbylo, neboť zubatá si nevybírá. „Hele, než půjdeme do hospody, zajdi na chvíli k nám. Musíme něco probrat“.

Zajdu a po několika vtipech a pochválené večeři přijde pomalá a trochu opatrná přímluva: „Prosimtě. My, jak se tady scházíme, tak my máme určitej názor na věci co teďka dějou. Já asi vim, jak jseš na tom a koho si volil, a tak, ale prosimtě, chci ti říct jenom jedno. Prostě, nech si to pro sebe. Netahej to tam, nebo to nějak zavonač. Rozumíš, mě by to bylo hrozně trapný, kdyby se tam měla začít nějaká trapná debata a já ti říkám – ty bys jí tam prohrál, protože my máme všechny argumenty.“ „Neboj,“ povídám „já nic říkat nebudu a neboj, ostudu ti neudělám“. Zasmáli jsme se, jako by to byl žert.

„Partu“ jsem pozdravil, ale seděl jsem dlouho u jiného stolu s nezúčastněným člověkem a setrval jsem s ním v dlouhém přátelském rozhovoru, abych se pak vrátil a „partu“ pozdravil s tím, že už asi budu muset jít, protože mi to letí zítra strašně brzy a musím se vyspat.

„No to je škoda, a nechceš si dát eště jedno na cestu?“

„Ne já už vážně budu muset jít.“

„Tak tam pozdravuj. Ženu a kluky a dědečka taky!“

„No jasně vyřídím.“

„A všechny tam v tý vaší Ameríce. A hlavně dej to tak prosimtě do pořádku.“

„Jo, já jim to tam vytmavim. Neboj.“

„No prosimtě! Vždyť je to šílený.“

„A v kolik ti to letí?“

„No brzo. Hnedka prvním letadlem. V 6:20.“

„No kurva, to abys byl aspoň v 5 na letišti.“

„Tak zase někdy! Nazdar vespolek!“

Taxika jsem našel docela brzy.

Akorát, že mi to letělo až v půl třetí odpoledne.

Člověk ale musí někdy zalhat, aby se vyhnul svobodě projevu.