Den 25. únor 1948 sotva bude letos nějak významněji připomenut: není „kulaté“ výročí a jsou jiné starosti. Ale připomínat historii v souvislostech snad není na škodu, i když to není zrovna aktuální.

Předně k 25. únoru, tedy komunistickému převzetí moci v tomto roce, nepředcházel nějaký „výstřel z Aurory“, výzva k povstání nebo cokoliv podobného. Komunistická strana Československa se opravdu od konce války systematicky připravovala na toto převzetí moci, a to i násilnou cestou. Existovaly velké dodávky zbraní ukrývaných v továrnách a vyzbrojováním tzv. Lidových milicí. Ale v únoru 1948 nic takového nebylo zapotřebí. Mimořádnou příležitost jim poskytl, z tehdejšího ústavního hlediska nepochopitelný čin: osm ministrů tzv. demokratických stran podalo ve vládě, které předsedal K. Gottvald, demisi v představě, že prezident tuto demisi nepřijme a budou vypsány nové volby. Ale odstoupením ministrů vlády není postavení předsedy vlády nikterak ohroženo a ten může bez problémů doplnit vládu jinými ministry. Zda se souhlasem prezidenta či bez něj je sporné i dnes. Požadavek K. Gottvalda, aby prezident republiky E. Beneš demisi přijal, byl ale ústavně zcela oprávněným požadavkem. A pokud za demisionující ministry se v oněch demokratických stranách – ve straně lidové i národně socialistické – našli ti, kteří do Gottwaldovy vlády byli ochotni za demisionující ministry vstoupit, pak vláda Národní fronty mohla pokračovat jako před demisemi. A pokud se členy vlády stal i vítězný generál L. Svoboda a oblíbený J. Masaryk nebylo co řešit. Tvrzení ,že „Beneš vydal republiku komunistům“ není ničím jiným než dějiny deformujícím tvrzením, i když je, v jiné podobě, ostudně umístěno jako „dodatková tabulka“ u pomníku E. Beneše na pražských Hradčanech.

Odstoupivší ministři si pak v emigraci vyčítali, kdo to zavinil. Dávali vinu „slabému“ Benešovi. Nechápali, že i kdyby jejich záměry vyšly a byly by vypsány nové volby, stala by se KSČ bezpochyby jednou z nejsilnějších politických stran. Bez ní tak jako tak žádnou vládu v demokratických podmínkách sestavit nešlo. Ale především nechápali jedno: doba demokratických podmínek skončila nejen u nás, ale i v polovině Evropy. A to nikoliv jen ruskou okupací, jak by krátkozrace bylo možné uvažovat dnes, ale především existencí Moskvě naprosto podřízených komunistických stran, bez nichž by to nešlo. Rakousko bylo také z velké části obsazeno Rudou armádou, ale k „socialistickému táboru“ se nepřipojilo. Přítomnost Rudé armády bez ochotných komunistů k tomu prostě nestačila.

Komunistická strana projevila v únorových dnech značnou organizační schopnost. Svolala velkou demonstraci již 21.2, sjezd závodních rad 22.2, vytvoření Akčního výboru Národní fronty 23. 2 a generální stávku 24.2. Bez internetu. Dnes Chvilky, které si v prosinci zadají náměstí a teprve v únoru následujícího roku svolají shromáždění, vypadají zvláštně. Komunistům stačili čtyři dny, aby provedli mobilizaci významných skupin obyvatelstva, přičemž demokratické strany se nezmohly na nic.

Komunistická strana – ať se nám to dnes líbí nebo ne – měla tehdy podporu velké části občanů. Měla jistou autoritu pro nepopíratelnou – byť později neúnosně zveličenou – účast na protifašistickém odboji a s jejími požadavky na znárodnění a později i na odebrání majetku nejen zbohatlíkům, velká část občanů souhlasila. Únorový převrat měl pro zejména sociálně slabší skupiny obyvatel i pozitivní důsledky. Řada lidí poprvé dostala důchod, poprvé placenou dovolenou a nové byty. Masová účast na politických manifestacích nebyla zcela vynucená. Jistě, v přípravě na průvod na 1. máje si později mohl kádrovák zjistit, kdo z podniku se účastnil a kdo nikoliv. Ale to nevysvětluje tehdejší statisícová shromáždění na ulicích např. při pohřbu K. Gottvalda a později totéž při pohřbu pozdějšího prezidenta A. Zápotockého. Sám si pamatuji, jak jsem musel v listopadu 1957 stát v plné zbroji „čestnou stráž“ u jakéhosi katafalku, zřízeného v této souvislosti na dvoře karvinského Dolu 1. máj, kde jsem tehdy musel pracovat. A pamatuji si na nelíčený a zcela upřímný zármutek havířů, kteří se zde shromažďovali. Jako vojáka u „černých baronů“ mně to připadalo jako z jiného světa. Ale takový svět byl a nemá smysl to popírat.

Co se vše stalo potom a jak to nakonec všechno dopadlo, je jinou kapitolou nejen našich dějin, kterou, jak se obávám, že jsme ještě nepřečetli dokonce. Neboť náš „Únor“ byl jen střípkem dějin, kdy stalinský komunismus pohřbil, snad nikoliv navždy, sny starých socialistů o společnosti, ve které by zisky zaměstnavatelů byly spravedlivě rozdělovány i ve prospěch zaměstnanců a veřejných potřeb. Ale dnes se zdá, jakoby byla pohřbena i pozdější tvrzení o tom, že liberální demokracie je podmínkou existence kapitalistického systému. Když světovou velmocí se stává země vedená Ústředním výborem Komunistické strany Číny…

Psáno pro PL