19.3.2024 | Svátek má Josef


PŘÍBĚH: Můj absces

4.7.2020

Před pár dny ke mně dorazila nezvaná návštěva. Jmenuje se periproktální absces a věřte, že není o co stát. Je to velmi nepříjemné, bolestivé a obtěžující. Nemůžete sedět, chodit ani ležet, natož spát, protože to vám neustálá intenzivní bolest nedovolí. Vzhledem k tomu, že mě tato životní radůstka potkala již podruhé, tak jsem věděl, nebo jsem si alespoň myslel, že vím, do čeho jdu a co bude následovat. Život mě ale opět přesvědčil o tom, že si nikdy ničím nemůžete být jisti.

Hned ráno jsem, co mi to můj stav dovolil, běžel, nebo spíše kulhal do nemocnice doufaje v hospitalizaci, podání analgetik a chirurgické řešení mého malého problému. Paní doktorka mě ale i přes mé protesty a ujišťování, že vím, co mi je a jak se to dá vyřešit, přesvědčila, že je mi vlastně něco úplně jiného a poslala mě domů s tím, že si objednám čípky, které mi do týdne vyrobí a potom se budu 14 dní léčit. Řekl jsem si, že asi ví mnohem lépe než já, co se v mém těle děje, konec konců, dlouho předlouho na to studovala, a spokojen jsem odkulhal domů.

Běžná analgetika, která paní doktorka doporučila, mi však od bolesti nikterak nepomohla, takže jsem doslova přetrpěl noc a ráno jsem opět co nejrychleji, ale o mnoho pomaleji než předchozí den spěchal do nemocnice, stejně jako prvně jsem zaplatil 90 Kč a asi po hodině čekání vstoupil do ordinace. Tam seděl chápavý mladý doktor, který si vyslechl moje nářky a jal se mě opatrně, leč důkladně vyšetřovat per rectum. Nebudu zde popisovat, jaké jsem při tom zažíval pocity, nakonec do nemocnice jsem sotva došel z důvodu bolesti, která se vyšetřením bez jakéhokoliv znecitlivění mnohokrát znásobila. Říkal jsem si, že teď už snad dojde na řešení mého zdravotního problému a opravdu. Chápavý pan doktor mi řekl, že asi mám pravdu a skutečně se jedná o periproktální absces, ale že to ještě není na chirurgické řešení, a tak jsem dostal tabletku a kulhal zase domů.

Další probdělá noc a hned ráno téměř neschopen chůze, myšlenky zahalené závojem bolesti jsem se vleže na pupku nechal odvézt zpět do nemocnice, kde po dalším hodinovém čekání v ordinaci stál lékař, který se pouze podíval na patřičné partie a okamžitě mě poslal na sono. Starší a patrně zkušená lékařka, která vyšetřovala mé měkké tkáně, ke mně promlouvala krásnou měkkou slovenštinou tázající se mě na přesnější lokaci onoho bolístka. Když jsem jí místo upřesnil, byť se celkově bavíme o části těla nepřesahující plochu 100 cm2, tak i když zkušená, při nálezu hlasitě zvolala „jaj tu je!“, načež mě poslala zpět do ambulance, kde na základě nálezu toho, o čem jsem v tu dobu věděl již tři dny a všechny doktory jsem na to upozorňoval, bylo rozhodnuto o mé hospitalizaci a chirurgickém řešení problému.

Na oddělení, kam jsem dorazil, mě čekal velmi ochotný a příjemný personál, který mě už nikterak netrápil a naopak mi ihned byla podána analgetika, která bolest, v tu dobu už nesnesitelnou, poněkud otupila. Přišel se na mě podívat další pan doktor, který mi řekl, že za chvíli pojedu na operační sál, kde mi konečně bude pomoženo. Poté přišel ještě anesteziolog s tím, že použije lumbální anestezii, což jsem se mu snažil rozmluvit, protože opravdu nechci, aby mi kdokoli píchal jehlou do páteře, leč můj chabý odpor byl zlomen a o mém osudu tak bylo rozhodnuto.

Jehla v páteři nakonec nebyla to nejhorší a je fakt, že umrtvení fungovalo dokonale a v kombinaci s nějakým fajn plynem jsem si operaci doslova užíval, leže v rauši na zádech a počítaje rozmazávající se a zase se zaostřující čtverečky v obložení stropu. Co budu vyprávět, když jsem se večer prvně postavil na nohy, tak jsem si připadal jak čerstvě narozené hříbě, ale byl jsem šťastný, že mě nic nebolí.

Tento nebolestivý stav jsem si užíval až do dalšího dne do rána, kdy jsem byl po ranní vizitě vyzván, abych přišel do sesterny na převaz. Netuše nic zlého, protože při mé první lapálii se stejnou diagnózou mi byla rána vypláchnuta peroxidem, což sice není nic příjemného, ale dá se to vydržet, jsem ulehl a vědom si toho, že to bude patrně poslední zásah do mých útrob, jsem trpělivě čekal na zákrok lékaře. Nejprve mě překvapilo, že si bere dlouhou pinzetu a ne stříkačku s peroxidem, potom mě zarazilo, že od sestry chce štětičku, a potom už mě překvapila pouze ostrá bolest, když jsem pocítil účinek zmiňovaných nástrojů uvnitř vypuštěného abscesu. Tato procedura se opakovala třikrát, přičemž při poslední jsem už téměř vzlykal bolestí a lékař měl jediné štěstí, že ihned po tomto výkonu odešel z mého dosahu. Sestřička mi ránu překryla a sdělila mi, že můžu jít, na což jsem jí pouze odpověděl, že ještě chvilku poležím a vstřebávaje zbytky doznívající bolesti jsem pouze zaslechl, že můžu ležet a že mi dá lék na bolest.

Ještě tentýž den jsem během dopoledne spokojeně odkráčel domů a již cestou jsem přemýšlel, jak to všechno vlastně funguje. S jedním problémem, o kterém jsem od prvního okamžiku neváhal s jeho zařazením jsem musel během tří dnů celkem třikrát do nemocnice, než bylo zjištěno, že si to skutečně nevymýšlím. Tři dny jsem trpěl opravdu velmi intenzivní bolestí, od které mi nikdo nepomohl, a tudíž jsem tři dny téměř nespal. I když se jedná o velmi bolestivou záležitost na velmi citlivém místě, tak se při vyšetřeních nikdo nezabýval tím, zda nejde tato bolest alespoň při vyšetření zmírnit, a alespoň pro mě byl vrchol všeho čištění rány výše popsaným, z mého pohledu poněkud barbarským způsobem. Další věc, která mě poněkud zaráží, je skutečnost, že jsem za ty celkem čtyři dny mluvil včetně anesteziologa s celkem s šesti lékaři, z nichž pouze jeden byl rodilý Čech, takže mě zajímá, kde jsou všichni naši doktoři, kteří umí česky a vystudovali české školy.

Na závěr je nutno podotknout, že i když už je to týden, tak mi stále ještě nevolali z lékárny, že pro mě mají čípky, které mi předepsala doktorka z prvního dne.

František Flinta