Velmi často slýcháme od většiny současných českých politiků, víceméně napříč politickým spektrem včetně samotného předsedy vlády, že jsme západní či dokonce západoevropská země. Stačí k tomuto rozšířenému a opakovanému tvrzení naše současné členství ve smluvních organizacích, které sídlí v Bruselu, v metropoli západoevropské Belgie?

Už při prostém pohledu na mapu našeho světadílu ale přeci Česká republika neleží v jeho západní části nebo snad ano? Po vstupu do Severoatlantické aliance a do Evropské unie jsme naši zemi posunuli o pár set kilometrů západním směrem? Názoru, že české země jsou přirozenou součástí Západu odporuje jejich geografická poloha, historické zkušenosti, kulturní zvyklosti, způsob uvažování. Nelze zpochybňovat, že díky nynějšímu členství ve výše uvedených nadnárodních organizacích jsme se dostali do prostoru, v němž dominuje vliv západoevropských zemí, především Německa a Francie, ačkoliv ani Německo vzhledem ke svému teritoriu nelze označit za čistě západoevropský stát.

Pohlédneme-li rovněž do historie, stali jsme se díky přijetí křesťanství a díky orientaci na Svatou říši římskou sice již dávno součástí latinského (západního) kulturního okruhu, ale stále jsme zůstali západní periférií. Západní Evropou nejsme, stejně tak ale nejsme ani východní Evropou, za níž nás ostatně mnozí Západoevropané občas stále považují. České země se vždy nacházely a stále nacházejí v samém středu evropského kontinentu, tudíž dnešní Česká republika je zkrátka státem středoevropským. Můžeme samozřejmě dlouze diskutovat o tom, jaké jsou vlastně hranice středoevropského prostoru, nicméně náš stát patřil a patří právě sem.

Jak vymezit střední Evropu, území, které po staletí podléhalo různým vlivům ze západu, jihu, východu i severu? Mnohdy se střed Evropy klade tam, kde se rozprostírala Svatá říše římská. Jenže s tím se dá polemizovat, neboť převážná část této říše ležela jednoznačně na západě (Brabantsko, Lotrinsko, Burgundsko, Rýnská Falc, Holštýnsko, Brunšvicko, Vestfálsko, Hesensko, Švýcarsko ad.). Velmi zajímavé vymezení nabízí novodobější teorie, podle níž ke střední Evropě přísluší jednoduše státy někde mezi Německem a Ruskem. Jenže těžko chápat třeba povahově skandinávské Estonsko za středoevropskou zemi, stejně tak třeba balkánské Bulharsko. Integrace středoevropského prostoru probíhala již od středověku. Spojit zdejší krajiny do jednoho svébytného celku se snažili Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci a nakonec Habsburkové. Nejspolehlivěji se středoevropská myšlenka zhmotnila zřejmě v habsburské říši, v pozdější Rakousko-uherské monarchii, díky níž jsme se na čtyři staletí stali součástí svébytné velmoci se všemi pozitivy a negativy. Když tento rozlehlý útvar po první světové válce zmizel, český národ se dostával pod vliv různých zahraničních mocností. Napřed francouzský dohled, posléze přímá německá okupace, kterou plynule vystřídalo postavení satelitního státu bolševického Ruska, resp. Sovětského svazu. Nyní je Česká republika součástí velmi širokého a poněkud nesourodého euroatlantického celku pod dominantním vlivem anglosaského světa.

Za střední Evropu se především na základě geografických a historických kritérií dá nyní pokládat vedle České republiky Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a do značné míry také Chorvatsko. V současnosti se dohromady jedná o 381619 kilometrů čtverečních, kde žije přes 41 milionů obyvatel. Střední Evropa v minimálním pojetí je tedy rozlohou větší než dnešní Německo, Itálie, Finsko nebo Polsko. Rovněž Sedmihradsko, Banát či Vojvodina zůstaly teritorii spíše středoevropskými, než že by automaticky převzaly charakter balkánských zemí. Sedmihradské Sibiu (Nagyszeben, Hermannstadt) nebo Sighisoaru (Segesvár, Schässburg) lze těžko architektonicky a kulturně ztotožnit s rumunským Ploiesti či Giurgiu. Za středoevropské země se často označují rovněž Polsko a Litva. Z větší části lze s tímto názorem pochopitelně souhlasit, nicméně musíme vzít opět v úvahu minulost, kterou vymazat nejde. Polsko-litevské soustátí se nikdy nespojilo se středoevropskou říší Habsburků do jednoho celku a po několik staletí zahrnovalo též značnou část východní Evropy (dnešní Bělorusko, větší část současné Ukrajiny, po přechodné období i část evropského Ruska jako například Smolenskou oblast). Poláci jsou samozřejmě blízkým národem spojeným mnoha vazbami s Čechy i s Maďary, nicméně jejich pozice je trochu odlišná. Někdejší Rzeczpospolita se primárně neorientovala na řešení středoevropských otázek, ale díky svým severním a východním državám zasahovala především do osudů severní a východní Evropy (konflikty se Švédy, Rusy, Ukrajinci). Problémy a starosti Vídně, Prahy nebo Budína byly ve středověku a v období raného novověku Varšavě a Vilniusu pomyslně dost vzdáleny. Velké Polsko se tedy střední Evropě poněkud odcizilo. Výjimkou byl jen společný boj proti Turkům. Chceme-li, střední Evropa je poměrně dobře ohraničena i z hlediska přírodního. Na severu ji od ostatní Evropy oddělují české hory (i na západě) a Tatry, na východě a jihovýchodě pak Karpaty. Na jihu můžeme jako přirozenou hranici středoevropského prostoru chápat řeky Dunaj a Sávu, případně Dinárské pohoří, a samozřejmě Alpy (i na západě). Zeměpisné ukazatele tedy někdejší i současnou Rzeczpospolitu také zčásti vylučují z teritoria střední Evropy.

Středoevropské vize jsou dnes ovšem často zpochybňovány jako idealistické a nerealistické, neracionální (prý jsme všichni přeci pevnou a nezpochybnitelnou součástí Západu), v poslední době jsou označovány dokonce jako protievropské či proruské. Podle těchto kritiků existence svébytné střední Evropy a české příslušnosti k ní tedy byli proevropští demokraté jako František Palacký, Erhard Busek, Otto von Habsburg, Milan Hodža nebo Árpád Göncz protievropskými činiteli ve službách Moskvy??? Ze střední Evropy zkrátka nikam neutečeme a tomuto specifickému teritoriu rozhodně nikdy neprospívalo, když jednotlivé národy zde žijící spolu nespolupracovaly nebo se dokonce uchýlily k vzájemnému konfliktu (např. válka o Těšínsko, válka o Slovensko). Proto i dnes není zrovna prozíravé a je to značně smutné, pokud například česká reprezentace odmítá jednat s politiky maďarskými či slovenskými jen proto, že tam zrovna nevládnou stejně nadšení liberálové jako jsou oni. Sousedy si nevybíráme a je koneckonců jejich suverénním právem si vybrat své představitele. Stále navíc nepřestalo platit přísloví, že když se dva perou, třetí se směje.