Většinu svého profesního života jsem pracoval ve službách. Myslím pomáhající služby, nikoli prodej dámských kabelek. Možná proto mám po pravomocném rozsudku nad psychiatrem Janem Cimickým problém, který je o poznání horší než to, co doktor Cimický celý život vyváděl.
Mám problém s jeho okolím.

Jan Cimický dostal pět let vězení a desetiletý zákaz lékařské praxe. Soud ho pravomocně uznal vinným ve čtyřech případech sexuálního útoku a pětatřiceti případech vydírání.

Devětatřicet skutků v období mezi lety 1979 a 2019. Čtyřicet let. To číslo je pro mě děsivější než těch devětatřicet. Protože Cimický nepracoval někde v opuštěné hájovně. Pracoval ve zdravotnictví, tedy v sektoru plném lidí. Měl kolem sebe kolegy, nadřízené, podřízené, zdravotní sestry, další lékaře. Pohyboval se v profesním prostředí, které samo sebe považuje za jednu z nejodpovědnějších částí společnosti.

Když jdete k psychiatrovi, nechcete s ním řešit rozbité auto ani daňové přiznání. Přinášíte mu svoji duši. A přicházíte v okamžiku, kdy jste slabí, nejistí, nemocní nebo zoufalí.
Mocenská nerovnováha mezi lékařem a takovým pacientem je obrovská. A právě proto musí být odpovědnost pracovníků pomáhajících profesí stejně velká.

Jenže z veřejně známých informací z procesu vyplývá něco mimořádně nepříjemného.
O Cimického chování se mezi některými lékaři mluvilo. Sexuoložka Hana Fifková u soudu vypověděla, že v Bohnicích bylo jeho chování předmětem rozhovorů, i když si tehdy nikdo nebyl jistý. Do její ordinace přicházely ženy, které popisovaly nevhodné chování lékařů, a mezi opakujícími se jmény bylo i jméno Jana Cimického.

A pak přišel rok 1996. Tehdejší ředitel bohnické léčebny Zdeněk Bašný dostal podněty týkající se Cimického jednání vůči pacientkám. Popsané chování podle něj nebylo v souladu s běžnými lékařskými postupy, takže po druhém podnětu skončil Cimického pracovní poměr.

Tohle je zásadní okamžik celého příběhu. Protože co následovalo? Cimický odešel a otevřel si Centrum duševního zdraví Modrá laguna. A pracoval dál, ačkoli jeho tehdejší nadřízený a jejich profesní komora se měli společně postarat o to, že Cimický si už ani neškrtne, vyjma psaní poezie a detektivních příběhů.

Nestalo se. A to je pro mě jako člověka z pomáhajících služeb naprosto fascinující. Máme přece standardy kvality, etické kodexy, vnitřní směrnice, kontrolní mechanismy. Školení, GDPR a BOZP.

Umíme vytvořit dokument skoro na všechno. Ale základní otázka zní: Umíme ochránit člověka před člověkem? A ještě nepříjemnější otázka: Umíme upozornit na vlastního kolegu?
Protože profesní solidarita je krásná věc pouze do okamžiku, kdy začne chránit profesi před ostudou místo pacienta před újmou. Pak už to není solidarita, ale spoluvytváření toxického prostředí, ve kterém se problém může jen zvětšovat.

Nechci zpětně obviňovat každého psychiatra, který někdy prošel Bohnicemi. To by bylo absurdní a nespravedlivé. Spousta lidí samozřejmě nic vědět nemusela. Někteří mohli slyšet jen neurčité řeči. A někteří se zjevně pokoušeli situaci řešit.
Chtěl bych jen upozornit, že potřebujeme systém, který nebude fungovat jen tehdy, když se objeví hrdina ochotný riskovat kariéru. Musí fungovat i tehdy, když jsou všichni ostatní obyčejní lidé.
Člověk pracující v jakékoli pomáhající profesi musí vědět, kam může podezření oznámit. Musí vědět, že se jím někdo bude zabývat. Musí být chráněn před odvetou. A především musí být jasné, že loajalita ke klientovi a pacientovi stojí výš než loajalita ke kolegovi.

Tohle bych napsal na první stránku každého etického kodexu. Když musíte volit mezi pověstí instituce a bezpečím člověka, kterému máte pomáhat, měli byste chránit člověka. Vždycky.

A překvapovala mě během procesu ještě jedna věc.

Cimický chodil k soudu a nikdy se, pokud vím, nenašel žádný táta, manžel, bratr nebo přítel některé z napadených žen, který by mu dal do držky. Promiňte, že to říkám takhle, ale nemůžu si pomoct.
Nejsme na Blízkém východě, takže nevolám po krevní mstě a samozřejmě nechci nahrazovat soud ulicí. Jen přiznávám, že mě ta myšlenka napadla.
Možná proto, že v celém tom příběhu vidím strašně mnoho pasivity. Někdo něco slyšel, někdo měl podezření. Některé ženy se bály oznámit, co se jim stalo. Další se obávaly, že jim proti známému lékaři nikdo neuvěří.
A roky běžely.
Nakonec zasáhla justice a Cimický půjde na pět let do vězení. Deset let nesmí vykonávat lékařskou praxi.

Případ uzavřen? Právě naopak.

Případ Cimický by měl být povinnou případovou studií pro všechny pomáhající profese. Pro lékaře, sestry, psychology, sociální pracovníky, učitele, pečovatele, vedoucí pracovníky pomáhajících služeb. Protože všude tam existuje stejná nerovnováha.
Na jedné straně člověk, který má znalosti, funkci, autoritu a instituci za zády. Na druhé straně člověk, který potřebuje pomoc.

Etický kodex není papír pověšený na webových stránkách. Etika začíná přesně v okamžiku, kdy zjistíte něco, co jste zjistit nechtěli. O kolegovi, o šéfovi, o slavném doktorovi. A tehdy existují dvě možnosti. Něco udělat nebo neudělat nic. V případu Jana Cimického trvala cesta ke konečnému verdiktu zatraceně dlouho.

Příště bychom měli být rychlejší.