První učitelkou v Jitřence na byt a stravu byla slečna Dvořáčková. Přišla do Horních Mokropes hned po absolvování učitelského ústavu a pan řídící Bezděk přišel za babičkou s prosbou: "Milostpaní, potřeboval bych ubytování pro mladou učitelku, je svobodná, nikoho tu nezná, a tak mě napadlo, že u vás ve vile by se třeba nějaký pokojík pro ni našel. Obědy by jí dávala moje paní u nás ve škole, ale kdyby nějaká večeře u vás mohla být, slečna učitelka by byla určitě vděčná. Babička souhlasila, slečně zařídila nahoře v patře pěkný pokoj, snídala a večeřela dole v kuchyni s rodinou a byla v Jitřence dlouhou dobu velice spokojená. Tak nastala v Jitřence tradice učitelských podnájmů.

Poslední v řadě učitelských podnájemníků v Jitřence byla slečna Orensteinová. V té době byla Dáďa už dospívající dívka, navštěvovala měšťanku v Radotíně a slečna s ní jednala skoro jako se sobě rovnou a to se Dádě moc zamlouvalo. Slečnu ráda navštěvovala v jejím pokojíku nahoře v patře, kde se Dáďa cítila jako v úplně jiném světě. Slečnin pokoj na ni působil nezvykle romanticky, protože učitelka si ho vyzdobila podle svého a to Dáďu okouzlilo. Okno bylo zakryté bílými, jakoby nadýchanými záclonkami, ty slečna sama vyšila stříbrnými hedvábnými nitkami. Večer, když společně pily čaj ze skleněných šálků zasazených do stříbrných držátek, zatahovaly přes záclonku na okně závěs z blankytně modré látky, na které byly zobrazeny plachetnice plující po moři. Ze stejné látky s plachetnicemi byl i přehoz s nabíraným kanýrem na posteli. Slečna totiž snila o tom, že se jednou určitě podívá na Jadran, k moři, o kterém jí Dáďa tak zaníceně vyprávěla. Jindy zase slečna učitelka líčila život v malém středočeském městě, kde její tatínek vlastnil obchod s textilem.

"Maminka do zaměstnání nikdy nechodila, starala se o mne a o bratra. Bratr je o dost mladší než já a chodí do gymnázia tam u nás; je sice teprve v sekundě, ale po maturitě chce na Karlově univerzitě studovat medicínu. Víš, Dádinko, my jsme sice židé, ale náboženské tradice udržujeme už jen symbolicky. Tatínek s maminkou chodí do synagogy, ale my s bratrem jsme dávno přestali a rodiče nám to nemají za zlé. Kamarádíme se s židy i s křesťany a nestaráme se o to, kdo na co věří nebo jestli je dokonce ateista. Ovšem obě mé babičky vedly košer domácnosti, představ si, že u nich se vařilo v jiném nádobí maso a v jiném mléko," vyprávěla slečna učitelka a Dáďa její vyprávění sledovala s velkým zájmem; taktně přitom ovšem zamlčela, že její dědeček, pocházející ze silně protižidovské Polné, často na své židovské kolegy z branže nasazoval. "Jó Židi, ty v tom umějí chodit, kdepak na ně my ostatní nemáme," nechával se často slyšet.

Ale na slečnu Orensteinovou nedal on ani babička dopustit. "Je to slušná dívka a to je pro mne hlavní. Tady ve vsi ji mají všichni rádi a je jim úplně jedno, že je Židovka. Když ji sem rodiče na začátku přivezli, viděla jsem, že to jsou moc milí lidé, kteří kvůli dětem slaví dokonce i Vánoce s dárky a se stromečkem," vykládala babička a dědeček dodával: "To máš pravdu, slečnu už beru, jako by byla naše vlastní, a Dáďa se od ní toho může hodně naučit."

Dobré časy ubíhaly a přicházely špatné, které se postupně měnily na přímo tragické. Německo zbrojilo a sílila tam nenávist proti Židům. V roce 1933 přinesly noviny zprávu, že v Mariánských Lázních byl německými fašisty úkladně zavražděn německý židovský filosof Theodor Lessing. Politická vražda vyvolala paniku nejen v Československu, ale i v dalších demokratických zemích. O události se psalo jako o první oběti fašismu v Československu.

Když v září 1938 Němci zabrali Sudety, stávala seslečna Orensteinová čím dál zasmušilejší a svěřovala se Dádě: "Dádinko, já mám z toho uřvaného Hitlera strašný strach, hlavně se bojím o naše doma, o maminku, o tatínka, o bratra. Ale i o sebe, odjakživa jsem chtěla být učitelkou a teď v Německu už Židé nesmí učit, představ si to! "

Jednou v zimě seděla slečna se všemi dole v kuchyni u večeře a babička při poslechu rozhlasu lamentovala: "Pro Boha svatého, co se to v tom Německu děje a co bude tady s námi?" A v tom došlo k něčemu, k čemu dojít nemělo. Dědeček se totiž neudržel a nehledě na přítomnost slečny Orensteinové vykřikl: "Za to všechno můžou židáci!"

Slečna strnula v úleku, pak položila příbor, rozplakala se a utekla nahoru do svého pokoje. Ráno před vyučováním si snesla dolů zavazadla se všemi svými věcmi; v kuchyni byla jen babička, dědeček odjel brzy ráno do Prahy a Dáďa do Radotína.

"Paní Holubová, moc vám za všechno děkuji, až do včerejška jsem u vás byla spokojená, ale teď už tady být nemůžu.Ve statku pronajímají pokoje, jeden je volný. Pozdravujte Dádinku, tu knížku od Karoliny Světlé, kterou jsem jí půjčila, ať si nechá na památku. A ať za mnou nechodí, bylo by to moc smutné setkání pro nás obě. " Babička ustrnula: "Slečno, neblázněte, nikam nechoďte, vždyť našeho dědečka znáte, on to přeci tak nemyslí, zůstaňte u nás, prosím vás." Ale slečna už potichu za sebou zavřela dveře od kuchyně a odešla z Jitřenky navždy.

Dáďa byla nešťastná, když zjistila, co se stalo, a chtěla se za slečnou učitelkou hned do statku vypravit. Ale babička ji zarazila: "Dáďo, nechoď tam, slečna si to nepřeje a má pravdu, jen by vás to obě rozesmutnilo." Dáďa na ni tedy jen se smutkem vzpomínala a knížku od ní opatrovala jako svátost. Věděla o slečně i nadále všechno od své kamarádky Milušky, dcery statkáře, u kterého učitelka bydlela. Slečna stále učila v mokropeské obecné škole a ve vsi se těšila všeobecné přízni. Když v březnu 1939 Němci vtrhli do Prahy, dostala Dáďa o učitelku strach. "Co s ní, babičko, teď bude?" Babička neodpověděla, jen smutně pokrčila rameny.

Nastal poslední měsíc školy toho smutného roku 1939. Dáďa ten den měla vyučování jen dopoledne a vracela se ze školy odpoledním vlakem. V Mokropsech se v té době na zastávce přecházelo na druhý peron po lávce nad kolejemi. Dáďa už byla nahoře, když z druhé strany přijížděl vlak směrem na Prahu. V tom uviděla na nástupišti slečnu Orensteinovou obklopenou dětmi z její třídy. Šly ji doprovodit, ve škole už učit jako Židovka nesměla.

"Slečno učitelko, slečno učitelko, počkejte na mě!" Dáďa odhodila školní tašku a běžela, co nejrychleji mohla, s lávky po schodech dolů. "Slečno, prosím vás, počkejte chvilku," ale v tom spadla ze schodů a pod nimi zůstala ležet s bezvládnou rukou. Slečna učitelka mezitím nastoupila do vlaku a odjížděla směrem na Prahu. Dáďa se s ní rozloučit nestačila.

V září 1941 nastoupil v Praze nový říšský protektor Reinhard Heidrich. Dva dny na to vydal výnos nařizující uzavření všech židovských synagog a modliteben. Současně nařídil uvalit ochrannou vazbu na Čechy, kteří zvlášť demonstrativně projeví své přátelství k Židům, tj. nařídil je uvěznit v koncentračním táboře. Židovské osoby starší šesti let byly od nástupu Heidricha na Pražský hrad povinny nosit žlutou hvězdu.

V té době navštěvovala už Dáďa v Praze v Podskalské ulici rodinnou školu. Jednou čekala na Palackého náměstí na tramvaj a najednou ji na druhé straně ulice uviděla. Měla na kabátě velkou žlutou hvězdu, ale byla to ona, slečna učitelka. "Slečno Orensteinová," vykřikla Dáďa a už běžela mezi auty za ní.

"Ne, Dádinko, se mnou nesmíš mluvit, byly bychom obě nešťastné," a dodala: "Pozdravuj babičku a maminku, často na vás vzpomínám." Tehdy Dáďa viděla svou židovskou přítelkyni naposledy.

První transport Židů z Protektorátu Čechy a Morava do Terezína byl vypraven 4. 12. 1941. Celkově terezínským ghettem prošlo na 155 tisíc lidí, z nich druhou světovou válku nepřežilo 118 tisíc osob.

Praha, říjen 2011

P.S. Za necelý rok, 12.11.1942 odešel také transport s židovskými obyvateli Černovic, malého městečka na táborsku. Po válce se do Černovic žádný z přeživších Židů nevrátil, židovský hřbitov pustl a zarůstal.

V roce 2002 byla odhalena upomínka na osudy Židů s vazbou na Černovice, která vznikla díky Michalu Arendovi žijícímu ve Švýcarsku a německému sochaři českého původu Michaelu Deimlovi.

Náhrobek pohlcuje bříza a mech, ale naše paměť by zarůst neměla.

Vyleštěná deska nám nastaví zrcadlo svědomí.

Za rok po prvním transportu odešel i ten z Černovic.

Zloba ale propukla již dřív.

Kameny zhmotnily drtivou skutečnost počtu obětí a přeživších

http://www.marcela-matejkova-story.estranky.cz/