„Dejte pokoj s předsevzetíma pořád,“ durdil se pan Hůlka (trubka) v přestávce letošní poslední zkoušky Amatérského symfonického orchestru. „Předsevzetí jsou dopředu, to si člověk plánuje, co v příštím roce všechno zvorá, ale nejdřív by se měl vohlídnout, co všechno nechává za sebou letos, tedy dokud se letos ještě počítá.“

„Pan výpravčí má na sto procent pravdu,“ souhlasil pan Franc, nájemce restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, jejíž taneční sál se každý čtvrtek proměňoval ve zkušebnu orchestru. „Mně letos nejvíc štvalo, jak začaly mít ženský další jména navíc. To člověk žasne, jak nějaká Boženka Pumpičková je najednou Boženka Foršlág Pumpičková, a to ten Foršlág třeba vůbec nechtěl, neboť byl dvakrát v podmínce a teď je odborník na starožitnosti a nemá na to papíry, takže o takovou reklamu vůbec nestojí.“ „Já bych to viděl úplně jinak,“ přidal se trombonista pan Holíkovský, „vona ta vaše Boženka Foršlág Pumpičková, nejspíš taky potetovaná, možná chtěla jen ukázat holkám z té díry u Hanušovic, nebo z jaký díry vlastně pochází, že se nakonec přeci jenom někdo našel a ona se vdala, dokonce za někoho, kdo může se svým jménem na veřejnost. Aby ty holky čuměly.“

„Pánové,“ opřel se o stůl biliáru, který tu stál pod prostěradlem, zvěrolékař doktor Žaket s krátkým doutníčkem v ruce, „já vám řeknu, jak by se měl tenhle zatracenej rok, co končí, jak by se měl jmenovat. Navzdory všem neštěstím, co nás postihly, by se měl kupodivu jmenovat V pohodě. Já už jen čekám, kdy mi to jednou řekne po mém zákroku opravdová čtyřnohá kráva, to je na mou duši jediný, co mi chybí. V pohodě. Mějte pohodový víkend. Pohodová relaxace. Čtěte náš lázeňský časopis Pohoda. Šláp jsem vám na nohu? – jste v pohodě? Zkuste naše pohodové spodní prádlo. Pohodové počtení. Náš lék se snáší pohodově. Byla to pohodová jízda. Přeju vám pohodový večer. Ten pejsek nekouše, je úplně pohodovej. Babička najednou ovdověla, ale už je v pohodě. Ježíšmajrá, takovej máme krásnej slovník a my si vystačíme s jednou jedinou pohodou. Snad to nebude nafurt.“

„Možná je to právě těma průserama,“ poznamenal lékárník pan Dubský, jediný skutečný magistr široko daleko. „Čím je jich víc, tím víc musí být všichni a všechno a pořád v jednom kuse v pohodě. To omílání pohody nás možná chrání před zblázněním.“

„To je sice pěkný,“ ujal se slova středoškolský profesor Karas (druhé housle), „ale s tímto přece nechceme vstoupit do příštího roku. Neměl by něco pan Polák?“

O panu Polákovi (violoncello) se ví, že je dvojího náboženství. Narodil se židovským rodičům, byl zapsán do židovské matriky, ale Hitler už bušil na dveře a tak ho dali pokřtít, i když mu to bylo potom prdlajs platné. V orchestru plném neznabohů patří za člověka obeznámeného s všelijakými náboženskými obyčeji, které odkoukal, když byl po válce už jako sirotek ministrantem; proto právě jeho, obchodního cestujícího, Karas vyzval k nějaké slavnostnější řeči.

„Taky jsem uvažoval o nějakém přání do nového roku, když se už vyjádřili i páni ministři, a napadla mne bůhvíproč historka s tramvají. V té pražské, račte si vzpomenout, bývala cedulka s nápisem Cestující jsou povinni se za jízdy držet. Takhle pěkně řízně s pivem, prušácky, povinně, všichni, neodmlouvat, kázeň musí bejt a kdoví, co se stane těm, co se držet nebudou, když přece také jim ta tramvaj něco nařizuje a oni na to kašlou. Kdežto hned vedle, v bratislavské tramvaji, jste si mohli přečíst Ak stojíte, držte sa. Pánové, cítíte ten obrovský, přímo nebetyčný rozdíl? Takhle laskavě přece mluví maminka ke svému dítěti, dospělým pak s vůní báječného tokajského. Takže já bych si dovolil přát každému do nového roku: Pokud budete stát, držte se. Nic chytřejšího dnes, pane profesore, rád bych, ale nemám na skladě.“

A do dveří nakoukla spanilá slečna Marcelka od prvních houslí s tím, že poslední zkouška (Mozart, symfonie C-dur zvaná Jupiter) pokračuje.