Unikátní svědectví dosud žijícího účastníka bojů za Pražského povstání v květnu 1945

V těchto dnech si připomínáme 80 let od skončení 2.světové války. Naprosto výjimečnou událostí je určitě květnové povstání v Praze, které propuklo spontánně 5.května roku 1945.

Jedním z přímých účastníků, nebo chcete-li bojovníků Pražského povstání v květnu 1945 byl i můj dosud žijící otec, kterému tehdy bylo 15 let.

Pojďme k jeho sepsaným vzpomínkám:

„Do Prahy jsem jel 5.května z Modřan na malém nákladním autě s bodrým desátníkem, který byl oblečen do červených jezdeckých kalhot s vysokými botami. Byl to malý, klidný pořízek, který mně naučil během jízdy zacházet s pancéřovými pěstmi tzv. Panzerfausty, které se používaly na zničení tanků, aut apod. Při jízdě po nábřeží Vltavy se auto před Palackého mostem náhle dostalo do prudké palby. Z kulometu umístěného na německém vojenském kolopásu Maybach, stojícím na dnešním Palackého náměstí asi 30 metrů před autem. Auto zastavilo, protože mělo zasažený motor. Všichni tři jsme byli v mžiku za autem.

Desátník v přestávkách palby vzal jednu pancéřovou pěst, postavil se opatrně vedle auta a pomalu rozvážně namířil. Pak se najednou ozvala ohlušující rána, ze zadní části pancéřové pěsti vylétl proud žhavých plynů a vrchní část Maybachu spolu s kulometem a jeho obsluhou najednou zmizela. Desátník se omluvně zasmál a řekl : „Neměli si hošánkové s námi začínat“. Pak s řidičem začali opravovat motor. S oběma jsem se rozloučil a desátník mi dal jednu pancéřovou pěst se slovy: „Zacházet už s ní umíš, ale dej si pozor, aby za tebou nikdo nestál, mohl bys ho zabít nebo zmrzačit“. Objal mě a vrátil se ke své práci.“

Dále již popisuje svou osobní zkušenost s Pražany:

„Šel jsem přes Moráň, Karlovo náměstí, Ječnou do Štěpánské ulice, kde jsem u kostela potkal vysokého, ramenatého muže s kufrem. Dali jsme se spolu do rozhovoru, při kterém vyšlo najevo, že muž přišel o celou svou rodinu v německém koncentračním táboře a jeho jedinou touhou bylo vyrovnat si s nacisty svůj účet. Muž za chvíli otevřel kufr, který byl plný pistolí, nábojů a nabídnul mi s přátelským úsměvem německou pistoli značky Parabelleum spolu s náhradním zásobníkem a krabičkami nábojů.

Za zdí kostela mi pak prakticky naučil jak zacházet, tak i střílet z této pistole.

S pancéřovou pěstí přes rameno a pistolí za pasem jsem se cítil jistý a pyšně jsem kráčel nahoru pustou a prázdnou Ječnou ulicí. Lidé se schovávali ve svých domovech a někteří i v protiletadlových krytech.

Znenadání zahřměl hluk motorů, výstřely a do těla mi udeřily kousky kamenů odštípnutých z dlažby. Byla to německá stíhačka, která v ulicích Prahy hledala chodce, po kterých pak střílela z kulometů. V ten okamžik jsem se naučil plížit podél domů a má pýcha nenávratně zmizela. Pilot stíhačky se nevzdával a několikrát na mě nalétával. Pokaždé se mi podařilo uskočit do vchodu domů.

V jednom z domů stáli na chodbě jeho obyvatelé, tzv. normální dospělí lidé. Jakmile mě spatřil jejich mluvčí, začal mi přemlouvat, abych odešel s odůvodněním, že kdyby nacisté u nich našli mě ozbrojeného, tak by je všechny povraždili. Že by někdo z nich chtěl bojovat s okupanty, tak to ani náhodou.

Cítil jsem zklamání a odešel jsem z tohoto vchodu. Nebyla to výjimka, po čase jsem zjistil, že bohužel převážná většina obyvatel Prahy se chovala podobně.“

Robert Troška, Sokol 1947, první zprava

Své vyprávění pokračuje dále, stále jsme první den povstání 5.května 1945:

„Pomalu se setmělo a když jsem odcházel dolů do Nuslí Bělehradskou ulicí, náhle jsem se dostal do přestřelky. Několik osob s trikolórami na klopách se krčilo ve vchodu do domu a dobře oblečený prchající muž s aktovkou po nich střílel, měl asi 50 m náskok. Požádali mě o pomoc. Zamířil jsem pistolí, jednou vystřelil a prchající muž se skácel s prostřelenou nohou.

Po prohlídce dokladů se zjistilo, že byl členem NSDAP tzv. Nacionálně socialistické německé pracovní strany. Muži s trikolorama byli rozumní, sebrali raněnému zbraň, ovázali mu krvácející ránu a na dvoukoláku ho pak převezli do nemocnice. Později po dalších zkušenostech jsem uvědomil, že nechtěně svým výstřelem jsem možná tomuto Němci zachránil život, protože ten další dny prožil v nemocnici na Karlově náměstí.

V Praze v těchto dnech, když Češi při kontrolách dokladů přišli na Němce, tak je internovali ve sběrných táborech. Když ale objevili gestapáka, nebo příslušníka zbraní SS, tak je okamžitě umlátili, nebo zastřelili. Zákony neplatily a nacionalismus a nenávist včetně nejnižších pudů obvykle zbabělých primitivních lidí v této převratné době často zvítězily nad rozumným a civilizovaným chováním a tak při prováděných kontrolách v průchodech barikád řada normálních slušných Němců přišla o život.“

Vzpomínky na následující den 6.května 1945:

„Ráno mi probudily rány granátů (přespal jsem ve Vršovicích), které vybuchovaly s třeskotem několik desítek metrů od domu. Na Pankráci stál tank, který vypálil do Vršovic několik ran ze svého děla. Odešel jsem k vršovickým kasárnám, kde bylo ubytováno na 500 německých vojenských policistů. Proti kasárnám postavili Češi barikádu z dlažebních kostek. Za barikádou bylo asi 20 českých povstalců. Mezi nimi bylo několik československých důstojníků v parádních uniformách, kteří mně hned sebrali zbraně s odůvodněním, že musí být přesná evidence zbraní. Zelené mozky jako obvykle nezklamaly.

Když se následující den (7.5.2025) roznesla zpráva, že se od Neveklova blíží silná německá Schὅrnerova armáda, najednou nebyl u barikády ani jeden důstojník a všechny zbraně zanechali u barikády. V noci to bylo nejhorší, protože na barikádě jsme zůstali jen tři : starý pan Špirk, jeden student a já. Asi ve dvě hodiny v noci Němci začali pálit z minometu, ale protože nebyli zastřílení, miny dopadaly několik metrů před barikádou. Než stačili udělat opravu, všichni tři jsme se schovali v nejbližším domě. Po chvíli přestala palba a pak už byl klid.

Pak se objevili s bílým praporem dva němečtí důstojníci. Pan Špirk a já jsme jim vyšli vstříc před barikádu. Za barikádou zůstal jen student, který nás s puškou zajišťoval. Pan Špirk hovořil dostatečně německy, já školní němčinou a tak začalo vyjednávání. Němci chtěli volný průchod Prahou, aby se mohli vzdát americké normální armádě. Oba jsme jim slíbili, že jejich žádost projednáme s centrem – národní radou. Pak důstojníci zasalutovali a rozešly jsme se.

Pan Špirk se telefonicky spojil s národní radou a protože ta měla podobné žádosti i od jiných německých posádek v Praze, souhlasila a určila termín.

Pak jsme s panem Špirkem tuto zprávu s nezbytným bílým praporem doručili do kasáren. Na tvářích Němců jsme viděli velké ulehčení. Barikády se rozebrali po celé Praze a pak němečtí vojáci se všemi zbraněmi disciplinovaně odpochodovali pryč z Prahy. Když přijela ruská Rudá armáda, tak neměla prakticky už s kým bojovat. Tramvaje a autobusy nejezdily a tak jsem se šel podívat do nemocnice na Karlově náměstí za nemocným kamarádem Květošem, pak na Václavské náměstí a nakonec přijel do Modřan na ruském tanku.“