Snad každý den letošního roku byla v televizních novinách reportáž z lesního požáru, nebo zmínka o něm. V ČR byl první rozsáhlý požár v Národním parku České Švýcarsko, ke kterému došlo 2. května 2026. Požár byl co do rozsahu daleko za požárem z noci z 23. na 24. července 2022, který vypukl rovněž v Národním parku České Švýcarsko, a byl dosud největším lesním požárem v historii ČR. Tehdy se oheň rozšířil na 1060 ha a bojovalo s ním 21 dní šest tisíc hasičů. To, že ve stejném NP došlo krátce po sobě ke dvěma zničujícím lesním požárům není náhodné, ale je důsledkem „ochrany přírodních sil“ praktikovaným vedením NP.

Po celém světě je letos lesních požárů mimořádné množství, a vzhledem k obrovským hmotným i nehmotným škodám, evakuaci tisíců lidí a ztrátám na životech, se lesní požáry staly celosvětově aktuálním tématem. Jako jejich příčina je vždy udáváno dlouhodobé sucho a vysoké teploty, ale s tímto tvrzením nekoresponduje fakt, že ve Švýcarsku, Rakousku a Finsku nedošlo do konce července k žádným rozsáhlým lesním požárům, a shodná situace ve Švédsku umožnila poskytnutí jejich hasicích letadel na pomoc nejhůře postižené Francii a Španělsku. Záměrně se nikde neuvádí, že požár může vzniknout jen v lese, ve kterém je nahromaděn hořlavý materiál, tj. suché dříví! Asi jediný v ČR, kdo to zmínil, byl při letošním požáru v NP České Švýcarsko generální ředitel Hasičského záchranného sboru ČR genpor. Vladimír Vlček, který zdrženlivě prohlásil, že příčina požáru je v šetření, ale zmínil se o nepředstavitelném množství hořícího suchého dříví!

Evropský lesnický institut (EFI) upozornil 4. února 2026, že Evropa musí změnit přístup k lesním požárům a zaměřit se více na jejich prevenci než na hašení. Návrh EFI na zvyšování odolnosti krajiny prostřednictvím aktivního lesního hospodaření, odstraňování nahromaděné biomasy, podpory pastvy a agrolesnictví poté vydala EU jako doporučení.

Po požáru v roce 2022 vyslovily obce dotčené požárem a lesníci názor, že příčinou devastujícího požáru nebylo jen sucho, ale především ponechání obrovského množství suchého požárně nebezpečného dříví v lese, a že požár byl přímým důsledkem rozhodnutí Správy parku nezasahovat proti kůrovci a stojící kůrovcové souše ponechat osudu. Očekávaná věcná diskuse o vhodnosti či nevhodnosti „koncepce ponechávání suchého dříví přirozené dekompozici“ a „koncepce bezzásahovosti“ při probíhajících změnách klimatu byla tehdy „vědeckou frontou“ uťata v zárodku.

Dva, rychle za sebou jdoucí devastující lesní požáry na území téhož NP dokázaly, že v bezzásahových zónách se riziko požáru rovná jejich statistické jistotě, a náhodný zůstává jen čas, ve kterém k němu dojde! Při vyhlašování bezzásahových zón byly preferovány skupinové zájmy ochránců přírody před zájmem celospolečenským, kterým je citlivé hospodaření v krajině a chránění jejich jedinečných fenoménů. Při prosazení bezzásahového režimu v Národním parku České Švýcarsko byla ignorována důsledná ochrana krajinného rázu, tj. jedinečné geomofologie skalních měst, přestože je „ochrana jedinečných geomorfologických hodnot“ a „zachování typického vzhledu krajiny“ jmenovitě uvedena v § 1. odst.1. Zákona č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko, a mění se zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a místo ochrany vyjmenovaných fenoménu NP nezodpovědně uplatňuje bezzásahovost na celé ploše NP.

Argumentace pro „ponechání mrtvého dřeva k přirozené dekompozici“ je záměrně matoucí, protože „přirozená dekompozice dřeva“ není nic jiného, než nevědecky znějící „hnití dřeva“ působené dřevokaznými houbami. Ty efektivně rozkládají dřevo jen při jeho vlhkosti 60 % a více. Taková vlhkost je u stojících souší a dřeva ležícího bez dotyku s půdním povrchem nedosažitelná, protože průměrný roční úhrn srážek v Hřensku je pouhých 569 mm (aktuální klimatický normál pro celou ČR za období 1991–2020 činí 684 mm), což na udržení vlhkosti mrtvého dřeva nestačí. Vlhkost na vzduchu prosychajícího dřeva rychle klesne až na 15 % a proto není dřevokaznými hubami kolonizováno.

Vyžadované ponechání kmenového dříví v porostu pro zachování živin je zcela nevýznamné, jak dokázal Kreutzer (1973). Nejvyšší obsah základních živin je v jehličí, což znamená, že při odebrání kmenového dříví zůstane většina živin v koloběhu! To by mělo ekologům vysvětlit, proč všechny lesy nezhynuly deficitem živin. Je to proto, že jehličí se během života stromu obměňuje, strom nejprve shazuje nejstarší ročníky jehličí a celá obměna proběhne za 3-7 let. Opad jehličí za celé obmýtí zůstává v ekosystému, a lesníci mohou ještě vylepšit bilanci živin z jehličí ponecháním klestu na místě těžby až do opadu jehličí. Ponechávání jehličí v porostu má tedy zcela zásadní význam, což vysvětluje, proč jen při hrabání lesního steliva docházelo k významnému ochuzení stanovišť a netvárnému růstu následných porostů.

Bezvýznamnost ponechávání kmenového dříví v porostech z obavy o dostatek živin prokázalo staleté využívání všech těžebních zbytků na otop. Ještě počátkem šedesátých let nezůstávaly v blízkosti obcí ani šišky, natož klest, a ve vzdálenějších porostech byl klest snášen či shrnován na hromady a pálen. Ponechání klestu na těžební ploše, ať rozptýleně, nebo v hromadách je nežádoucí, protože omezuje plochu pro zmlazení či zalesnění a vytváří úkryt pro drobné hlodavce (hryzce, hraboše), kteří se pod nimi ukrývají před sovami, dravci a šelmami, a zvyšuje nebezpečí požáru. Pálení klestu se provádělo jen za vhodného počasí, což bylo nezbytné především při pálení klestu pod porostem po prosvětlovací seči.

Pokud se ekologové obávají, že po těžbě dříví zůstane v porostech málo dendromasy k zetlení, je třeba uvést, že ve statistikách vykázaná těžba v m³ (resp. dodávky v m³), představuje jen cca 50 % vyprodukované dendromasy. Odříznutý vršek stromu, větve a jehličí (listí) představuje 15-25 %, kořeny a pařez 10-15 % a 10 % připadá na kůru. Mimo kůry na kmenovém dříví, končící u odběratele dříví, všechna další dendromasa zůstává na místě.

Požářiště v NP české Švýcarsko v roce 2022
(foto Jan Solař)

Z pohledu na požářiště v Pravčickém dolu v Národním parku České Švýcarsko z roku 2022 čiší totální zmar, a vtírá se otázka, jak mohl někdo dopustit, že tak vypadá území s nejvyšší právní úrovní ochrany přírody v republice! Logicky znějící odpověď neexistuje. Místo toho, aby ředitel NP vyvodil osobní zodpovědnost z apokalyptické zkázy lesních porostů na 1100 ha národního parku, který mu byl svěřen do péče, bezzásahovost okamžitě zrušil a zastřelil se, v nezodpovědné praxi se pokračuje dál až do letošního požáru. Tak to bude i nadále, protože cvičené oko ekologů a ochránců přírody přece nevidí bezútěšné požářiště, ale „příležitost pro obnovení biodiverzity a uvolnění živin“. Tak vidíme v praxi, jak vypadá ochrana určitého fenoménu až do jeho zničení.

Proti bezzásahovosti nabízí lesníci citlivé hospodaření v krajině, které je v chráněných oblastech nákladnější, ale rozdíl v nákladovosti je proti nákladům na hašení potenciálních požárů zanedbatelný. Vyklizování a přibližování dříví je řešitelné lanovkovými technologiemi (a vrtulníkovým soustřeďováním dříví), které už byly ve skalních městech používány, a průsek pro jejich trasu býval východiskem přirozené obnovy. Po zkušenostech s požáry ve skalních městech by bylo v budoucnu vhodné používat stromovou metodu, aby klest zmizel z porostu současně s kmenovým dřívím a nevytvářel požární nebezpečí.

Pokud lesníci znají způsoby citlivého lesnického obhospodařování lesů v chráněných oblastech, a v minulosti je prakticky zvládli!, neexistuje jediný racionální důvod k hromadnému vyhlašování bezzásahových území. Ta mohou mít význam jako výměrou omezené studijní objekty, ale v žádném nemohou být velkoplošným způsobem ochrany přírody!

Pořizování hasební techniky je nadále nezbytné, ale nutné je především se zaměřit na důslednou čistotu lesa výrazným omezením těžebních zbytků v porostech. Prevence musí převážit před hašením! Především by se ale měla okamžitě omezit všemohoucnost „ekologů a ochránců přírody“, kteří se na svěřeném území chovají jako „na dobytém území“, a to co považují za ochranu území, je řadovými občany vnímáno jako totální devastace. Požadavek na omezení jejich „všemohoucnosti“ je ale bohužel „hlas volajícího na poušti“.