Minulost je všudypřítomná, napsal kdysi jeden filozof. Vlastnil jsem chalupu v Sudetech a jednou byl při večerní procházce osloven mužem, kterého jsem dobře znal. Za celou tu dobu jsme se zdravili a sem tam prohodili nějakou zdvořilost. Nic víc.
Tentokrát mne sám oslovil - jestlipak víte, na jakém místě stojíme? Víte, co tu bylo kdysi?
A tak jsem si vyslechl příběh starý téměř 80 let. Na onom místě stával malý domek, v němž bydleli dva asi třicetiletí manželé. Oba byli od narození hluchoněmí, děti neměli a ke skromné obživě jim stačila výroba kartáčů pro potřebu občanů městečka. Paní prý byla velice krásná.
Oba manželé vzhledem k svému postižení jen horko těžko chápali, co se pár let před válkou a během ní v pohraničí vlastně děje. Ze stejných důvodů nemohli také pochopit, proč v jeden květnový podvečer roku pětačtyřicátého k nim do domu vnikli čtyři vojáci Rudé armády a mladou paní jeden po druhém znásilnili.
I hluchoněmí mají právo na svoji důstojnost. Oba manželé neunesli tíhu potupy a ponížení. Muž pomohl ženě s oprátkou a ta zůstala viset mrtva na půdním trámu. Sám pak zatopil v kotli a vsoukal své tělo do rozšířeného komína v přízemí. Předtím však zapálil dům. Za chvíli z něj zbyly jen trámy.
Sousedé vynesli z trosek část ohořeného těla ženina bez hlavy a jejího muže museli těžce dobýt z komína, který zůstal trčet uprostřed trosek. Můj vypravěč stál tehdy v hloučku kluků starých jako on - chodil do druhé třídy.
Proč jste to nikdy nikomu nevyprávěl? A kdo by to chtěl slyšet, prosím vás. Jsem dnes již asi jediný, kdo to viděl a kdo si to pamatuje. Lidé by měli vědět, že na tomto místě stával dům. Měl pravdu. Je to takové prázdné místo u silnice před farním kostelem v jedné pohraniční obci.
Z dobových fotografií víme, že kdysi kousek dál stávala církevní škola. Že byl vedle ní ještě dům, to není na fotografii vidět. Konec konců - všechny domy mají svou minulost. I ty, které již dávno nestojí. A ta, jak napsal onen filozof, je všudypřítomná. Jenom jí musíme umět citlivě naslouchat.