Pod tímto názvem existuje film o statku a rodině, která na něm staletí hospodařila. Statek přežil obě světové války, věznění svého hospodáře v 50. létech, znárodnění a následné nehospodaření JZD až po restituce v 90. létech. Teď kvete jako kytka, potomci rodiny na něm opět hospodaří. To je ukázka dobrého konce příběhu, jaký nebyl v době socializmu neobvyklý, ale konec dobrý, všechno dobré.

Vypůjčím si název tohoto filmu pro jiný příběh, z doby dnes tolik zmiňovaného odsunu z pohraničí, kde bylo většinově obyvatelstvo, hovořící německy. Ale nebyl pouze odsun z tzv. Sudet. Tento další příběh se dá vyprávět jako pohádka:

byl kdesi jeden kníže a nerozuměl si příliš s kněžnou. A tak se s ní rozvedl. Protože rozvod mezi knížaty nebyl v té době obvyklý, vlastně společensky nepřijatelný, jeho knížecí přátelé k němu přestali jezdit na návštěvu a on se začal cítit osamělý. Kousek za hranicemi jeho panství ale byla jiná knížata, která sice mluvila jiným jazykem, ale protože on sám uměl čtyři jazyky, začal se přátelit s nimi. Zval je na hony, hostiny, výlety po okolí a dokonce si našel mezi nimi novou manželku.

Nějak si ovšem „nevšiml“, že ti jeho noví přátelé, kromě jiného jazyka, používají i jiné odznaky na svých uniformách a na míru šitých oblecích. Ty odznaky se velmi podobaly znaku, který už sice používali staří Etruskové, (je dodnes vidět vytesán na jedné skále nedaleko městečka Tuskania v Itálii), ale nějak si ho přisvojili i jeho noví kamarádi z NSDAP. Ale což! Měl novou společnost a uměl se s ní domluvit.

Problém přišel až v době, kdy měl úředně sdělit, jaké je vlastně národnosti. Ale protože se mezi svými kamarády cítil dobře a také proto, že knížata se o takovou drobnost, jakou je národnost, moc nestarají, přihlásil se k národnosti svých nových přátel, k národnosti německé. Toto rozhodování potkalo nejen knížete, ale i jeho zaměstnance. Ať mluvili česky nebo německy, pokud si chtěli udržet své zaměstnání, museli volit. A protože košile bližší než kabát, zvolili národnost německou. Ale což! V lesích kolem jeho sídel bylo přece krásně! A mluvit německy v té době uměl přece skoro každý.

Pak přišel zábor Sudet a válka. A když válka skončila na našeho knížete dopadly zákony prezidenta republiky o vyvlastnění majetku zrádců a kolaborantů. Nejen vyvlastnění, ale i rozhodnutí (konference v Postupimi) o odsunu. Toto rozhodnutí dopadlo nejen na knížete, (ten ale odcestoval v mezičase do Argentiny, kde pobývala jeho první manželka se synem), ale i na zaměstnance. Ti, kteří se přihlásili k německé národnosti-a byla jich většina, šli do odsunu.

Než se ale vše administrativně připravilo, byli soustřeďováni v táborech. Jeden z nich byl v Podkrkonoší, v obci Sluneční stráně. A protože zaměstnavatelé, kteří potřebovali pracovní síly, přijížděli do těchto táborů a pracovníky si se zárukou návratu odváželi. Tento způsob pomoci byl úřady velmi vítán. Přes zimu je totiž měl kdo živil.

Kromě jiných byl ve Slunečních stráních i bývalý ředitel panství onoho knížete s manželkou. Starší pár odjížděl z tábora se slovy, pronesenými perfektní češtinou: „To víte, kníže pán byl Němec, tak my jsme se museli přihlásit také k Němcům“. Ti dva starší lidé nikomu neublížili, ale v danou chvíli zapomněli, kdo jsou.

Po zimě, kterou prožili a pracovali na statku v Čechách, přišla výzva k odsunu. Oba se se svým dočasným zaměstnavatelem loučili a děkovali mu, že se k nim choval jako k lidem. Jejich pouť skončila v Bavorsku, kde se díky svým odborným znalostem později oba dobře uplatnili.

V 60. létech svého tehdejšího dočasného zaměstnavatele přijeli do Čech navštívit. Statek, kde kdysi pracovali, byl hospodařením JZD téměř v rozvalinách. Jejich dřívější zaměstnavatel, vzdělaný, schopný člověk, byl jako kulak vystěhován a pracoval v dělnické profesi.